třetí lekce
9. 6. 2010
Týdeník Týden přinesl 10. února 2010 článek o tom, že učitelé děti nezvládají a šíří se nekázeň a poruchy učení, a že tedy školy lační po pomoci psychologů.
- - -
Řady školních psychologů se rozrůstají. Zatímco ještě před šesti let jich bylo jako šafránu, dnes se po školních chodbách pohybuje více než stovka odborníků. Roste i poptávka po speciálních pedagozích. Proč? Obrázek první: student se krčí pod lavicí. Na krku mu sedí spolužák a dusí ho. "Nechte toho," křičí bezradně učitelka. Od dětí se dočká jen nadávek.
Podobných scének, které si žáci natočili na mobilní telefony, je plný server YouTube. Nahrávky kolují po celém internetu a ukazují, jak se žáci ke kantorům chovají: stále agresivněji. A učitelé si s tím nevědí rady. "Právě tomuto by měli sloužit školní psychologové. Díky nim se daleko dříve a lépe odhalí problémy, které by mohly v budoucnu přerůst učitelům přes hlavu. Působí jako prevence. Zamezí rizikovému chování, jako jsou agresivita, šikana a drogy," popisuje důvody, proč mít psychologa ve škole, Ivana Slavíková z Institutu pedagogicko-psychologického poradenství.
- - -
Tady čtu, že učitel smí žáka jen napomenout. Tichým hlasem, aby se žák nepolekal, nebo aby ji nenapadl. To je v pořádku; škola ani učitel tu nejsou od toho, aby žáky lekali, nebo aby se s nimi prali. Jsou starší, mají mít rozum. To už jsem nevyčetl, to, myslím, ze psaného plynně vyplývá.
O rodičích tu zmínka chybí. Možná nechybí, prostě není. Rodiče tu zřejmě nejsou od toho, aby nějak zasahovali do zdravého vývoje svých dětí; rodiče tu jsou od toho, aby dětem plnili přání a nebyli na ně hrubí. A hlavně, aby je dobře zajistili, aby měli dvě nebo tři zaměstnání,nebo jedno, ale na celý den včetně víkendů. Ale něco jako výchovu, to by asi nezvládli. Nemají na to školy ani školení, čas jim také chybí – ti prostě jako by nebyli.
Bezradná učitelka tedy bezradně křičí, rodiče jakoby nejsou – ale problém tu je. Hodně studií a rozborů a poučných brožur už také vzniklo – ale problém je tu stále, a sílí. Dřív se žáci šikanovali stranou, dnes už jim nevadí zevlující učitelka za zády – pokud tedy nekřičí. Křičící učitelka jim vadí. A někdy jí dají najevo, že je jim nepříjemná.
Taková učitelka se nechá ošetřit a pár dnů nebo týdnů si doma odpočine. Ovšem jednou se musí vrátit – a co když je divná, a neumí nekřičet, když vidí, jak si děti hrají na násilníky a jak jim to jde.
Učitel to mívá lepší, ten může zakřičet a nemusí se bát, že dostane přes hubu. Většinou. Žákům křik učitele, který je chlípně okukuje při jejich hrách, také vadí, ale nechají ho být. Pokud je silnější. Učitel chvíli kouká – ale pak jde. Připadal by si trapně, být tak vlezle dotěrný a narušovat soukromí jejich her.
Základní myšlenka je ta, že děti mají právo si hrát a učitelé mají právo si o tom myslet své. A sepisovat o svých dojmech a pocitech slohová cvičení do žákovských knížek a jiných sešitků a bloků. Rodiče nejsou; ti jsou v práci a vydělávají dětem na lepší mobily, aby si své hry mohly dokonaleji natočit.
Jenže některým rodičům vadí, že jejich dítě dostalo v dětských hrách špatnou roli. A stěžují si. A některým učitelům vadí, že to těm rodičům vadí. Někteří učitelé i přiznají, že je to pravda – a že je to problém. A někdy, pokud se sejdou dva správně vychovaní jedinci, rodič a pedagog, sepíší spolu nové slohové cvičení o tom, co jim vadí. A někam je pošlou. Někam, kde si to přečtou, někdy, a napíší nicneříkající odpověď plnou vzletných slov. Slova se tak množí, psaná i mluvená – a problém zůstává – a roste a kypí a nabývá na síle, a učitelé jsou bezradní, nevědí si rady, čteme v článku. Rodiče nejsou vzpomenuti, ale zřejmě jsou také bezradní. Pokud jsou – a pokud o problému vědí.
Takže? Je tu řešení, čteme v článku – přijde psycholog! Jsou pro to jistě důvody. Učitel sice s dětmi může mluvit,. Zatím může použít i takzvaného zvýšeného hlasu, pokud mu v tom děti nezabrání, ale nemá patřičné školy a školení a kurzy, aby dětem dokázal vysvětlit, že mlátit kamaráda je ošklivé a že se to nedělá, fuj. Psycholog má školy i školení a kurzy, ten to jistě dokáže.
A musí to dokázat dřív, než učitelům problém v budoucnu přeroste přes hlavu, píše se v článku. To je pozitivní zjištění, když učitelka pokřikující bezradně na žáky, kteří jiného týrají, nemá pocit, že jí problém přerostl přes hlavu. Zvládnout ho, to ji sice ve škole nenaučili, ale sebevědomí jí vypěstovali silné. A nejen jí, i jejím stejně bezradným kolegům, samozřejmě.
Dřív, když ještě byli rodiče a učitelé se žáků nebáli, se zmetek, se který byly problémy, odvedl k psychologovi. Dnes, když problémový žák není zmetek ale problémový žák, a když takových žáků je ve třídě pomalu většina, se tedy psycholog odvede k žákům. Nic se tím sice neušetří, naopak, ani to nebude jednodušší, naopak, ale působí jako prevence, píše se v článku.
Zřejmě to je tak, že problémový žák, archaickou češtinou zmetek, přijde za psychologem – nemá to daleko a to je ta výhoda – aby se ho zeptal, proč je takový hajzl. Problémoví žáci archaickou češtinu ještě používají. Psycholog mu to vysvětlí a problémový žák od té chvíle začne mluvit spisovně, bude nosit kravatu a čůrat do mušle a nikoli na zeď, jako dřív.
Věříte tomu?
Proč ne??? Možné to je. Možné prý je i projít zdí, jen pravděpodobnost je hodně malá. Ale možné to je – a mohli bychom tedy poslat do škol lidi se správnými školami a školeními a kursy, kteří by děti učili procházet zdí. Proč to nezkusit? Umíte si představit ten přínos, až by se to povedlo?!
Ale dosti znevažování hlouposti. Psycholog ve škole může mít smysl – aby pomohl dětem, které ve školních hrách dostávají špatnou roli. Ti za ním možná opravdu sami přijdou, ti ho možná opravdu budou poslouchat a budou se snažit jeho radami řídit.
Je to ale rozumné?
Nebo: Má to vůbec smysl?
Oběti psychologicky proškolíme – a agresory budeme dál hájit a pečovat o jejich dětská práva?
Nebo jsem četl špatně – a tohle článek neříká?
- - -
Řady školních psychologů se rozrůstají. Zatímco ještě před šesti let jich bylo jako šafránu, dnes se po školních chodbách pohybuje více než stovka odborníků. Roste i poptávka po speciálních pedagozích. Proč? Obrázek první: student se krčí pod lavicí. Na krku mu sedí spolužák a dusí ho. "Nechte toho," křičí bezradně učitelka. Od dětí se dočká jen nadávek.
Podobných scének, které si žáci natočili na mobilní telefony, je plný server YouTube. Nahrávky kolují po celém internetu a ukazují, jak se žáci ke kantorům chovají: stále agresivněji. A učitelé si s tím nevědí rady. "Právě tomuto by měli sloužit školní psychologové. Díky nim se daleko dříve a lépe odhalí problémy, které by mohly v budoucnu přerůst učitelům přes hlavu. Působí jako prevence. Zamezí rizikovému chování, jako jsou agresivita, šikana a drogy," popisuje důvody, proč mít psychologa ve škole, Ivana Slavíková z Institutu pedagogicko-psychologického poradenství.
- - -
Tady čtu, že učitel smí žáka jen napomenout. Tichým hlasem, aby se žák nepolekal, nebo aby ji nenapadl. To je v pořádku; škola ani učitel tu nejsou od toho, aby žáky lekali, nebo aby se s nimi prali. Jsou starší, mají mít rozum. To už jsem nevyčetl, to, myslím, ze psaného plynně vyplývá.
O rodičích tu zmínka chybí. Možná nechybí, prostě není. Rodiče tu zřejmě nejsou od toho, aby nějak zasahovali do zdravého vývoje svých dětí; rodiče tu jsou od toho, aby dětem plnili přání a nebyli na ně hrubí. A hlavně, aby je dobře zajistili, aby měli dvě nebo tři zaměstnání,nebo jedno, ale na celý den včetně víkendů. Ale něco jako výchovu, to by asi nezvládli. Nemají na to školy ani školení, čas jim také chybí – ti prostě jako by nebyli.
Bezradná učitelka tedy bezradně křičí, rodiče jakoby nejsou – ale problém tu je. Hodně studií a rozborů a poučných brožur už také vzniklo – ale problém je tu stále, a sílí. Dřív se žáci šikanovali stranou, dnes už jim nevadí zevlující učitelka za zády – pokud tedy nekřičí. Křičící učitelka jim vadí. A někdy jí dají najevo, že je jim nepříjemná.
Taková učitelka se nechá ošetřit a pár dnů nebo týdnů si doma odpočine. Ovšem jednou se musí vrátit – a co když je divná, a neumí nekřičet, když vidí, jak si děti hrají na násilníky a jak jim to jde.
Učitel to mívá lepší, ten může zakřičet a nemusí se bát, že dostane přes hubu. Většinou. Žákům křik učitele, který je chlípně okukuje při jejich hrách, také vadí, ale nechají ho být. Pokud je silnější. Učitel chvíli kouká – ale pak jde. Připadal by si trapně, být tak vlezle dotěrný a narušovat soukromí jejich her.
Základní myšlenka je ta, že děti mají právo si hrát a učitelé mají právo si o tom myslet své. A sepisovat o svých dojmech a pocitech slohová cvičení do žákovských knížek a jiných sešitků a bloků. Rodiče nejsou; ti jsou v práci a vydělávají dětem na lepší mobily, aby si své hry mohly dokonaleji natočit.
Jenže některým rodičům vadí, že jejich dítě dostalo v dětských hrách špatnou roli. A stěžují si. A některým učitelům vadí, že to těm rodičům vadí. Někteří učitelé i přiznají, že je to pravda – a že je to problém. A někdy, pokud se sejdou dva správně vychovaní jedinci, rodič a pedagog, sepíší spolu nové slohové cvičení o tom, co jim vadí. A někam je pošlou. Někam, kde si to přečtou, někdy, a napíší nicneříkající odpověď plnou vzletných slov. Slova se tak množí, psaná i mluvená – a problém zůstává – a roste a kypí a nabývá na síle, a učitelé jsou bezradní, nevědí si rady, čteme v článku. Rodiče nejsou vzpomenuti, ale zřejmě jsou také bezradní. Pokud jsou – a pokud o problému vědí.
Takže? Je tu řešení, čteme v článku – přijde psycholog! Jsou pro to jistě důvody. Učitel sice s dětmi může mluvit,. Zatím může použít i takzvaného zvýšeného hlasu, pokud mu v tom děti nezabrání, ale nemá patřičné školy a školení a kurzy, aby dětem dokázal vysvětlit, že mlátit kamaráda je ošklivé a že se to nedělá, fuj. Psycholog má školy i školení a kurzy, ten to jistě dokáže.
A musí to dokázat dřív, než učitelům problém v budoucnu přeroste přes hlavu, píše se v článku. To je pozitivní zjištění, když učitelka pokřikující bezradně na žáky, kteří jiného týrají, nemá pocit, že jí problém přerostl přes hlavu. Zvládnout ho, to ji sice ve škole nenaučili, ale sebevědomí jí vypěstovali silné. A nejen jí, i jejím stejně bezradným kolegům, samozřejmě.
Dřív, když ještě byli rodiče a učitelé se žáků nebáli, se zmetek, se který byly problémy, odvedl k psychologovi. Dnes, když problémový žák není zmetek ale problémový žák, a když takových žáků je ve třídě pomalu většina, se tedy psycholog odvede k žákům. Nic se tím sice neušetří, naopak, ani to nebude jednodušší, naopak, ale působí jako prevence, píše se v článku.
Zřejmě to je tak, že problémový žák, archaickou češtinou zmetek, přijde za psychologem – nemá to daleko a to je ta výhoda – aby se ho zeptal, proč je takový hajzl. Problémoví žáci archaickou češtinu ještě používají. Psycholog mu to vysvětlí a problémový žák od té chvíle začne mluvit spisovně, bude nosit kravatu a čůrat do mušle a nikoli na zeď, jako dřív.
Věříte tomu?
Proč ne??? Možné to je. Možné prý je i projít zdí, jen pravděpodobnost je hodně malá. Ale možné to je – a mohli bychom tedy poslat do škol lidi se správnými školami a školeními a kursy, kteří by děti učili procházet zdí. Proč to nezkusit? Umíte si představit ten přínos, až by se to povedlo?!
Ale dosti znevažování hlouposti. Psycholog ve škole může mít smysl – aby pomohl dětem, které ve školních hrách dostávají špatnou roli. Ti za ním možná opravdu sami přijdou, ti ho možná opravdu budou poslouchat a budou se snažit jeho radami řídit.
Je to ale rozumné?
Nebo: Má to vůbec smysl?
Oběti psychologicky proškolíme – a agresory budeme dál hájit a pečovat o jejich dětská práva?
Nebo jsem četl špatně – a tohle článek neříká?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
