Petr Scheuer

V jedné z kapitol policisté popisují, jak vidí dnešní neonacisty. Prý bývají schopní, vzdělaní, kultivovaní, cílevědomí a pracovití. "Extremisté dnešních dnů nejsou těmi křiklouny a rváči z počátku devadesátých let. (...) Dnes se tváří jako spořádaní lidé, mluví s novináři, obratně formulují líbivé názory, na své akce chodí upravení a slušně oblečení," stojí v příručce.

Nad některými doporučeními v knížce se ale pozastavuje. "Zadejte žákům, ať si každý vybere některý z bodů programu Dělnické mládeže, který by chtěli okomentovat," stojí v příručce. "Aktivita přímo vede k citování programu Dělnické mládeže. Jedná se tedy o jistou propagaci - ať již záměrnou či nezáměrnou," kritizuje Moree.

Ze stejného důvodu se jí nelíbí, že autoři příručky doporučují četbu úryvků z Turnerových deníků, jakési bible rasistů. "Četba může působit i jako upoutávka na knihu," míní Moree.

"My jsme o tom hodně diskutovali, zda to můžeme v příručce publikovat, nebo ne. Rozhodli jsme se, že ano, jelikož je příručka určená učitelům. Pokud by byla určená přímo žákům, tak bychom si to netroufli," vysvětluje koordinátorka projektu Dana Gabaľová ze sdružení Asi-milovaní.¹

Co se dozvídáme? Neonacista je extremista, a extremista už není křikloun, ale tváří se spořádaně, mluví s novináři, vypadá dobře, obratně formuluje líbivé názory...

Podle čeho poznáte „slušného člověka“? Podle návodu v příručce, nebo si ho prohlédnete a poslechnete si, co říká?

Co to jsou „líbivé názory“? Pravda? Lež? Něco mezi? Touha po spravedlnosti a po právu a pořádku už je nacistická? A nacistické názory jsou líbivé???

Z dalšího se dá odhadnout, co se tím myslí. Autoři příručky by si prý netroufli žákům předložit názory těch slušně vypadajících a dobře se vyjadřujících extremistů. Proč???

Asi těm Asi-milovaným nerozumím. Proč by si netroufli přímo žákům předložit nějaké názory. Nic zakázaného, nic, co by bylo v rozporu se zákonem. Prostě jiné názory, než jsou ty jejich.

Čí „jejich“? Kdo ví.

Osobně mi přijde nemožné, aby někdo myslel vážně cosi, čemu se vzpírá uvěřit každý s osobní zkušeností, a to navzdory tak urputnému nátlaku, masáži mozků a vymývání myslí; osobní zkušenost se prostě nedá popřít tím, že kdosi odkudsi bude vykládat cosi o čemsi, co vůbec nezná, ale je přesvědčen, že ví, co si mají a mohou myslet druzí.

Takový žák je tak trochu úplný blb, zdá se, a je třeba ho uchránit před informacemi a vysvětlit mu, že co by si sám myslel (oni to dovedou odhadnout), je špatně. Jsou to líbivé názory, ale pravda je jiná – tu mají oni, co sice nemají žádnou praktickou osobní zkušenost s tím, o čem poučují, ale mají obrovský prostor v novinách a ve školách a na úřadech a v televizi a …a kdekoli, kam se podíváme. Jenže ti tupí školáci sami vidí, a k tomu poslouchají lidi, které znají a kterým věří, a ne-líbivé názory autorů příruček jsou jim pak těžko stravitelné – a tedy se jejich názory musí napravovat ještě usilovněji a rafinovaněji.

Čtu špatně?

Nevím. Možná čtu mezi řádky to, co tam sice není výslovně, ale co tam je; možná čtu mezi řádky, protože už mi není dvacet a žil jsem v době, kdy se podepisovaly protesty proti Chartě a Několika větám a podobným textům, aniž by si je člověk mohl přečíst. Přišlo mi zvláštní už tehdy, že po nás chtějí vyjádření odporu k něčemu, co nesmíme znát – a přijde mi to stejně zvláštní dnes.

Ještě mnohem a mnohem zvláštnější se mi ale zdá, že nikdo neprotestuje.

Vlastně protestuje...

...jenže kdo protestuje, je rasista a extrémista neonacista.

Jednoduchá rovnice. Komu se nelíbí, že ho – nebo jeho děti – poučují, že jeho zkušenost je hloupá a jeho volání po spravedlnosti že je nacisticky nenávistné, ten je zrůda. Bez diskuse, bez možnosti obrany.

A především je třeba dát pozor, aby se jeho slova nedostala k druhým lidem, vysvětluje Dana Gabaľová ze sdružení Asi-milovaní. Jedině snad, možná k učitelům, shodli se ti povolaní po dlouhé debatě. Učitelé jsou zaměstnanci státu a jejich názory jsou řízeny osnovami a ministerskou metodikou. A příručkou. Hodně o tom diskutovali – a nakonec uznali, že učitel si nedovolí obsah příručky komentovat; nebo, pokud ano, nebude to dělat dlouho. S žáky je to zřejmě složitější, a pokud by příručka byla určená přímo žákům, netroufli by si do ní dát nic z toho, co odsuzují.

Chápu a rozumím. Ale děsí mě to a zdráhám se uvěřit.

Možná čtu špatně, ale rozumím dobře – a ve mně takové články a taková prohlášení a takové otevřené lhaní a převracení skutečnosti naruby podněcuje rasovou nesnášenlivost.

Ve vás ne???

Můj dobrý kamarád ze školy byl cikán – a nikdy jsem nad jeho rasovou nebo etnickou příslušností neuvažoval. Pokud jsem mu zrovna nenadával, že je morgoš; nevím dodnes, co to slovo znamená, a znal jsem je od něho. Lichotka to asi nebyla. On mně nadával taky nelichotivě, to už tak bývá. Ze slova se stává nadávka díky souvislostem. Nadávka je i ty inteligente, ty dělníku, ty fabrikante, ty plešoune, ty brejláči, ty svobodná matko, ty poctivče. Poctivec hrdý na svou poctivost se zřejmě neurazí, a tak dál. Myslím, že ani my plešatí se nebudeme hroutit z takového výsměchu – pokud jsme svou pleš neproklínali už předtím. Nadávky jsou v tom věku normální. Nenávist vykypí – a za pár minut je po všem. Ovšem jakmile vstoupí učitel, nebo někdo čtvrtý, pátý, šestý, a začne vykládat, že vykládat, že co se stalo není pravda a musíme to vidět jinak, vztek se udusí a zůstane uvnitř. A bude kypět a bublat, dokud nevybuchne.

Slova jsou jen slova, a co růží zveme, i zváno jinak, vonělo by stejně. Slovo nadávku nedělá, dělá ji význam, obsah toho slova. Je možné vybydlené slovo nahradit jiným, ale i to se stane nadávkou. Ale pokud si to někdo nemyslí, je jen legrační, nic víc.

Ovšem pokud se někdo snaží popírat skutečnost a zakazovat nebo dokonce trestat zmínky o ní, přestává to být legrace.

Když vidím, jak vypadají zpráva o násilí Romů a jak vypadají zprávy o násilí na Romech, když o tom prvním se vlastně ani nesmí psát (je to rasismus), ale to druhé, co je téměř vždy až bezradnou reakcí na nespravedlnost, to je servírováno jako obecné ohrožení a omíláno stokrát dokola – nemohu si nemyslet, že je zřejmě účelem vzbudit a podporovat mezi lidmi k Romům nenávist.

Jaký je rozdíl mezi Romem z chudých poměrů a neromem z chudých poměrů? Jaký je rozdíl mezi cizincem z Vietnamu a po generace tu žijícím Romem? Jaký je rozdíl mezi romskou rodinou s mnoha dětmi a jinou rodinou s mnoha dětmi?

Žádný? Omyl...

Člověk z chudých poměrů má nárok na výrazně vyšší podporu státu, je-li Romem; když zničíte byt, dům nebo cokoli jiného, je to Váš problém – pokud nejste Rom; když utratíte všechny peníze příliš rychle, budete mít Vy a Vaše rodina hlad – pokud nejste Rom, a tak dále.

Chce to někdo popírat? Může – ale musí přitom lhát. Proč je lhaní jedinou přípustnou formou hovoru o těch problémech?

Je to spravedlivé???

Jak dlouho taková politika trvá? Má nějaké výsledky? ..tedy pozitivní; že to odstup a odcizení téhle skupiny a ostatních prohlubuje, to vidí a vnímá každý; každý, kdo s tím etnikem přijde do styku jinak, než ve svých humanistických prohlášeních a radách. Je vůbec možné jiné vysvětlení než to, že jediným smyslem je vyvolávat čím dál větší nespokojenost, rozhořčení, odpor a nenávist? Jistě, je možné – na lži jsme přece zvyklí...

Vidět nějaké výsledky, normální člověk by sice mručel, ale nic víc. Složité problémy mívají drahá a nepříjemná řešení. Pokud by se řešení skutečně hledala, normální člověk by mávl rukou i nad chybami. Normální člověk nemá problémy s rasou, ale s jiným člověkem. Normální člověk nehledá nepřítele, ale naráží na něj. A pokud Policie bezradně krčí rameny, že „na ně“ nemá páky, a pokud všichni, kdo mají zkušenost, podobně bezradně krčí rameny – a pokud stát přináší jen lež a tresty za pravdu, není chyba v rozčilených lidech. Normální člověk hledá a nachází normální řešení, pokud je to na něm.

Představitelé státu řešení nehledají, nenacházejí – a lžou. Vždyť je naprosto zjevné, že ten zoufale bezmocný vztek vyvolává a podněcuje stát. A dělá to rafinovaně, skrytě – a velmi účinně.

Opravdu jen pár ubohých výjimek nesnáší „rasu“, ale nikdy nebyla tak široce rozšířená nenávist k přístupu státu, který má jen omluvy a lži, a přidává další výhody a zesiluje boj proti nespokojeným.

Kdo je vlastně obětí?

Podle mě především ti, kteří jsou takto v očích ostatních likvidováni a k nimž je prohlubován pocit nenávisti!

Neměli bychom žádat potrestání jednotlivých organizátorů takové politiky, kteří šíří nesnášenlivost – protože nespravedlnost nic jiného vyvolat nemůže.

Můj stárnoucí mozek už možná čte špatně. Oni se obracejí k mladým mozkům, tak Vás, mladí mozkové, prosím: Když vám někdo bude lhát a když vás bude přesvědčovat, že vaše zkušenost je lež a jeho lež je pravda, řekněte mu, že lže.

Učiteli ne; tomu řekněte, že nemluví pravdu .

A poučte je, že diskuse se vede o názorech, nikoli o jednom jejich pohledu; řekněte jim, že diskutovat se musí při znalosti věci a názorů, a že popsáním skutečnosti nejste nacista, jako se nacistou nestanete hledáním řešení – a že pokud chtějí, abyste nějaké názor odmítli, musíte se s nimi nejdřív sami seznámit.

Řekněte jim, že nejste idioti, to je rozčílí – a v rozčilení začnou mluvit pravdu. V tu chvíli pozorně poslouchejte – a pamatujte si!

Řekněte jim, že jsou buď hloupí – a nebo vás chtějí dohnat k nenávisti; tam, kde už jiní narazili.

Řekněte jim, že lhaním se nic nevyřeší – a že vy chcete něco řešit..