Petr Scheuer

„Bude pohádka?“ Vyzvídal kluk.

„Byly zuby?“ Zajímal se tatínek.

„Mám je čistý.“

„Máš je vyčištěný? Kartáčkem a pastou? Teď?“ upřesnil tatínek svou otázku.

„Ne,“ vrátil se chlapec sklesle do koupelny.

„Kdo si nečistí zuby, tomu když nějakej vypadne, vyroste mu tam místo něj houba,“ volal za ním otec.

„Nene,“ ozval se z koupelny s pusou plnou pěny.

„Jo! A žádnej hříbek, ale prašivá prašivka!“

„To není pravda,“ vrtěl kluk přezíravě hlavou, když se vrátil. „Mně zub už vypadl,“ vysvětloval. „A narostl mi novej. Zase normální zub, žádná prašivka!“

„Však si je čistíš.“

„Někdy jsem zapomněl,“ přiznal kluk.

„Tak ten zub asi nevěděl, že má místo sebe poslat houbu. Asi ve škole nedával pozor.“

„Nene,“ vrtěl kluk hlavou.

„Asi pořád říkal 'nene', takže se nic nenaučil,“ pokračoval otec.

„Zuby nechodí do školy,“ nevěřil syn.

„Hloupý zuby ne, ale chytrý zuby chodí do školy pro chytrý zuby. Aby byly ještě chytřejší,“ vykládal otec. Na to však hoch už neodpověděl, jen se usmíval a čekal, co táta vymyslí dál.

A tatík vymyslel tohle:

•

Byl jednou jeden jazyk, a ten mluvil. Jazyky běžně nemluví, ale tenhle mluvil. Sice šišlavě, ale šišlal přísně a panovačně. Velel zubům, co mají dělat. Poslušné zuby hladil, ale neposlušným strkal na sklovinu sladkosti a odmítal je čistit. Zuby se ho bály a on měl radost, že se ho bojí. Tolik se mu to líbilo, že někdy zubům jen tak pro zábavu škodil. Tvrdá sousta, která patřila zadním stoličkám, dával předním řezákům a špičáků, jindy strkal jídlo vedle, aby se k němu zuby nedostaly, a nebo jen tak z legrace zubům jídlo pořád dokola vracel, i když už bylo úplně rozkousané. A zuby se zlobily, že koušou zbytečně. A jazyk se jim smál.

…

„To bude celý o zubech?“ ozval se kluk.

„Kdybys nepodváděl s čištěním, bylo by to o divokých letadlech. Podváděls, tak je to o zubech.“

„Nepodváděl,“ špitnul chlapec, ale jen potichounku, protože věděl, že taťka má pravdu. „Tak nešlo by to aspoň třeba o divokých zubech,“ smlouval. A tatínkovi se jeho nápad nejspíš zalíbil, protože se nad ním zamyslel.

„Uvidíme,“ řekl pak, a pokračoval:

•

Ani zuby obvykle nemluví, jen koušou. Ovšem tyhle zuby, co bydlely s mluvicím jazykem, ty mluvily. Špatně, tak nějak tvrdě a hrčivě, ale uměly to. Třeba 'r' jim šlo krásně, to uměly perfektně. Horší to však bylo s vyslovováním písmen 's' a 'š' a 'c' a 'č' a 'z' a tak dál. Hrčivě jim totiž znělo všechno, i tahle syčivá a šišlavá písmena. A hrčivé 's', to je opravdu divné. Jazyk se jim proto smál, když řekly například: Ur nechry radny rdadkorty. Body me r nych rklovyna. On moc dobře rozuměl, že zub už nechce žádné sladkosti, protože ho bolí sklovina. Ale posmíval se: Snad stlovina, ty šišlo.

Sám neuměl vyslovit hrčivá písmenka, ani třeba 'k' mu dobře nešlo. Ale dával si pozor, aby je moc neříkal, kdežto zubům bylo jedno, že mluví špatně. Nebylo jim však jedno, že si z nich jazyk dělá legraci. A už vůbec jim nebylo jedno, že je trápí a dělá jim naschvály.

Jaryku, nertvy me, ozvala se jedna mladá stolička, když jí jazyk cpal k překousnutí celý kus masa. Takový kus totiž dovedou překousnout jedině řezáky. Stolička, i když je silná, si prostě s takovým masem neumí poradit.

Copa se ti neždá, smál se jazyk žvatlavě.

Ro?! Nyr! Deda vrechno, rozčilovala se stolička. Jazyk jí rozuměl, ale někdo cizí by možná ani nepoznal, že řekla: 'Co?! Nic! Teda všechno!'

Musíš se snažit, smál se jazyk a klouzal pusou provokativně sem a tam, jako by tančil. A zuby to zlobilo. Zuby totiž musely být pořád na stejném místě. A myslely si, že jsou proto horší než jazyk, který se umí tak měkce pohybovat. A myslely si, že ho tedy musí poslouchat.

Jediné špičáky protestovaly. Už dávno se chtěly vzbouřit, jenže ostatní zuby říkaly, že se mají vlastně dobře, tak ať to nekazí. Do chrer lepryho? Ptaly se nechápavě. A špičáky zase nechápaly, jak se mohou ptát 'Co chceš lepšího', když se s nimi zachází tak nespravedlivě.

Až jednou se rozzlobily opravdu všechny zuby. Špičáky, řezáky a dokonce i stoličky. Úplně nejvíc dvojka vpravo nahoře, která do té doby všechny spíš uklidňovala. Byly zrovna celé ulepené od čokolády, cukrem z čokolády se cpaly baktérie a ty se pak zubům zahryzávaly do skloviny a rozšiřovaly v nich zkažené díry. A tlustý jazyk se lenivě válel a bylo mu to jedno. Tak se zuby rozčílily.

Do deda ne! Vykřikla dvojka vpravo nahoře. Ur doho mam dort! Zubům totiž nešlo dobře ani 't' a ani 'j' a další podobné hlásky. Ale to už asi každý poznal.

Tííššéé, zasyčel jazyk lenivě. A dvojka vpravo nahoře se poslušně ztišila. To, co říkala, však bylo pořád stejně ostré. Že prý to takhle už dál nejde a musí konečně jazyk tvrdě přinutit, aby se o ně staral a neválel se a neubližoval jim místo toho.

Dyr re rorpadnem na kury, připojila se plačtivě stolička, ze které se nedávno skutečně ulomil jeden kazem podvrtaný kousek. Špičáky se hned nabízely, že jazyk proděraví, a navrhovaly, ať řezáky jazyk rozkoušou na malé kousky, stoličky že by ho pak měly rozžvýkat na kaši a nakonec by se měl úplně vyhodit z pusy ven.

A kdo ho vyhody? Zeptala se posměšně jiná stolička. Jediný, kdo mohl z pusy něco vyhodit, byl totiž jazyk sám.

Do de pravda, zarazil se špičák vlevo nahoře, že to je pravda.

Dak ro budem delad??? vyjekl nešťastně špičák vpravo dole, co tedy chtějí dělat.

Muryme ho podrerdad! křikl špičák vlevo dole odhodlaně, že ho musí potrestat.

Udelame prody nemu vrpouru! Přidal s podobným nadšením špičák vpravo nahoře, že udělají proti němu vzpouru.

Tííššéé, ozval se jazyk znovu.

A zuby se poslušně ztišily ještě víc. Domlouvaly se, jak s jazykem zatočí, tichým šeptem. Mluvily tak potichounku, že slyšel jenom nejbližší zub, co stál hned vedle. Ten to vyřídil dalšímu a ten zase dál. A když někdo odpověděl, musely to znovu postupně odříkat všechny zuby. Vznikl z toho pořádný zmatek, i když jen tichý a nenápadný. Vlastně to byla taková tichá pošta. A při tiché poště se občas něco poplete, že?

Když se jazyk dosyta prospal a vyválel, chtěl se provětrat. Jenže ouha! Zuby ho nepustily. Otevřely se jen rty, ale zuby zůstaly skousnuté, aby se jazyk nedostal ven, a světlo k němu zvenčí pronikalo jen drobnými škvírkami.

Co jééé? Zívl.

Zuby mlčely. Jen levý spodní špičák zavrčel: Vrrrrrrrr. Jako vzteklý pes.

Já šci na vžduch, ozval se jazyk hlasitěji.

Jenomže máš smůlu, chtěla odpovědět šestka vpravo dole. Zůstala však mlčet. Řekla by totiž: Denomre mar rmulu! A jazyk by se jí určitě posmíval, tak to raději neřekla.

Šlyššicééé?! Začínal jazyk šišlat víc než jindy. Ale zuby nic, jako by neslyšely.

Já še bóójíím, naříkal a začínal se celý třást. A zuby nevěřícně zíraly, jak se jejich vládce a pán, ze kterého měly dosud všechny strach, změnil v plačtivého strašpytla.

Nebod re, začala ho utěšovat šestka vpravo dole, ať se nebojí. Šestka vpravo dole byla totiž ze všech nejvíc kamarádská, hodná a lítostivá stolička.

Zuby měly domluveno, že budou s jazykem bojovat ze všech sil, že se budou bránit a nevzdají se, dokud jim úplně nedojdou síly. Měly domluveno, že ho za každou cenu musí udržet zavřeného uvnitř, v puse, aby ho vytrestaly a aby mu ukázaly, že si nedají všechno líbit. A měly domluveno, že nakonec, po dlouhém a krutém zápase ho špičáky ještě kousnou. Ne moc, ale trošku ano. Tak, aby ho vytrestaly za to, co jim dělal, a aby ho varovaly, aby je už nikdy příště netrápil.

Jenže když měkký jazyk začal plačtivě naříkat, místo, aby se dal do boje, byly z toho zuby zmatené. A úplně zapomněly, co měly domluveno.

Pjóóšííím, šišlal jazyk. Puště mě ven. Já še hjožně bojííím, pištěl.

Zuby jsou tvrdé jako kámen, ale srdce mají měkké. Žádný už se nechtěl jazyku pomstít, když se ukázalo, jaký je to slaboch. Některé by ho dokonce raději hned pustily, aby nenaříkal. Jiné, třeba špičáky, ale nechtěly tak rychle skončit.

Murýme de derte kournoud, hlásily jazyku, že ho musí ještě kousnout.

Pjoč mě mušíte toušnout? Skuhral jazyk.

Protode ry dled. Dlobyz. Nemar nar rad, dak prodo, pokřikovaly špičáky, že je zlej, že zlobí a nemá je rád, tak proto že ho musí kousnout.

Já še slepším, sliboval jazyk.

A zuby, které už se nemohly dívat, jak skuhrá, se od sebe lehce vzdálily – a jazyk mohl konečně vystřelit ven, na vzduch. Ovšem špičáky, jak byly rozdivočelé, se tomu vzepřely – a secvakly. Kously ho. A pořádně.

To bylo křiku! To bylo nářku! Dokonce i krev tekla...

Kdo si myslí, že křičel jen jazyk, ten se plete. Křičelo jich víc. Zuby se totiž začaly hádat. Některé chtěly špičáky potrestat za to, co udělaly. Jiné navrhovaly, ať se jazyku hned omluví, a kdosi myslel, že by se špičáky měly naopak vyznamenat za to, co udělaly. Další jen pokřikovaly na ostatní, ať přestanou křičet, že takhle není ničemu rozumět, a jedna stolička vydávala hrozně hlasité a hrozně zvláštní zvuky: Drrrrrrrrrrn! Vrrrrrrrrrrrn! Brrrrrrrrrrrrn! Tak nějak to znělo. Pořád dokola.

Zatímco se zuby hádaly, jestli bylo dobře jazyk pokousat a jestli se domluvili dobře a jen to špatně dopadlo, nebo jestli se domluvili špatně a dopadlo to ještě hůř, nebo jestli to pokazil jazyk, nebo jestli to pokazily špičáky, nebo jestli to naopak špičáky zachránily, tedy zatímco se zuby divoce hádaly, jazyk se uklidnil a přestal kvičet. Stáhl se uraženě zpátky do pusy, ale špičkou se raději držel kousek od východu. Poslouchal hádku, mračil se a trochu se i třásl. Bolestí, i strachem. A zuby, když si potom všimly, že je poslouchá, se hned přestaly hádat.

Co sem vám utělal? Oslovil je mrzutě.

On re pdá! Vykřikla dvojka vpravo nahoře. Dy do nevyr? Nevyď? Nevy... pokoušela se vyslovit správně 'nevíš'. Marně. Nedokázala to. Jazyk se jí málem už začal posmívat, ale rychle posměšky spolkl.

Ste na mě zlí, vyčetl jim. A vyčítal dál, že to není spravedlivé a že by neměli být tak škaredí na svého kamaráda, který je má rád.

Neporloukedte go! Křičela první stolička dole vlevo, ať ho neposlouchají. A to samé hned volaly i špičáky. Zbytečně. Zuby mu jeden po druhém začaly odříkávat, co jim ošklivého provedl a proč mu nevěří, že je má rád. Jazyk se nejdřív hádal, potom je jen poslouchal – a nakonec hleděl do země a mlčky přikyvoval, že mají pravdu.

Sem zlej, škrábal se na hlavě. Nezdálo se ovšem, že mu to vadí. Ve skutečnosti mu vadilo, že se zuby takhle vzepřely. Že se na něj domluvily. A že ho tak snadno přemohly.

Tomluvili ste se na mě, mračil se. A to se netělá.

Dědá! Řekla opatrně dvojka vlevo nahoře.

Děrá! … Děká! … Dědá! Přidávaly se ostatní zuby nesmlouvavě. A za chvíli zněla celá pusa jejich bojovným burácením: Děrá! … Gurá! … Parrráda! … Grrrrrrrrrrr! … Děká! … Dědá! … Vygrády rme! … Durá! A tak podobně.

A jazyk viděl, že jsou všichni proti němu, tak se raději přestal hádat.

Od té doby se všechno změnilo. Jazyk už zuby netrápil, neposmíval se jim, nedělal jim naschvály a neškodil jim, ale naopak jim pomáhal, jak měl. A když se někdy zdálo, že znovu začíná zlobit, špičáky jen zacvakaly, jazyk se polekal – a byl klid.

…

„Ale tati, proč si nečistil zuby jazykem ten člověk, co mu ta pusa patřila?“ zajímal se kluk.

„Asi to byl lenoch“ pokrčil tatínek rameny. „Kdyby nebyl lenoch, čistil by si zuby kartáčkem a pastou a měl by v puse pořádek. Ale byl línej, tak mu tam jazyk dělal nepořádek.“

Kluk chvíli mlčel. A potom se mu na tváři objevila vyvýšeninka, jak rejdil v puse jazykem, aby vyzkoušel, jestli tam má pořádek.

„Můj jazyk mě poslouchá,“ vzhlédl pyšně k otci.

„Tak ho hlídej, jo?“ pohladil ho taťka a vstal. „A já budu dávat pozor na tebe, abys nedělal nepořádek a hlouposti, jo?“

„Tak jo,“ usmál se chlapec. A už si jen popřáli dobrou noc, kluk se spokojeně obrátil k spánku - a bylo ticho.