Petr Scheuer

„Mám nápad!“ hlásil chlapec cestou do postele.

„Zase? Tak sem s ním,“ zajímal se tatínek.

„Dneska mi řekneš pohádku, aby se líbila tobě.“

„A tobě ne?“ divil se tatík.

„Já budu poslouchat a pak uvidím,“ vysvětlil hoch.

„Tak jo,“ zamyslel se tatínek. „Tak mě se líbí ... třebá … maminka!“

„Tak o mamince!“ souhlasil kluk.

„No,“ zaváhal tatínek. „To asi radši ne. Protože maminka by si taky mohla myslet, že to je o nějaké jiné mamince, víš? A zlobila by se.“

„Proč?!“ nechápal kluk.

„No že se mi líbí nějaká jiná maminka, přece,“ řekl otec.

„Tak jí řekneme, že to je o ní, o té naší,“ pořád nechápal synek.

„Radši ne,“ váhal otec. „Já bych něco spletl a maminka by myslela, že lžu. Maminku budu mít rád doma, ale v pohádce najdeme něco jinýho, jo? Třeba...“ začal, ale už to nedopověděl a rovnou spustil s vyprávěním:

•

Otevřít jedno oko. Otevřít druhé oko. Aha, už je ráno, čas vstávat. Jedna noha dolů na zem, druhá noha vedle ní, posadit se na kraj postele a potom vstát a do koupelny. A cestou ještě na záchod. Noc skončila, honem do práce, jinak to nejde.

Jenže v koupelně byla v zrcadle cizí, neznámá tvář. Nejdřív si toho nevšiml, až po chvíli uviděl, že tam nevidí sebe. Překvapením strnul s pusou dokořán otevřenou, takže mu z ní kartáček vypadl do umyvadla.

…

„Kdo?“ ozval se kluk.

„No ten tatínek. Ale cizí, ne já,“ řekl otec.

„A proč ne ty?“ divil se chlapec.

„Protože...“ chtěl tatínek vysvětlovat. Jenže ho ne a ne napadnout, proč musí vyprávět o nějakém cizím tatínkovi a ne o sobě. Až za chvíli: „Protože by mohl třeba mluvit nějak sprostě. Cizí tatínek může. Někdy. Ale já ne. Já jsem vzor, víš. A nebo kdyby udělal něco špatnýho,“ dodal. A myslel, že už to je jasné.

„Mně to nevadí,“ položil mu chlapec ruku na koleno, aby táta věděl, že se na něj nebude zlobit. A tatínkovi bylo pojednou jasné, že smí udělat i nějakou hloupost, ale nesmí vyprávět o cizím tatínkovi, když to má být pohádku, aby se líbila jemu. Tak tedy mluvil o sobě:

•

Tvář, co na mě koukala ze zrcadla, nebyla hnědooká, tmavovlasá ani vousatá, jako já. Ona měla velké modré oči, vlasy bílé a vousy žádné, čistá holá tvář. Byl to prostě někdo úplně jiný.

Co tam děláš? Křikl jsem na ni. Ona však mlčela a jen očima se na mě smála.

Vylovil jsem kartáček z umyvadla a pokračoval v čištění zubů. Jako by tam nebyla. Zřejmě jsem doufal, že zmizí stejně, jako se objevila. Že se mi třeba jen zdá, a že to přejde. Jenže to nepřešlo. Ta cizí tvář nezmizela, ale promluvila.

Ahoj, řekla.

Co chceš? Zamračil jsem se na ni, protože nebyla já, i když byla v zrcadle naproti mně.

Nesu ti dárek, pronesla tvář vlídně.

Já od tebe nic nechci, řekl jsem. Proč nejsi já?! Škaredil jsem se na cizí obličej v mém zrcadle. Protože dárek od cizí tváře, co jen tak vlezla do zrcadla, kde mám být já, to bude jistě podvod, myslel jsem si.

Můžeš dnes dělat všechno, co budeš chtít, řekla tvář. Všechno a jen to, co budeš chtít, řekla a čekala, co já na to.

Musím do práce, zavrtěl jsem hlavou. Pak s autem do servisu, musím taky sehnat dárek pro synovce, pak musím ještě...

Nemusíš, zarazila mě tvář. Dneska nemusíš nic. Vůbec nic, protože dneska jenom můžeš. Můžeš všechno, co chceš.

A kdo za mě asi udělá, co musím?

Já, řekla. A pojednou jsem viděl, jak se tvář v zrcadle proměňuje, je mi stále podobnější a podobnější, až jsem to byl já. Úplně já – jenže jsem to já nebyl. Byla to cizí hlava, co vypadala jako já, ale dělala něco jiného než já.

Jdi pryč! Vykřikl jsem polekaně.

Když půjdu pryč já, nepůjdeš pryč ty, odpověděla ta cizí-moje tvář. Jaky by se mi posmívala.

No a co?! Bylo mi to jedno.

Chtěl bys umět létat? Zeptala se. Na to jsem neodpověděl. Kdo by nechtěl létat? Každý by chtěl. Všichni ale vědí, že to nejde.

Chtěl bys? Zeptala se mě moje cizí tvář v zrcadle znovu.

No chtěl, přiznal jsem .. a pojednou jsem cítil, že se vznáším. Stačilo pohnout rukama, stačilo jen chtít – a zvedl jsem se nad zem. Visel jsem ve vzduchu, pak jsem proletěl bytem, jako nic, jako by létání byla ta nejobyčejnější věc, normálně jsem poletoval u stropu.

Vrátil jsem se ke dveřím do koupelny a vytřeštil jsem oči. On, ten druhý já, už nebyl jen odrazem v zrcadle, ale stál tam, před zrcadlem, jako bych tam stál já. Ten pravý já.

Běž. Jestli chceš, usmál se na mě. Protože dneska můžeš všechno, co chceš.

A co já jsem na to řekl? Můžete hádat. Jednou.

Ano. Rozhodl jsem se to vyzkoušet. Měl jsem nejdřív trošku strach, nechat doma s cizím člověkem svoje nejbližší. Jenže on nebyl člověk, když vylezl ze zrcadla. A kdyby chtěl někomu ublížit, nemusel mě posílat pryč. Mohl mě klidně zavřít do zrcadla a dělat si, co chce. On ale nechal mě, abych si dělal, co chci já. A to se mi líbilo. Musí to být hodný člověk, říkal jsem si, když jsem odlétal z bytu. A bylo mi jedno, že to člověk není.

…

„To nevadí, žes nás tam nechal,“ vzhlédl chlapec k tátovi spiklenecky. „Mně by se taky líbilo, kdybych si mohl dělat, co bych chtěl. Já bych taky letěl ven, to zkusit.“

A tatínek ho jen pohladil a mluvil dál.

•

Chtěl jsem letět, tak jsem letěl. Rychle nahoru, proháněl jsem se v bílé mlze mraků a shlížel odtud na nejvyšší horské vrcholky, hrotící se kdesi hluboko pode mnou, a také jsem závodil s orly a mával burácejícím letadlům, spouštěl jsem se prudce dolů, padal jsem jako kámen, až mi v uších hučelo a pískalo, a zastavil jsem se jakoby nic jen pár metrů nad zemí. Prostě jsem chtěl – a stál jsem na místě. Létání je krásné. I to nejkrásnější ale jednou omrzí a tak, když mě to přestalo bavit, ponořil jsem se do vody, do moře. Prostě jsem chtěl – a ocitl jsem se v mořských vlnách. Plaval jsem nahoru a dolů, na hladině i pod hladinou, až jsem se pustil dolů, do hloubky, až tam, kde byla skoro úplná tma, mezi žraloky, velryby a chobotnice. Zahlédl jsem elektrického rejnoka, co tam opodál číhal, aby mi ranku dal. Štiplavou elektřinou. Uhnul jsem cestou jinou, jenže on plaval za mnou. Zastavil jsem se. On se také zastavil. Na ploutvích mu sršely drobné elektrické jiskřičky, vypadal strašidelně. A také se na mě strašidelně díval svýma malýma černýma očima uprostřed placatého, skvrnitého těla. Co chce? Polekal jsem se. A v tu ránu; prostě proto, že jsem to chtěl vědět, jsem to věděl. Jako bych mu naráz porozuměl – bylo mi jasné, že si se mnou chce hrát! A když jsem na to teď přišel, nepřipadal mi ten rejnok už vůbec strašidelný. Dokonce se mi zdálo, že se na mě usmívá.

Nikdy by mě nenapadlo, jaká je to legrace, hrát si s rejnokem na honěnou. Rejnok vyhrával, protože byl ve vodě doma a uměl se tam skvěle pohybovat. Ovšem pak jsme hráli na schovku, a to jsem byl lepší zase já. On totiž pořád maličko svítil – a já ne. Takže jsem ho v té tmě viděl – a on mě ne. Zanedlouho jsme ale měli oba toho dovádění dost. Zamával jsem mu, on zaplácal ploutvemi a zajiskřil, a já se vrátil na zem. Měl jsem před sebou ještě tolik přání a tolik možností, co vyzkoušet.

Chtěl jsem se projet v závodním autě. Tak jsem jel. Seděl jsem zavřený v těsném kokpitu formule, v rukách jsem držel maličký volant, šlapal jsem na plyn a uháněl tak rychle, že se kolem mě všechno jen míhalo. Byl bych se hned v první zatáčce vyboural, protože řídit takové závodní auto není vůbec jednoduché, ale včas jsem si vzpomněl, že se nechci vybourat. Prostě jsem nechtěl – a to stačilo. Ale mně brzy stačilo celé takové ježdění.

Chtěl jsem si vyzkoušet létání letadlem. Po zkušenosti s formulí jsem však nezamířil do kabiny pilota, ale rovnou na křídlo. Neřídil jsem, ale bylo to mnohem lepší, než řídit. Letěli jsme mezi mraky i nad mraky, letěli jsme v dešti i ve větru, někdy bylo vidět dolů na zem a jindy zase nahoru, na hvězdy, jednou se mi točila hlava a potom jsem zatoužil se dostat ještě výš a letět ještě rychleji. Když tu kolem nás proletěl velký pták. Ale tak těsně, že jsem skoro ucítil dotek jeho křídla, a prosvištěl kolem tak rychle, že jsem si ani nestačil pomyslet, že nechci, aby do mě narazil. A to mě strašlivě polekalo a raději jsem se vrátil mezi lidi.

…

„Tati, a to se ti stalo fakt doopravdy?“ zeptal se chlapec.

„No, úplně doopravdy ne, ale tak trošku, jakoby se to mohlo stát.“

„Já bych to taky chtěl,“ pronesl hoch s široce otevřenýma očima.

„Možná se ti stane něco podobnýho,“ řekl taťka povzbudivě.

„Myslíš, že za mnou taky přijde? Ten, ze zrcadla?“

„Myslím, že tak jednoduchý to nebude,“ zavrtěl otec hlavou.

„To je škoda,“ posmutněl chlapec.

„Ale když budeš hodně chtít a budeš se hodně snažit, tak se ti může podařit cokoli. Skoro cokoli,“ opravil se. „A klidně to bude ještě krásnější a zajímavější, než letět na křídle letadla.“

„Když já bych právě chtěl spíš na tom křídle,“ prozradil hoch.

„Já bych chtěl slona,“ pohladil ho taťka.

„Já vím. Ale nejde to,“ zatvářil se zklamaně.

„Však poslouchej, jak to dopadlo,“ řekl taťka, a pokračoval:

•

Dostal jsem se opravdu, kamkoli jsem chtěl. Mezi delfíny, mezi mravence, k závodníkům na motorkách, se kterými jsem se mohl i svézt, protože stačilo jen chtít, a dostal jsem se také do kabiny ke strojvedoucímu v tom nejrychlejším vlaku, byl jsem i na plachetnici, klouzající po hladké vodní hladině, a mohl jsem se také podívat mezi tanečnice, co kroužily tanečním parketem jako víly, cupitaly jako panenky a vypadaly jako nádherné květiny. Chtěl jsem být s nimi a ony se roztančily kolem mě a smály se na mě a braly mě za ruce, ať tančím také, ale já nechtěl tančit a jen jsem mezi nimi tak nějak neohrabaně klopýtal. Jim to ale nevadilo. Smály se a kroužily kolem mě a dotýkaly se mě a hýbaly mnou, jako bych byl hadrový panák. A to mi vadilo, to jsem nechtěl. Hned mě tedy nechaly. I tančit přestaly, rozestoupily se kolem mě a čekaly, co budu chtít. Já jsem ale chtěl, aby dělaly, co chtějí samy, a ne, co chci já. Jenže když jsem nic nechtěl, tak nedělaly nic – a to se mi nelíbilo. Chtěl jsem, aby se aspoň smály, jenže ony se začaly smát všechny najednou, a chechtaly se tak hlasitě a pisklavě, že mi v uších začalo bolestivě hučet. Chtěl jsem, aby si se mnou raději jen normálně povídaly, ony však spustily všechny současně, mluvily jedna přes druhou a každá říkala něco jiného, takže mě z toho rozbolela i hlava. Chtěl jsem, aby se chovaly normálně, ale to si mě hned přestaly všímat a sedly si stranou a tam se spolu smály a mluvily spolu, a mluvily a smály se a mě si vůbec nevšímaly, tak jsem se odtud vytratil.

Chtěl jsem se podívat na nejvyšší horu světa – a hned jsem tam stál. Jenže to bylo skoro, jako bych se doma koukal na obrázek, co visí na zdi. Zimu i vichr jsem cítil, to ano, jenže to bylo jako zima z velké mrazničky a vítr od větráku. Jako v kině, kde vás pocákají vodou a zatřesou s vámi, jako byste jeli vlakem. Hezké, ale .. nějak prázdné.

Chtěl jsem být ze všech nejrychlejší – a byl jsem. No a co? Ani radost jsem z toho neměl. Chtěl jsem mít radost – a hned jsem se začal smát, až mi tekly slzy. Bylo to příjemné, ale ta pravá, opravdová radost, ve vás zůstane ještě dlouho potom, kdežto tahle ne, tahle ve mně zůstala. Naráz byla pryč, stejně bleskově, jako přišla, tak také zmizela, a já zůstal stát a nic jsem nechápal a byl jsem podivně .. zmatený.

Nevěděl jsem, co mám chtít, nevěděl jsem, co se to se mnou děje, a nevěděl jsem ani, co mám dělat.

Až se mi náhle vyjasnilo: Chci být zpátky doma!

V mžiku jsem tam byl, u své manželky a u našich dětí. Našich dětí? Zarazil jsem se. Najednou jsem viděl, že to asi nemohu být já. Manželka byla stejná, i děti byly stejné, jaké jsem ráno opouštěl .. tedy jedno bylo stejné, ale teď byly dvě. Chlapec, a nějaká docela malinká holčička.

Tak přece jen to byl příběh cizího tatínka, došlo mi. Ale cítil jsem se, jako bych to byl já sám. Vešel jsem do pokoje a manželka se na mě podívala, jako bych tam byl před pár minutami.

Ahoj, řekl jsem, i když jsem to nebyl já.

Tys spravil ten šuplík, viď, usmála se. Konečně, dodala, a dala mi usměvavou pusu. A já cítil, že je ten cizí tatínek úplně šťastný a spokojený, když vidí svou ženu a když se mu děti motají kolem nohou a chtějí si s ním hrát.

Vzal je do náruče, chlapce na pravou ruku, protože byl větší a těžší, a holčičku, miminko na levou ruku, a takhle obtížený se šel podívat do koupelny. Osmělil se nahlédnout i do zrcadla – a viděl tam svou tvář. Když se usmál, usmála se i ta tvář, když mrknul, mrkla i tvář, všechno tedy bylo v úplném pořádku.

A já cítil, že nechce už nic jiného.

…

„A proč my nemáme holčičku?“ zaujalo chlapce.

„Chtěl bys?“ zbystřil tatínek.

„Možná,“ zaváhal kluk. „Jenomže holky si pořád na něco stěžujou a žalujou, pořád jim musí někdo pomáhat a pak se posmívaj. A lžou,“ podíval se na tátu zlobně.

„A ty bys nechtěl malé sestřičce pomáhat?“

„Nevím,“ zaváhal. Ale nebylo to, jako by řekl: Ne! „Ještě si to musím rozmyslet,“ pronesl vážně. „Ale mě by to stejně bavilo, kdybych jenom něco chtěl, a hned by to šlo,“ vzhlédl k tátovi.

„Mně taky,“ pohladil ho otec.

„Ale tak to nejde, viď,“ zatvářil se rozumně. A když se tatínek místo odpovědi jen usmál, řekl se stejně rozumnou vážností, že to nevadí. A tatínek mu tiše popřál dobrou noc, on ještě tišeji odpověděl a převrátil se na bok. A za chvíli už spal.