Petr Scheuer

„Máš nápad, tati,“ ptal se synek, když vlezl pod peřinu. „Já mám!“ dodal pyšně.

„Tak povídej,“ vyzval taťka.

„Povídat musíš ty,“ opravil jej kluk. „Ale já mám nápad, aby to dneska nebylo o princi ani o princezně, ani o Popelce a tak.“

„A o kom to má být?“ divil se tatík.

„To právě vymyslíš ty,“ objasňoval chlapec.

„A můžou tam být trpaslíci? Nebo víly?“ zajímalo tatínka.

„Ne!“ řekl chlapec rozhodně. „Nic takovýho! To je ten nápad, víš? Žádný lidi. Ani pohádkoví!“

„Aha,“ zasmál se tatínek. „Tak třeba o koloběžce, co jezdila sama?“

„No,“ zaváhal kluk. „O koloběžce bys mohl. Jestli tě nenapadne něco lepšího.“

„Nebo o slonovi s neposlušným chobotem? Nebo o bramborách, co se pořád smály. To by šlo?“ nabízel otec. A když kluk pokrčil nejistě rameny, zkoušel to dál: „Tak o kamenu tvrdém jako šutr?“ Syn pořád váhal. „Jak se tráva zazelenala?“ Stále žádné nadšení. „O balónku, co chtěl být balónem? Nebo o tom, jak listí letělo do teplých krajin? Nebo...“

„To je jedno!“ zarazil chlapec jeho řeč. „Hlavně už začni.“

„Jasně,“ zmlkl tatínek. A začal:

•

Byl krásný den. Obloha čistá, bez mráčku, krásně modrá, jen zlatožluté slunce rozhazovalo plnými hrstmi svoje hřejivé paprsky do všech stran.

To je strašný, šklebil se znalec pohádkových filmů, který do pohádky nepatřil, jen se díval. A hudral: To je nuda, tak fádně modrá nebeská kulisa a slunce jako jediný hrdina. Scéna plochá, žádný děj, prostě nic. To se musí nějak oživit.

A jelikož měl tak divokou fantazii, že ji poslouchaly i přírodní jevy, rázem se na čistě modrém nebi objevil mrak. Ovšem ne ledajaký; byl to mrak-drak! A mrak-drak nepluje oblohou jen tak nazdařbůh, kam ho vzdušné proudy unášejí, jako obyčejné mraky. Mrak-drak si letí, kam chce sám! A tenhle právě zatoužil přikrýt slunce, tak jednoduše vystoupal nahoru a postavil se před ně.

He! Naparoval se před zastíněným sluncem. Teď se ukaž, ty nádhero!

On totiž neměl slunce rád. Záviděl mu, že je má každý rád a jak slunce dovede odpovídat svými hřejivými úsměvy. Sám byl pořád zamračený a lidé, když ho viděli, většinou se také zaškaredili, nebo se rovnou běželi schovat. A rozhodně se těšili, až zmizí a znovu se ukáže slunce.

Chachá, smál se mrak-drak svým zamračeným způsobem. Tak kdepak ho máte? Co? Nikde! Teď jsem tu já, černý mrak-drak. A nikdy už neodejdu a žádné slunce už neuvidíte, celý svět bude už navždycky utopený v mém stínu, volal.

Lidé dole jej však neslyšeli, na to byl příliš vysoko. Ani slunce neposlouchalo, co říká, jen tiše hřálo a hřálo. Ani ptáci, ani mouchy, ani vítr – nikdo ho neposlouchal.

Tak slyšíte mě? Vidí mě vůbec někdo? Hej, vy tam dole! Mračil se mrak-drak svým zamračeným způsobem. Copak jsem neviditelný? To mi nemůžete aspoň zamávat? Aspoň někdo... Vzlykal plačtivě.

Chtělo by to nějakou akci, tohle je nudný jak lepidlo, vrtěl znalec pohádkových filmů znalecky hlavou. Nějaký mračí kňourání vůbec nikoho nezajímá! Je hodnej? Nebo je zlej? To musíme vědět hned! Takhle vůbec netušíme, jestli ho máme mít rádi, nebo jestli ho máme nenávidět. Ať někoho roztrhá, nebo ať někdo ublíží jemu. Takhle je to strašná nuda.

Mrak-drak se ale nenudil. On byl nešťastný. A to ještě nevěděl, že se tam nahoře pomalu rozpouští. Každý mrak, a to i mrak-drak, co si létá, kam se mu zachce, je nejdřív pouze neviditelná vodní pára. Až s tím, jak stoupá výš, mění se pára na malilinkaté krůpěje vody, které se dál spojují a zvětšují do kapiček a větších kapek – a teprve potom je vidět mrak. Tenhle mrak-drak byl nahoře peřinovitě načechraný, protože tam měl menší a světlejší kapičky, dole však už byl plochý a velmi tmavý, neboť tam se sbíraly ty největší vodní kapky. A některé už byly tak velké, že se neudržely a padaly jako dešťové perličky dolů k zemi.

Co se to tam děje? Díval se mrak-drak pod sebe. Jakmile se totiž dešťové perličky dostaly ze stínu do slunečního světla, začaly se duhově lesknout a třpytit. Ale tak nádherně a barevně, až z toho oči přecházely. Mrak-drak se díval na zářivou duhu a pojednou se už tolik nemračil. Dokonce zapomněl, že chtěl zakrýt slunce, a zapomněl také, že by měl utéct, aby celý nevypršel dolů na zem. To je krása, hleděl na duhově barevné pruhy. Kdybych já takhle vypadal, to by se mi líbilo, povzdechl si. A možná by se to líbilo i ostatním, smáli by se na mě a já bych se smál na ně a nebyl bych pořád zamračený mrak, díval se smutně na tu krásu. A než stačil postřehnout, že ten perličkový déšť je vlastně on sám, zůstaly z něj pouze drobné bílé chomáčky.

I ty se ale vzápětí kamsi rozptýlily.

A mrak-drak už nebyl.

…

„Chudák,“ přerušil synek vyprávění.

„Ty máš rád, když prší?“ divil se otec.

„Nemám. Ale je mi ho líto. On za to přece nemůže, že je hnusnej mrak.“

„Nojo,“ přikývl tatínek. „Ale tak co měl dělat?“

„Měl se smát,“ řekl chlapec rozhodně.

„Mraky ale musí brečet. Aby pršelo,“ poučil ho tatínek.

„A nešlo by to, aby brečel, ale aby přitom nebyl smutnej?“

„Možná,“ zamyslel se tatínek. A napadlo ho, že je to pravda. Proč by vlastně mrak nemohl pršet a přitom se smát? Proč by nemohl pršet vesele? A hned o tom vyprávěl:

•

Mrak-drak už nebyl. Ale neztratil se. Jako dřív býval vodní párou, teď se proměnil v dešťové perličky, co se třpytily se na slunci a hrály všemi barvami. A celou cestu dolů na zem výskaly a jásaly a smály se. Jááá letííím, volala jedna. Jedéééém! Jásala jiná. A další zase: To je skvělýýý! A odevšad se ozývalo pištivé: To je jíízdááá! a Juchůůů! a Jupííí! a Sláávááá! a Nejvííííc skvělýýý! a Náádherááá! Dešťové perličky ovšem byly maličké a měly tak slabounké hlásky, že jim lidé nemohli rozumět a slyšeli jen jakési šumění a šustění deště. A přitom to nebylo šumění ani šustění, ale bylo to jásavé výskání dešťových perliček.

No konečně, radoval se znalec pohádkových filmů. Konečně pořádná akce. A teď se všichni dole rozmlátí o zem a my je budeme litovat. To bude smutný, to bude krása...

Dešťové perličky padaly z ohromné výšky a letěly dlouho. Nakonec dospěly k zemi a jejich šumivý jásot utichl. Ale nerozmlátily se o zem, jak si přál znalec. Některé se usadily na lístcích stromů, jiné zůstaly v trávě a třpytily se tam, další se rozpustily do jezer a řek a rybníků, ještě jiné vklouzly do hlíny a osvěžily ji, aby si je odtud vytáhly rostliny a krásně se potom zazelenaly. A tam všude, na listech, na trávě, v rozlehlých vodních hladinách i v drobných loužičkách se do nich opíralo hřejivými paprsky slunce. Třpytivé vodní kapičky se pak znovu odpařovaly a vodní pára stoupala zpátky, vzhůru k obloze.

Tak ale už dost! Prskal znalec pohádkových filmů vztekle. Kapky, pára, mraky, pořád jenom samá voda. To se nedá vydržet, jaká je to otrava! Ukažte mi konečně někoho, kdo tomu dá pořádnej rachot! Někoho, s kým bude voda bojovat! A vyhraje, nebo prohraje, to je jedno – hlavně, ať se můžeme nakonec radovat, že to nějak pořádně dopadlo.

…

„Ne, tati,“ ozval se chlapec. „Nech to takhle. Já nechci, aby bojovali.“

„A co bys chtěl?“ ptal se otec.

„Přece aby se ten mrak smál. Jestli by to šlo.“

„Mrak usměvák?“ přikývl tatínek. „Ale ten znalec má velkou fantazii a může nám to rušit,“ řekl. „Ale zkusíme to,“ slíbil. A pokračoval ve vyprávění:

•

Všechny mraky jsou zpočátku jen neviditelná vodní pára stoupající od prohřáté země nahoru. Sluneční paprsky vzduch i páru jen lehce pošimrají a letí dál, k zemi, aby odevzdaly své teplo jí. A pára stoupá výš a výš, kde je chladněji a chladněji, vodní pára se sráží do mrňavounkých krůpějí vody, drobných jako poletující smítka prachu – to se právě rodí nový mrak. Zatím je lehounký a bělavý. Cestou výš ovšem kapičky sílí, rostou a zvětšují se v kapky, a mrak je stále plnější vody a stále tmavší.

To je ono! Znovu se ozval znalec pohádkových filmů. Mraky jsou tmavé, černé jako špína, protože jsou zlé a chtějí škodit. Chtějí zakrýt slunce, aby zemi ovládla zima a všude bylo jen bláto. Ale to my nemůžeme dopustit, pošleme proti nim vítr, aby je rozehnal a rozfoukal a zachránil tím náš svět, vykřikoval. A sotva to řekl, náhle zafičel mocný vítr a sotva narozenému mraku začal vířit a čechrat bělavé kudrlinky. Znalec pohádkových filmů má totiž mocnou fantazii a co si přeje, to se také stane. Jenže se to nestane vždycky přesně tak, jak si přál.

Tenhle nový mrak byl totiž dosti silný, aby nápor větru vydržel a nerozpadl se. Jen se mu po okrajích roztočily vějířky houstnoucí páry, ale mrak zůstal celý. Jak se do něj vítr opíral, mrak svištěl k obloze – a smál se při tom, ač to neznělo jako smích, spíš jako hromové dunění, ve kterém se ozývalo: Náddherrrný, úúúchvatně parrrádní! Záázrrrak! Záázrračnýýý!

Možná by někoho zajímalo, jestli to byl opět mrak-drak, a nebo jen mrak obyčejný? Okem to nepoznáme. Víme, že obyčejným mrakem hýbe po nebi vítr, kdežto mrak-drak může letět, kam chce sám. Může, ale nemusí a klidně se může dát unášet větrem, jako tenhle nový mrak. Proč by neletěl s větrem, když chce? Možná byl prostě zvědavý, co ho tam čeká. Třeba jen neměl kam letět jinam. Snad byl dokonce rád, že ho unáší vítr a on se může pohodlně vézt. Ovšem kdyby chtěl, zamířil by úplně jinam, než kam fouká vítr. Mohl by? Kdo ví?

Ať už to tedy byl mrak obyčejný, nebo mrak-drak, stoupal teď nahoru a letěl tak rychle, že se až mu tajil dech. To je ale paráda, tetelil se radostí. Taková rychlost. A taková výška! A ten rozhled! To je nádhera, smál se. Voda se v něm prudce srážela do čím dál větších, těžších a tmavších kapek, ale on se pořád jen vesele smál.

Znalec pohádkových filmů se však nehodlal vzdát. Když zklamal vítr, čert vem vítr, uděláme to jinak, horlil bojovně. Nasadíme na něj mráz! Žádný zlotřilý mrak se nám nebude vysmívat. Teď přijde to pravé drama! Zmrazte ho do ledové kostky, ať je od něj pokoj, ať neškodí, ať se ztratí a my ať se můžeme radovat a zpívat a oslavovat vítězství!

V takových výškách je opravdu pořádná zima. Nejvyšší hory jsou trvale pokryté sněhem a ledem – a náš mrak byl ještě mnohem výš. Kolem třeskutá zima, a teď ještě přituhlo. Chladem docela ztuhnul, ale pořád byl nesmírně šťastný. Cítil, jak v něm těžknou vodní kapky, ale smál se. To je mráz, to je nádhera! To je tak krásně zvláštní, užíval si let ve výškách. Jsem jako průzkumník, co nic nehledá a přece všechno našel, dunělo v něm nadšeně. To je úplně nechutná paráda, proniknout až kamsi vzhůru, kde mrzne až praští a vítr burácí a hvězdy září tak pronikavě, tak pronikavě krásně, tak úchvatně a kouzelně, až jako by se z toho světlo ve tmu převracelo a tma bouřila jako ohňostroj, rachotil s požitkem.

Už viděl, že dole ubývá, že je ho čím dál méně a největší vodní kapky jej dávno opustily. Ještě krátkou chvíli tady vydržím, ještě pár neskutečných okamžiků, dával se unášet nádherou té chvíle, přestože cítil, že se rozpouští a rozpadá. A potom ať se rozplynu a rozpustím, potom ať slétnu dolů na zem, naplněný krásou, co jsem viděl.

Cítil, že slábne, ale pořád se smál.

Cítil, že se ztrácí, ale pořád se smál.

Von se ale furt chechtá, kroutil odborník na pohádky udiveně hlavou. Copak my s tebou uděláme, ty darebáku? Přestával se mračit. Dokonce, jako by se při té poslední větě skoro usmál. No, tak když tě neporazím, tak se s tebou skamarádím. Co ty na to? Řekl. A přestože ho mrak nemohl slyšet a přestože zatím ani sám netušil, jak by to mohl udělat, byl na sebe pyšný.

I z tohoto mraku nakonec zbylo jen pár drobných obláčků, které se rozptýlily ve vzduchu. Místo něj se tam jako ozvěna rozléhal už jen jeho radostný smích. A dešťové perličky, do kterých se proměnil, měly před sebou opět dlouhou, dlouhatánskou cestu dolů na zem. A jásaly a pištěly a výskaly a ječely stejně, jako ty předchozí, když kolem nich svištěl vítr.

Dole na zemi si hráli dva kluci. Prší, honem domů, zvolal náhle první. Druhý natáhl ruku a ucítil dotek dešťové perličky. Neutíkal se však schovat. To je jenom voda, natáhl i druhou ruku, aby cítil na obou dlaních, jak ho dešťové perličky hladí.

Ale je mokrá, mračil se první chlapec. Zůstal však také, a také se odevzdal dešti a zvedal hlavu, aby jej mokré perličky skrápěly po vlasech a po tvářích, po rtech a dokonce i po očích, tak, že kolem sebe viděl jen rozmazané barevné šmouhy.

Kdo má žízeň? Vykřikl, neboť mu to vůbec nevadilo. A běhali pak oba s otevřenou pusou a chytali třpytivé vodní perličky na jazyk, mávali dlaněmi a zkoušeli trefit letící kapky, šlapali bosýma nohama do kaluží a voda jim cákala na nohy a oni se tomu jen blaženě smáli...

To není možný, zíral na to znalec filmových pohádek nechápavě. A trochu se styděl, že to nebyl jeho nápad, že s tím nepřišel sám. Ale je to docela hezký, pronesl, jak se tak díval na ty dva kluky, prohánějící se mezi kapkami deště. Ale je to nuda, dodal s úšklebkem.

Vůbec to není nuda, ozval se první chlapec, jako by ho slyšel. Náhodou je to skvělý.

Doma se budou zlobit, že jste mokří, strašil ho znalec.

Ale nebudou, smáli se oba kluci. My se usušíme!

A protože déšť ustával, dali se hned do toho. A znalec filmových pohádek mohl sledovat, jak si rozvěšují mokré oblečení na keře, aby na slunci uschlo. A tak trochu, docela nenápadně se přitom usmíval. A rozhodně jim záviděl.

…

„A tati?“ ozval se chlapec opatrně. „Kdo to byl, ten znalec?“

Tatínek pokrčil rameny. „To byl takovej pán, co si myslí, že všemu rozumí a může všem radit.“

„On jim to kazil, viď?“

„On si myslel, že to umí nejlíp,“ řekl tatínek.

„Ale neumí, já vím,“ přikývl kluk.

„Kdyby ti někdo říkal, že ví nejlíp, co máš dělat, a že to s tebou myslí dobře, tak ho radši moc neposlouchej. Nebo ti to taky pokazí,“ usmíval se tatínek.

„To jo,“ přikývl kluk. „A ty to se mnou nemyslíš dobře?“ napadlo ho a zasmál se tomu.

„Myslím,“ odpověděl tatínek. „Ale já ti to neříkám. Ty to víš. Ne?“

„Vím,“ zahrabal se hlouběji pod peřinu. „A jak to bylo dál? S těma kapkama?“ zajímal se ještě.

„Já myslím, že z nich byl zase mrak – a ten se taky všemu smál.“

„A potom?“

„Potom zase. A pak zase a tak pořád dokola,“ vstával tatík z postele.

„Žádnej už nebyl smutnej?“ ujišťoval se kluk.

„Ne. Od té doby už byly všechny mraky veselé,“ řekl otec. „I když se některý mrak trošku zamračil, tak se mračil vesele,“ dodal. A pak už chlapci jen tiše popřál dobrou noc, pohladil ho a odešel. A hoch spokojeně usnul, protože už mu bylo všechno jasné.