Petr Scheuer

„...ale já neumím vykládat tak, jako taťka,“ vrtěla maminka odmítavě hlavou, když dnes vedla chlapce do postele.

„To nevadí,“ řekl hoch.. „Taťka si stejně většinou vymýšlí samý nesmysly.“

„A to já právě neumím,“ vzpírala se.

„Tak to jenom zkusíš,“ přemlouval ji, aby pohádku vyprávěla. „Klidně můžeš bez těch nesmyslů. Normálně.“

„Tak jakou?“ posadila se maminka na postel. „Třeba o Popelce?“

„Klidně,“ přikývl chlapec.

A maminka začala:

•

Za devatero horami a devatero řekami žila byla jedna malá holčička, která se jmenovala Popelka. Žila s tatínkem a macechou a její dcerou Dorou. Tatínek ji měl rád, ale macecha s Dorou na ni byly zlé.

…

„A mami?“ přerušil ji kluk. „Co kdyby se ta Popelka narodila jako Fénix z popela.“

„Proč?!“ vytřeštila maminka oči. „To by byla jiná pohádka.“

„To nevadí,“ řekl hoch.

„Ale princ by s Fénixem asi nechtěl tancovat. A neměla by žádnýho tatínka. Kdo by na ni byl hodnej?!“ vypočítávala, proč se jí ten nápad nelíbí. Jenže kluk se nedal.

„No byla by kluk, protože Fénix, to je kluk, že jo,“ vykládal, proč to JE dobrý nápad. „Jako tatínka by měl popel. V pohádce to jde, ne? A maminka,“ zadumal se. „Maminka by byla třeba oheň, ne? Nebo obráceně. Tatínek oheň a maminka popel, to spíš, viď,“ nadšeně vzhlížel k mamince. Ta nebyla nadšená, ale přikývla.

„Tak jo. Tak to nějak zkusíme,“ odmlčela se, protože zatím netušila, co má říkat. Ovšem pak ji cosi napadlo:

•

Tak tahle Popelka, nebo vlastně ten kluk jménem Popelák, se narodil rodičům ohni, co vyrostl z maličké jiskřičky a spálil celý starý lesík, a popelu, který na tom místě zůstal. Žár ohně dával popelu sílu a žhavý popel se tetelil a narůstal, až z něj jako pták Fénix povstal tenhle Popelák. Jako bájný pták vyletěl nad zemi a letěl, kam ho křídla nesla. Měl v sobě žár ohně i sílu popela. Měl v sobě žhavou touhu i chladnou rozvážnost. Měl v sobě...

…

„Kam letěl?“ skočil jí kluk do znovu řeči.

„Tiše!“ napomenula ho maminka. „Nebo nepoletí nikam a bude se spát!“ Zvedla důrazně obočí. A teprve nato pokračovala:

•

Měl dvě těla. Jedno ptačí, když jako Fénix létal po světě. A druhé lidské, když sedl na zem a stal se člověkem. Peří zmizelo, křídla se proměnily v ruce, pařáty v nohy a najednou tam stál Popelák, hodný a laskavý kluk. Létal světem dlouho a viděl radost i štěstí, ale viděl i mnohá neštěstí a hodně smutku. A nikdo neví, jakou náhodou nebo jakým zázrakem se to přihodilo, jednou sletěl k zemi právě u chalupy, kde žila Popelka s macechou a její dcerou Dorou. Popelka seděla vzadu za domem v trávě – a plakala.

Co se ti stalo? Proč pláčeš? Zeptal se jí.

To nic, to přejde, utřela si Popelka slzy a vstala zpět k práci. Sem ale nesmíš! Obrátila se na něj. Jestli tě tu macecha uvidí, zavolá na tebe strážníky.

Neměj strach, usmál se.

Kdo jsi? Zeptala se Popelka.

Uvidíš, řekl on.

Ty ještě přijdeš? Za mnou? Vyzvídala. A bylo na ní znát, že by ji to potěšilo. Ale raději nečekala na odpověď a odběhla domů.

…

Maminka ztichla a dlouze přemýšlela, jak to bude dál.

„Ona si ho pak vezme?“ položil chlapec otázku, nad kterou sama hloubala.

„To právě nevím,“ pokrčila rameny.

„Přece si nevezme ptáka,“ namítl hoch.

„A proč ne?“ namítla maminka.

„Protože by furt někde lítal, ne?“ zasmál se kluk. „A ona by byla doma sama.“

„To je pravda,“ připustila maminka. „Tak dobře. Tak budou jenom kamarádi.“

„Může ji třeba odnést na zámek, na ples, když umí lítat,“ napadlo synka. „Ostatní pojedou autobusem, ale ona v pohodě všechno stihne, protože poletí s ním, s Fénixem.“

„To by šlo,“ přikývla mamka. A hned se pustila do vyprávění:

•

Popelka se s novým kamarádem velmi spřátelila. Jakmile měla volnou chvíli, běžela za dům – a stačilo chvíli počkat, on se ukázal. Vyprávěl jí, že nejsou všichni lidé tak zlí, jak je macecha s Dorou, ani nejsou všichni tak lhostejní a nevšímaví, jako jejich sousedé. Lidé se jen málo zajímají o druhé, říkal. Ale jednou se to přihodí a někdo se na tebe zadívá. A jestli tě dobře pozná, bude tě mít rád. Uvidíš, předpovídal. A ona ho ráda viděla a ráda poslouchala, že je krásné a šikovné děvče, které jen mělo smůlu. Ale že se na ni jednou usměje štěstí – a všechno bude jinak.

Já nikdy nebudu mít štěstí, stěžovala si později zklamaně. Dora s matkou se totiž chystaly na velký taneční ples. Chtěla bych tam taky, smutnila. Aspoň se podívat. Ale nejde to. Nechtějí mě s sebou. Oni budou na plese a já musím doma z koberce vytahat kočičí chlupy. Všechny do jednoho! Kroutila mrzutě hlavou. Já bych tam šla klidně pěšky, ale je to strašně daleko. A ani žádné šaty nemám. Ani prstýnek, ani boty, ani náušnice. To je ale tak strašně nespravedlivé! Zlobila se.

Třeba se tam podíváš, řekl Popelák. A budeš tam nejkrásnější!

To určitě, mávla rukou. Ale děkuju. Seš hodnej, usmála se na něj. I když smutně.

Sotva odešla, Popelák vyskočil do výšky. Nespadl však zpátky na zem. Stoupal k oblakům, jelikož se proměnil v bájného ptáka Fénixe. Létal sem a tam, aby našel něco, čím by Popelce pomohl. A našel. Na místě, kde se sám zrodil z popela, zavadil zobákem tři oříšky. A protože to bylo čarovné místo, ty tři oříšky nemohly být obyčejné, ale byly kouzelné a mohly se proměňovat, jako se proměnil on.

…

„Počkej mami,“ ozval se chlapec. „Proč tři oříšky?“

„No Popelka přece musí dostat tři oříšky.“

„Ale tahle by nemusela,“ namítal hoch. „Kde by se tam vzaly? V popelu?“

„No jo,“ uznala maminka. A synek začal vymýšlet:

„Aby se třeba ten popel nějak proměnil v drahý kamení. On by to někomu prodal a koupil jí ty šaty na ples. Nebo zámek, nebo něco, aby jí to mohl dát. Co myslíš?“

„Že by,“ usmála se maminka po chvíli váhání. A zkusila to:

•

Pták Fénix letěl s oříšky v zobáku zpátky za Popelkou. Jenže mu cestou vyklouzly, spadly na skálu a rozbily se. A tu viděl, že šaty, co byly uvnitř, jsou strašlivě staré. Tak staré, že se už vůbec nedaly nosit. Navíc byly tím stářím vetché, místy se úplně rozpadaly. Ouha, koukal překvapeně. Tohle bylo do staré pohádky, ale moje Popelka potřebuje něco jinačího!

Vrátil se tam, kde vstal z popela, a prudkým máváním křídly rozvířil popel. A protože to nebyl obyčejný popel, a protože ani jeho křídla nebyla obyčejná, dolů padaly místo popela maličké, třpytivé a nesmírně drahé diamanty.

Vybral jeden, ten nejcennější, a schoval si ho. Ostatní prodal a Popelce za to nakoupil krásné šaty, nádherné boty, luxusní kabelky a spoustu dalších úžasných věcí. A koupil jí také malý, ale půvabný a útulný zámeček. Ten jí ovšem chtěl dát až ke svatbě. Aby se necítila jako chudá nevěsta.

Matka s Dorou odjely v den plesu z domu v poledne. Popelák šel potom rovnou dovnitř. Zadem, aby ho nikdo neviděl. Popelka seděla na koberci.

Ahoj, pozdravil. Popelka si honem utřela slzy, aby nebylo znát, že plakala. Co bys tomu řekla, kdyby tě dnes potkalo štěstí? Ptal se.

Zeptala bych se ho, kde bylo tak dlouho, zasmála se Popelka nešťastně. On však před ní zatím rozprostřel nádherné šaty.

Ty jsou krásné! Vykulila Popelka oči. Můžu si je zkusit? Prosím! Jenom na chviličku.

Jsou tvoje, řekl.

Nedělej si ze mě srandu, zavrtěla Popelka hlavou.

Ty je nechceš? Zeptal se Popelák. A Popelka najednou začínala věřit. Dívala se chvíli na šaty, chvíli na Popeláka, a v očích se jí znovu objevily slzičky. Ovšem jiné, než ty předtím. Tyhle byly od štěstí. Nemohla samou radostí ani promluvit. Vůbec to ale nevadilo, jelikož mluvil Popelák. A ona si zakrátko byla jistá, že ty šaty jsou opravdu její, za další chvíli pak věděla, že v nich půjde na dnešní ples, a ještě o něco později byla jen maličko překvapená, když se proměnil v ptáka Fénixe, aby ji na ples odnesl.

Všechno, co bylo potřeba, zařídil už předem. Nejdřív šla do lázní, potom na manikůru, pak na kosmetiku, dál ke kadeřnici a nakonec do salónu. To všechno sama. Fénix, vlastně Popelák, se vrátil. A zatímco ona přicházela na ples, on seděl u nich doma na koberci a tahal z něj chlupy. Celé chomáče, hezky jeden chlup po druhém.

Na Popelku se zahleděli všichni hosté, sotva vešla do sálu. Snad ani světla v tu chvíli nezářila jinam, než na ni. Ona však ani maličko nezaváhala a s úsměvem kráčela do středu parketu. Tam se zastavila a rozhlédla, jako by chtěla říct: Tak který z vás má odvahu mě oslovit?

Byl to ovšem tak silný okamžik, že se nikdo ani nepohnul. Až tu se k ní přitočil jeden tanečník, který stál kousek vedle. Jeden z nejlepších tanečníků, možná ten úplně nejlepší v sále.

Zatančíme si? Vyzval Popelku. I on měl krásné, sametově lesklé šaty, a Popelce se líbil.

Ráda, přikývla. Hned jí však došlo, že tančit neumí, a stydlivě mu to prozradila.

Tím líp, zajásal on, neboť byl profesionální tanečník – a učitel tance. Vzal si ji stranou, a jelikož byla Popelka velice šikovné děvče, za chvíli už tancovali mezi ostatními. A než ples skončil, měli i sólo, kdy se ostatní hosté rozestoupili a oni spolu tančili a točili se uprostřed, mezi všemi, kteří jim hlasitě tleskali. A když hudba skončila, ozvalo se bouřlivé jásání a tleskání a pískání a volání Sláva! A Popelka byla v tu chvíli nesmírně šťastná.

Jako všechno, i ples měl svůj konec, který se zvolna blížil.

Můžeš jít spát ke mně, nabídl Popelce její tanečník.

Nemůžu, odpověděla. Ale vůbec to neznělo, jako by řekla: Nechci.

To je ale strašná škoda, řekl on.

Když na mě nezapomeneš a budeš chtít, tak se ještě uvidíme. Zítra. Nebo pozítří, usmála se na něj.

Já nechci, abys odešla, řekl.

Najdi si mě, strčila mu do ruky lístek, na který předtím napsala svou adresu. Jestli ti teda nevadí, že takové krásné šaty mám na sobě poprvé, že bydlím na vesnici a jsem chudá, znovu se na něj kouzelně usmála, neboť se jí zdálo, že takhle nádherně se bude cítit už pořád.

To mi nevadí, zavrtěl tanečník hlavou. Ale zůstaň dneska se mnou, zaprosil. Ona mu však už jen zamávala a pospíchala ven.

Popelák už tam čekal. Proměnil se ve Fénixe a letěli spolu domů, kde ještě zbývalo vytahat posledních pár chlupů. Dali se do práce společně a ona při tom vyprávěla, jak skvělý to byl večer, co všechno zajímavého se dozvěděla a co všechno krásného si vyslechla. Až se při tom vyprávění někdy maličko začervenala. Popelák to však přehlížel a neptal se, proč se červená, protože byl rád, že ji vidí šťastnou.

Macecha s Dorou se vrátily až druhý den odpoledne. Macecha ze všeho nejdřív zkontrolovala koberce. Byly však dokonale čisté, tak jen mrzutě zaskřípala zuby.

Jaké to bylo, maminko? Zajímala se Popelka.

Děsná nuda, ušklíbla se Dora, která si na plese vůbec, ani jednou nezatančila.

Pro naši Dorinku si nikdo nepřišel, odsekla macecha zlostně. Hlupáci nafoukaní! Vztekala se Dora.

Přitom jedna taková ochechule přišla sama – a hned měla tanečníka. Na celou noc! Přidala macecha.

Měla jsem jet taky sama, mračila se Dora.

Ani nebyla hezká, kroutila macecha hlavou. Ani zajímavá.

Blbá byla, zašklebila se Dora do třetice. Utekla mu.

Jo, přitakala macecha. Byla pryč, ale všichni ji pak hledali. Nevím, proč?! Co na ní bylo tak zajímavýho? Vztekala se. A ještě dál něco vykládaly, ale Popelka už je neposlouchala. Vrátila se v duchu na ples a vzpomínala, jak překrásné to tam bylo.

Často pak stávala na zápraží, nebo se dívala oknem ven, nebo se jen tak procházela před domem. Proč? Protože ho vyhlížela. Koho? Přece toho tanečníka! Jenže ho pořád nebylo vidět.

Kde může být? Špitla tiše, když se vzadu sešla s Popelákem. A on pak znovu poslouchal její vyprávění o tanečníkovi z plesu, jak je skvělý, jak se jí věnoval, jak pozorně ji poslouchal a jak ji chválil a jak se citlivě zajímal o všechno, co řekla, a .. a že se mu asi něco strašného muselo stát, když si pro ni pořád nejede.

Až jednou přišel. Stál před domem a zíral jako oko na punčoše. Vyzvídal od sousedky, zda je tohle vážně adresa, kterou má na lístku. To je přesně vono, potvrdila sousedka. Ptal se tedy dál, jestli tam bydlí dívka, vznešená a krásná jako princezna. To teda těžko, vrtěla sousedka hlavou.

Popelka mu běžela vstříc, rozzářená radostí, neboť jej okamžitě poznala. On však před ní couvnul, protože ji nepoznával. Vůbec. Jako by ji nikdy předtím neviděl.

Přišel sis pro mě? Ptala se, nadšená, že jej konečně vidí. To už ji poznal i on. Zdála se však úplně jiná, než jakou si ji pamatoval. Jiná, než jakou ji chtěl vidět. A protože byl trouba, nešel za ní, ale obrátil se, jen z dálky zamával rukou, nasedl do auta a ujel.

Kdo to byl? Vyptávala se zvědavá sousedka. Hledal vznešenou krasavici, koukala na Popelku. Vy máte nějakou návštěvu?

Popelka však tu jedovatou otázku ani nevnímala. Byla celá ztuhlá, zklamaná a jako sevřená ledem, když se vracela do domu.

Mohlo by se zdát, že takhle pohádka nesmí skončit, že to je špatný konec. Ale není. Popelka chodila jako tělo bez duše, to ano, ale sotva ji takovou uviděl Popelák, hned poznal, co se stalo. A když se mu s pláčem vrhla kolem krku, utěšoval ji, ať nepláče, že ji udělá šťastnou sám, když se ukázalo, že to byl hlupák.

Ty bys chtěl, otřela slzy a podívala se na něj.

Kdybys chtěla ty, rozpažil rukama, že jako klidně.

A umíš tancovat? Zajímala se ještě, protože jí to právě teď přišlo moc důležité.

Naučím se, usmál se na ni.

Já tě to naučím, jo? Smála se najednou i ona. A když se políbili, náhle už tam nestál Popelák-Fénix, ale obyčejný kluk, neboť se v tom okamžiku naposledy proměnil a zůstal už navždy člověkem.

Popelka zatím netušila, že pro ni má nachystaný zámek a nádherný diamant, a ani Popelák ještě nevěděl, že se s ním Popelka nikdy nebude hádat, nikdy mu nebude lhát a nikdy mu nebude vyčítat, že není takový, jakého by ho chtěla mít. Drželi se za ruce a dívali se jeden na druhého a byli šťastní. A my je necháme, aby si to poznávání mohli spolu co nejkrásněji užít. Jen sami dva. Nám stačí vědět, že Popelka nikdy, vůbec, ani jedinkrát nelitovala, že tanečník ujel, a Popelák také rozhodně nelitoval, že už nedovede létat po světě.

…

„On byl strašně hodnej, viď,“ zamýšlel se chlapec, když vyprávění skončilo.

„To byl,“ přikývla matka dojatě.

„Já jsem měl strach, aby si nevzala toho .. tajtrlíka,“ přiznával. „Že by tomu Popelákovi možná ani nepoděkovala, jak na ni byl hodnej.“

„Ona asi nevěděla, že by ji chtěl,“ pokrčila maminka rameny.

„On asi taky nevěděl, že by ho chtěla. Ale pomáhal jí a byl na ni hodnej.“

„Tak už spi,“ pohladila ho maminka. „Teď už to oba vědí, a to je nejdůležitější.“

„To teda jo,“ souhlasil chlapec, obraceje se k spánku.

„Tak dobrou noc,“ pohladila ho maminka.

„Dobrou,“ zašeptal kluk. Tak potichu, že mu téměř nebylo rozumět.