Petr Scheuer

„Já už tady čekááám!“ volala mladší sestra z postele.

„Já čekám tady,“ odpověděl tatínek z chodby. „Tak ale honem,“ obrátil se na chlapce, který si teprve teď vzpomněl, že nemá podepsaný lístek o divadle, známky, ani úkol. „Na to máš myslet dřív,“ napomínal ho tatínek.

„Tak pojď sem, budeme čekat spolu,“ zvala ho malá dcerka do postele.

„Popros mamku. A pospěš si!“ řekl tatínek chlapci a šel za holčičkou. „Co budeme dělat?“ položil se vedle ní na peřinu.

„Já ti zatím řeknu pohádku,“ napadlo ji okamžitě, a spustila: „Byli tři trpaslíci, a ještě tři, a byli to kamarádi a bydleli spolu v lese, ale ne v chaloupce na pasece, tihle bydleli...“ dlouze se zamyslela. „Kde třeba?“ podívala se na taťku.

„No kde třeba? V lese...“ napověděl tatínek, co sama věděla. Poradila si tedy sama.

„Třeba v roští bydleli, a v tom roští bydleli pořád, věšeli si tam prádlo a nosili si tam šišky a byli pořád spolu a měli se rádi. A nikdy se nehádali, vždycky se uměli dohodnout, že třeba půjdou všichni na procházku, a kdo nechtěl, tak šel taky...“ vyprávěla. Tatínek ji ale přerušil otázkou, co dělali, když jeden chtěl jít na procházku, druhý nechtěl a třetímu se chtělo tancovat.

„No tak se právě dohodli,“ bylo dcerce jasné.

„Ale jak?“ nebylo to jasné tatínkovi.

„To já nevím, to se právě museli dohodnout oni sami, chápeš?“ vyložila samozřejmě.

„Aha,“ řekl tatínek. A přemýšlel, co na to říct. Jenže to už přicházel chlapec.

„Mamka vzkazuje, že si máš pospíšit,“ řekl tatínkovi. „Že tě dole potřebuje.“

„Né,“ protestovala holčička.

„Musím,“ usmál se tatínek. „My jsme se s maminkou dohodli, že když mě bude potřebovat, tak přijdu, chápeš?“ krčil rameny.

„Ale my tě taky potřebujeme,“ namítla dcerka.

„Já myslím, že se dá spěchat dlouho. Ne?“ odvětil tatínek. „Tak já budu spěchat, ale tak dlouho, abych řekl všechno. Jo?“ usmál se na děti.

„Tak jo,“ uklidnila se holčička.

„Tak si radši pospěš a začni,“ pokrčil chlapec rameny. A tatínek si tedy pospíšil a začal takhle:

÷

Viděli jste už někdy trpaslíky tančit? Ještě ne, viďte. Ale už jste o tom slyšeli. Alef, Jorika a Ráda to viděli už dvakrát – a byl to kouzelný pohled. Když se trpaslíci dosyta vyběhali a vydováděli, zůstali stát kolem pelíšku těch tří, co zůstali v lese, ale co náhle vůbec nebyli ustrašenými chudinky, ale výskali, jásali a skotačili stejně, jako jejich odvážnější druhové, kteří se vrátili ze světa za lesem. A teď se všichni rozestavili jako skupina hudebníků a začali zpívat a tančit.

Úúúuuuúúuúúž jsou tady, úúúž jsou tady, kdo víc, kdo víc, kdo víc by si mohl přát, než tohle poznat? Kvílel Plačka a lomil přitom rukama a nohama jako indická břišní tanečnice.

Já ne, já a ne a nechci víc, já nechci nic, já všechno mám, mááaaáám všechno, co moh jsem chtít, mááaaáám všechno mám, když takhle potkám kamarááádáááááá... ...a, vřískal Baba jako na celý ten hluboký les kolem. A s rukama v bok se přitom otáčel do stran a dělal prudké úkroky vpravo i vlevo.

Úúúúuuuúúuuúúú, áááááaaáááaaááááaa, úúúuuúúuuúúuuúúúúúú, hučel Mekta, a nijak mu nevadilo, jak nenápaditý je to popěvek, neboť jeho tanec byl o to nápaditější. Tak nápaditý a splašený, že se ani nedá popsat. A rozezpívali se i Držka, Rachta s Plichta, prostě všichni hulákali najednou, každý něco jiného, každý po svém, neboť každý jsou jiný a každý je svůj, ale rozumět nebylo žádnému, i když zpívali všichni vlastně to samé: Zpívali o své radosti ze setkání. Až nakonec všechny přehlušil Držka mohutným křikem: Póóóóóóóóóóóóózzóóóóóórrr, na to se krátce odmlčel a řekl: Pohov. Konec. Už nemůžu.

Unavení, ale spokojení, skončili trpaslíci s tancem i zpěvem a nechali si jen radost. A teprve nyní si začali všímat lidí, co stáli kousek od nich a hleděli na ně s vykulenýma očima.

Kdo to je? Prohlížel si Baba Joriku, Alefu a Rádu.

To jsou člověci? Zajímalo Plačku.

Ně-ně-nějak malí, ne? Pochyboval Mekta.

Nekoušou? Obrátil se Baba na Rachtu, ale pak se raději zeptal přímo Alefa, který stál nejblíž: Nekoušeš?

Koušu! Ha! Vybafl na něj Alef, jako se někdy dětem předvádí bubák, nakrčený, s vykulenýma očima. Baba se ale jen smál. Vůbec už nevypadal jako plačtivá baba. Ani Plačka nevypadal jako plačtivá baba. Ani Mekta nevypadal jako plačtivá baba. Ale koktal pořád.

Trpaslíci k nim přistoupili blíž a prohlíželi si je, jako se kouká třeba na nové kolo. Zvědavě – a s úsměvem.

Di-di-divně s-s-smrdíš, zastavil se Mekta u Joriky, ještě jednou ji s nakrčeným nosem očichal a zamával si dlaní před obličejem, aby ten pach rozehnal.

To je vůně, poučil ho Rachta. Oni tomu říkají, že voní.

Mekta se díval chvíli na Rachtu a chvíli na Joriku, na oba velmi nedůvěřivě.

Ale je hodná, dodal Plichta. Jmenuje se Jorika. A tohle je Alef, ukázal na druhého z příchozích. A tohle je Ráda, zastavil se u třetí, nejmenší z nich. Ta nás má moc ráda, víš, zamrkal vesele.

÷

„Tati,“ přerušil vyprávění starší hoch. „A kdy budou opravovat tu chaloupku?“

„Za chvíli,“ odvětil tatínek. „Jenom si ještě něco řeknou, aby se seznámili.“

„Ale to není zajímavý,“ skočil mu chlapec znovu do řeči.

„Tebe to nezajímá?!“ divil se tatínek.

„Mě zajímá, aby něco dělali,“ vysvětlil hochstručně.

„Jo tak,“ zamyslel se tatínek. „No tak jo, no, tak bude akce, uděláme to živější, když teda si to přejí naši vážení diváci, vlastně posluchači,“ povídal, ale říkal to zvláštně, jakoby z legrace. A pokračoval takto:

÷

Po seznámení chtěli jedni rovnou pokračovat k chaloupce, ovšem ti tři, co si tam vybudovali pelíšek, se chtěli se svým novým domovem pochlubit. Ráda byla samozřejmě nadšená, jak je krásný, Jorika se dívala trošku zklamaně a Alef rovnou prohlásil, že ho nezajímá žádná díra v zemi, že ho zajímá chaloupka. Baba se urazil, Plačkovi se plačtivě zkřivila tvář a Mekta se obrátil zády, že s nimi nemluví.

Tak pojďte už, vybízel je Rachta.

Mně se ta-ta-tady líbí, posadil se Mekta na zem.

Mně taky, ale musíme jít, zlobil se Plichta.

To není pravda, tobě se tu nelíbí, řekl Plačka. A otřel si mokré oči.

Já stejně nechápu, jak tady můžete žít, ozval se Alef. Já bych tady chcípnul nudou. Vždyť tady nic není.

Tady je všechno, zastal se Plichta kamarádů.

Nic zajímavýho, upřesnil Alef, jak to myslel.

Ty ne-nejseš za-za-zajímavej! Utrhl se na něj Mekta.

Vrať se do díry! Odsekla mu Jorika, která už také chtěla jít.

P-p-proč? Zarazil se Mekta.

Protože zdržuješ, řekl Alef.

÷

„Tati!“ přerušila nyní tatínkovo povídání holčička. „Já nechci, aby se hádali.“

„Ani trošku?“ zeptal se tatínek.

„Trošku jo. Ale už to stačí,“ řekla, a tatínek se podíval na kluka, co tomu říká.

„Hlavně, ať už jdou!“ rozhodl on. A tatínek pokrčil rameny a dál mluvil takhle:

÷

Tak na co čekáme, přerušilo hádku pronikavé zvolání. Baba, jehož si Ráda vzala na ramena, aby nebyl smutný,se radostně smál a svolával je. A než se ostatní vzpamatovali, seděl Rádě na druhém rameni Mekta. Tak rychle tam vyšplhal, a stejně bleskově zapomněl i na hádku.

Kdo z-zdržuje, je-je-jedemééé, výskal, aběhem chvíle měla Jorika na ramenou Babu a Rachtu, Alef Držku a Plichtu, a vyrazili.

Cestou si Alef cosi bručel.

Nahlas, nerozumím, zahulákal mu Držka do ucha, až sebou Alef škubnul. A rozpovídal se o tom, že jsou sice gutý borci, že kouká jako pako, ale stejně jim nevěří, protože to není možný, protože to nejde, protože to nechápe, protože...

Já ti rozumím, řekl mu Plichta do druhého ucha. Ty nám nevěříš, protože nejseš, jako my.

Houby! Vrtěl Alef hlavou.

Houby krásně voní, ozval se Držka.

Houby, zopakoval Alef.

Houby nesnáším, zašklebil se Rachta.

Houbes, řekl to Alef jinak, a konečně mohl pokračovat. Já akorát nevím, jak to děláte. A nejhorší je, že ani vy nevíte, jak to děláte. Jak jste mě tam zamotali do toho keře? Jak je možný, že lítáte po stromech? Jak víte, kudy máme jít, když se tady nevyznáte? Vypočítával.

Víš, proč? Zavolal na něj Baba. Protože voda se neutopí, plamen se nespálí, vítr nenastydne a přání, přání se neztratí, vychrlil na jedno nadechnutí.

Jo, přikývl Plačka, jako by té větě bezvadně rozuměl. Přání si prostě najde cestu samo.

Jenže pro Alefa nebyla taková odpověď srozumitelná. Zastavil sea přemýšlel o tom, co slyšel.

To byla věta jako myšlenka! Fakt parádní, řekl nakonec. Zopákni mi to ještě, já si to načmárnu, tahal z kapsy kousek papíru a z tašky tlustou, truhlářskou tužku, aby si to zapsal.

No, nějak že oheň... Nebo voda, že plave, nebo tak nějak to bylo, ne? Nemohl se Baba rozpomenout, co předtím sám řekl.

Ty si to nepamatuješ!? Tobě se to hned vykouřilo, tyvoe! Zhrozil se Alef. Nic nevíte, nic si nepamatujete. Jak s tím můžete žít? Kroutil znovu, už po tolikáté nechápavě hlavou.

Do-do-docela do-do-dobře, smál se Mekta.

Když nám není smutno, mrkl na něj z druhého Rádina ramene Plačka. Viď, sklonil se mrkl i na Rádu.

Domek našli zanedlouho. Alef nejprve obhlédl ze všech stran, co je nutné opravit hned, co ještě vydrží a co se musí udělat nového.

Tak zmáknem první ty dveře, rozhodl. Pojďte, já vás vyškolím, svolával trpaslíky, kteří zatím běhali kolem, houpali se na větvích, na kamenech a holkám na rukách, lezli na všechno, skákali sem a tam, schovávali se a vykukovali: Pojď si pro mě! Že mě nechytíš!A co bylo nejzajímavější, čepičkyjim trčely ostře a pevně vzhůru všem!

Tak kde se flákáte? Volal je Alef. Skřítkové však dál jen pobíhali, mrkali na Rádu a předváděli Jorice, jak lezou po těch úplně nejtenčích větvích, jak válejí po listech třpytivé krůpěje rosy, jak jim do dlaní skáčou lesklá zlatá zrníčka, aniž by museli hrabat do hlíny... Ale naučit se, jak se opravují dveře, nešel žádný.

Já tady ale fakt nebudu bouchat sám! Alef už se zlobil, že si jej nikdo nevšímá.

Však nemusíš. My to vydržíme i bez dveří, smál se Plačka.

Musíme to přece opravit, postavil seAlef zaraženě. A Plichta k němu konečně přišel. Ne proto, aby se něco přiučil, ale aby se k něčemu přiznal.

Nemusíme, řekl provinile. My můžeme spát klidně na zemi, v díře, nebo na stromech, nebo v jeskyni ve skále. Nám to nevadí. Nám je dobře všude.

My nic nepotřebujeme, my všechno máme, přiletěl Baba, a hned zase skotačivě zmizel.

Tak proč jsme se sem teda vláčeli, tyvoe? Alef byl opravdu rozmrzelý.

No přece a-a-abyste ta-tady byli s náma, odpověděl Mekta tak samozřejmě, jako by nic jasnějšího nemohlo být. Alefovi bylo však jasné jen to, že má vztek.

Já stejně na trpaslíky nevěřím.Já tady vůbec nemusím bejt, házel nářadí zpátky do batohu. Jdete se mnou? Zeptal se holek, batoh přes rameno, připravený vrátit se domů.

Já nevím, špitla Jorika. Rádase mlčky opírala o strom.

Tak jo, klidně si tu buďte, tak já mažu sám, vykročil, uražený ještě víc než před chvílí.

My bez tebe ale netrefíme, brzdila ho Jorika.

Však vás odvedou ti vaši miláčkové, ohlédl se zlostně na trpaslíky. Podvodníci špinaví!

Počkej! Vykřikl Plačka. Ty umíš opravdu spravit dveře?

Jo, zaprskal Alef. Ale zůstal stát.

A naučil bys mě to?

Proč? Šklebil se Alef, protože mu nevěřil. Vždyť nic nepotřebujete, ne? Všechno máte!

Nemáme, odvětil Plačka vlídně. Nemáme kamaráda, kterej by nás naučil opravit dveře...

Alef koukal překvapeně, zlost jej však rychle opouštěla a do tváří se mu vracel úsměv. Tak jo, tak já to teda zkusím, vrátil se a začal před chaloupkou opět vykládat svoje nářadí z batohu. A tu kouká, vedle Plačky stojí všichni trpaslíci, všech šest, a sledují, co dělá, jako by je pojednou ohromně zajímalo, jak se opravují dveře. A kouká, jak si Držka staví hřebík na hlavu, dokonce špičkou dolů, a jak si Mekta strká do pusy šroubovák, jako by na něj chtěl pískat jako na píšťalku...

Alef se rozesmál. Protože pochopil, že trpaslíci nechtějí a nepotřebují domek opravit. Že si chtějí hrát – a že k tomu potřebují kamarády.

Slíbils, že mě naučíš kouzlo, obrátil se na Držku. Ten na okamžik strnul, nato zahodil hřebík a řekl, že ho naučí za pár minut postavit dům. To Alefa zaujalo.

Jak jako?! Nechápal. To nedokážeš, odmítal uvěřit.

Dokážu. Pro nás všechny, tvrdil Držka.

Pro vás šest? Ani náhodou, vrtěl Alef hlavou.

Pro NÁS všechny. I pro vás. Úplně pro všechny.

Ani náhodou, založil si Alef ruce na hrudi.

Tak si klekni na čtyři, ať dobře vidíš, začal Držka kouzlit. Alef se položil na zem a koukal, co uvidí. Držka mu posadil Rádu s Jorikou na záda. Hezky pevně, zády k sobě. Vzápětílezli na Joriku Plichta s Babou, jeden se postavil na její levé rameno, druhý na pravé, a Rádě zatím šplhal na jedno rameno Rachta a na druhé Plačka – a to už Alefovi zvolna docházelo, jaké kouzlo to bude.Kroutil hlavou, to mu šlo výborně, ale pak se začal smát. To už lezli nahoru poslední dva, Držka s Mektou, kteří stanuli na ramenou svých malých kamarádů a měli postoupit ještě výš. Protože ten dům pro všechny měli být právě oni všichni, nic víc.

Bu-bu-bu, koktal Mekta.

Nestraš mě, smál se Držka.

Bu-budeš úplně na-nahoře? Dopověděl Mekta otázku.

Jestli chceš nahoru ty, tak klidně můžeš, dával mu Držka přednost.

Ja-jak chceš ty, nechával Mekta rozhodnutí na Držkovi.

Klidně podle tebe, opáčil Držka.

Mně je to je-jedno. – Mně taky. – Ta-ta-tak si ře-řekni. – A co ty bys radši. – Aby sis ty vy-vy-vybral. – Já bych si vybral, co chceš ty, nemohli se pořád dohodnout, kdo z nich si tedy vybere.

Já bych chtěl, abyste se už nějak jako spíš dohodli, ozval se Alef, který se smíchy začínal houpat.

A já chci jinej pokoj, sunul se Plačka na Plichtovo místo.

Já chci bydlet tady, s váma, volala Ráda.

A já chci slona. Malýho, do kapsy, rozesmála se Jorika. A to už bylo na takovou stavbu moc, to už nemohla vydržet a s hlasitým smíchem se zhroutila a všichni spadli na zem.

Chtěl jsem vám domek opravit, a ještě vám ho zbořím, chechtal se Alef.

To nevadí, smál se Rachta.

Tak jsme sem šli zbytečně, zvedal se Alef. Ani jsem nic neopravil.

To nevadí, uklidňoval ho Plačka. My jsme úplně spokojení, smál se.

Já tady chci bydlet s váma, mně se tady líbí, posadila se rozzářená Ráda.

Nojo, musíme domů, vzpomněla si Jorika.

Já tady zůstanu, zopakovala Ráda potřetí. A to už ji zaslechli.

To je blbost, odbyl ji Alef, kterému bylo jasné, že to nejde.

Proč? Mně se tady líbí, řekla Ráda, které vůbec nebylo jasné, proč by to nešlo.

To nejde, zakroutila Jorika hlavou stejně odmítavě, jako Alef.

Proč ne? Když se jí tady líbí, přidal se Rachta, který také netušil, proč děti nemohou zůstávat s trpaslíky v lese. Jorika s Alefem mu tedy vysvětlili, že by to její maminka určitě nedovolila, že by jí byla v noci zima, že by se jí stýskalo, že potřebuje koupelnu a záchod a tak dál. Ráda ovšem vrtěla hlavou, že nic nepotřebuje a že všechno vydrží.

Tak se její maminky zeptáme, napadlo Plačku. A že se jí zeptá sám.

Já se tam chci taky podívat, to je nespravedlivý, ozval se Baba.

A nebudeš se tam bát? Zeptal se ho Rachta.

Budu, přiznal Baba. Ale to nevadí, já to zvládnu!

Já se ta-taky budu bát, ale ta-ta-taky to zvládnu, hlásil se Mekta.

A tak se nakonec vrátili do města, za Rádinou maminkou, domluvit, aby Ráda mohla nějaký čas být s nimi v lese, protože si to moc přeje, ti trpaslíci, kteří mezi lidmi ještě nebyli. Ti bojácnější.

A dejte si na lidi pozor! Volal za nimi varovně Rachta.

Ale buďte na ně hodní!Kladl jim na srdce Plichta.

A pozdravujte souseda, mával Držka, když se ztráceli mezi stromy.

÷

„Moc živější to teda nebylo,“ prohodil chlapec, když tatínek utichl.

„Moc ne,“ přiznal tatínek. „A měli by se poprat? Nebo spadnout ze skály?“

„To ne!“ vykřikla holčička.

„Spíš něco jinýho,“ zamyslel se hoch.

„Měl by se někdo zranit?“ ptal se tatínek.

„Zranit ne,“ vrtěl chlapec hlavou. „Nebo jenom nějak trošku...“

„Né,“ protestovala holčička. „To by je bolelo.“

„Však by se uzdravili, neboj,“ tišil ji starší bráška. „Nebo by mohli aspoň nějak řádit.“

„Ale jenom trošku!“ vymiňovala si malá sestřička. „Nevadí?“ zeptala se brášky, když viděla, jak je smutný, že by řádili jen trošku.

„Vadí,“ řekl bráška. „Mně by se líbilo, kdyby třeba někde válčili,“ rozzářily se mu očka. „Jenže to tihle trpaslíci asi nebudou,“ znovu posmutněl.

„To asi těžko,“ souhlasil tatínek. „Ale uděláme jim trošku zmatek, jo?“

„Trošku víc?“ smlouval hoch.

„Čím dřív usneš, tím víc,“ zvedl se tatínek.

„Já už spím. Dobrou,“ odvětil hoch, a už nepromluvil. Aby toho zmatku bylo co nejvíc.

„Dobrou,“ špitla holčička a zavřela oči.

„Tak ať se vám zdá něco krásnýho. Bez bojů a beze zmatků,“ řekl tatínek, popřál jim ještě tichounce dobrou noc a odešel.