Petr Scheuer

 „No tak kdepak jste?!“ volal tatínek z postele svých malých dětí, kam se už uložil, hezky doprostřed, mezi ně, a čekal. Jenže ony pořád nešly. Přitom si měly už jen vyčistit zuby. A u toho snad nemusím být, říkal si – ale teď viděl, že se zřejmě přepočítal a když tam s nimi není, provedou všechno úplně jinak než by měly.

„Já už jdu,“ volala mladší dcerka. A skutečně už přicházela.

„Kde je ten tvůj zlobivej brácha?“ mračil se tatínek.

„Šel ještě čůrat.“

„Kam? Ven?“ mračil se tatínek dál.

„Né,“ smála se holčička. „Na záchod!“

„Tak asi k sousedům,“ mračil se pořád, a řekl to jen tiše, aby dcerka neodpovídala. Jenže ona už vedle něj lezla pod peřinu, slyšela to – a nemohla tak zajímavou myšlenku nechat bez odpovědi.

„Proč k sousedům? Aby nepočůral ten náš? Nebo mají lepší záchod?“

To už ale přišel i ten starší zlobivý bratr.

„Tys byl na záchodě u sousedů? Proč? A mám tam chodit taky?“ obrátila se na tatínka. „To já bych asi nechtěla, v pyžámku. Nevadí to?“

„Proč bych měl chodit k sousedům?“ divil se bráška, když lezl pod svou peřinu.

„Taťka to říkal,“ prozradila holčička, a obě děti se na tátu zkoumavě zadívaly, aby to vysvětlil.

„Vadí, že ti to trvalo tak strašně dlouho,“ řekl.

„Já jsem tam přemýšlel, jak se dostanou z té kůlny,“ vysvětlil chlapec.

„U sousedů?“ vyhrkla dívka ještě překvapeněji, proč bráška chodí přemýšlet tam. A tatínek se už nemračil, usmíval se.

„U nás. Ale trvalo mu to dlouho,“ pohladil holčičku.

„Ale nevím,“ řekl chlapec. „Možná, kdyby tam našli nějakou výbušninu a nechali vybuchnout dveře, ne?“ podíval se znovu na taťku, co jeho nápadu říká. A tatínek se usmíval a řekl, jak to vymyslel sám:

÷

Alef i Jorika se vrhli k zamčeným dveřím do kůlny. Co teď? Co budeme dělat? A co budou dělat oni? Jak je dostaneme ven? Honilo se jim hlavami, když koukali na pevný zámek. Bezradně, protože nevěděli.

Haló, nemáte hlad? Tiskla Ráda obličej ke škvíře mezi prkny.

Oni nejedí, řekla Jorika. Oni jenom dýchají vůně.

Nesmrdí to tam? Volala hned Ráda do kůlny.

Ty nás máš ráda, viď, ozval se ze škvíry Plichtův hlas. A zněl docela spokojeně, vůbec ne jako z vězení. Jorika jen tiše přikývla a v očkách jí zazářila radost.

My vám pomůžeme ven, nebojte se, přikrčila se ke škvíře i Jorika. Alef držel v ruce zámek a snažil se s ním kroutit, ale nešlo to.

Nejde to, řekl, a šel hledat jinou cestu. Jenže tohle všechno viděl i soused. A vůbec se mu to nelíbilo a obrátil se a šel zpátky, aby děti od kůlny odehnal.

Hej, člověku! Zaslechli najednou hlasitý a známý hlas. Slyšel ho i soused, pro kterého byl ten hlas neznámý – ale on jediný viděl, kdo to mluví. Držka stál v otevřeném okně kůlny a šklebil se na protivného souseda.

On přivřel oči a znovu je otevřel, aby se ujistil, že vidí dobře. A když se znovu podíval, v okně už nestál Držka se svojí modrou čapkou, ale Rachta v zrzavé čepici.

He, hlesl soused, jak mu překvapením spadla brada.

Vrať ty klíče! Volal Rachta svým pronikavým hlasem. Nebo tě budou pálit v kapse, pak v žaludku, potom v hlavě a nakonec v srdci, až úplně shoříš a zbude z tebe jen popel, a ten popel rozfouká vítr do trávy a nezbude z tebe nic, vůbec nic. Ani smrad ne.

He, škytl soused podruhé a podíval se na děti, jestli vidí to samé. A protože také zíraly do okna, poznal, že se mu to nezdá. Nato ale v okně sám spatřil opět jiného skřeta, Plichtu, s fialovou pokrývkou hlavy a stejně rozhořčeným výrazem.

Zachraň se, člověku, pokračoval Plichta dunivě. Vem klíče do ruky, dokud ji máš, zahoď je a vem nohy na ramena, dokud je máš, a uteč. Nečekej! Nebo ještě necítíš, jak tě ty klíče pálí v kapse?

A chlap se dotkl kapsy, jako by tam skutečně cítil horko, a podíval se pak na ruku, není-li popálená, a rovnou si ji pofoukal, pro jistotu, a když znovu zvedl pohled k oknu, byl v něm opět jiný trpaslík, tedy znovu Držka, ale bez čepice, takže ho chlap nepoznal. A Držka mluvil tiše, leč o to ostřeji:

Nečekej, nebo se chceš dočkat ošklivých věcí?! Zahoď ty klíče, už ti jde z kapsy kouř, už se ti kouří z uší, už tě začíná pálit v kalhotách, už...

Ne! Vykřikl ten chlap, zahodil klíče a pelášil pryč. Já nemám žádný klíče! Volal. Já nechci shořet! Já nevidím žádný trpaslíky! Já nejsem blázen!!!

Jak jste to dokázali? Ptal se Alef, když byli skřítkové venku, on měl batoh na zádech a mohli jít.

Je to trouba, šklebil se Držka. On nám věřil!

Ale jak jste to vymysleli? Vyzvídal Alef dál. Jak jste mě chytili do těch keřů. Kdo vás to naučil?

Nikdo, řekl Plichta.

My to jenom umíme, dodal Rachta.

A naučíte mě to?

Jo, smál se Držka. To je jednoduchý. Zvedneš ruku – a jde to samo.

Nebo to nejde, dodal Rachta.

Ale proč? Jak?

To my nevíme, smál se Držka. My to jenom umíme.

A nebo neumíme, krčil Rachta vesele rameny.

Mě by strašně zajímalo, jak to funguje, mnul si Alef přemýšlivě bradu.

Proč? Zajímalo Plichtu.

Abych to věděl.

Proč? Ptal se Rachta.

Abych byl taky takovej drak, jako jste vy, mrkl na ně.

Draci jsou strašný potvory, zavrtěl Držka hlavou. Koušou, plivou oheň a škrábou.

A žerou princezny, přidal Rachta. Vážně. A teď se smála zase Jorika, protože to brala jako legraci. A ohlédla se, co tomu říká Ráda. Ráda tomu ale neříkala nic. Byla pár kroků za nimi a tvářila se smutně, strašlivě smutně. Ne kvůli princeznám, ale proto, že nemohla jít až do lesa. Proto, že by ji maminka hledala a měla by o ni strach. Ráda si moc přála jít také, ale nohy jí s každým krokem těžkly a ona cítila, že to nepůjde. I když si velice přála jít s nimi.

Alef se zlobil, Jorika také nesouhlasila, ovšem trpaslíci se nedokázali dívat na zkroušenou dívenku, která je měla tak ráda. Vymysleli, že se vrátí a Ráda s maminkou domluví, aby mohl jít do lesa.

Ona mě nepustí, já jsem ještě malá, namítla Ráda plačtivě. Nato se Rachta podíval na Joriku, Plichta na Alefa a Držka si prohlížel Rachtu s Plichtou, kam to koukají.

Vy jste velcí? Vy už můžete? Zeptal se Plichta.

Nakonec tedy domluvili, že Jorika vezme Rádu ven. Ale až zítra, protože do oběda to nestihnou a odpoledne už bude pozdě. Držka za to musel Alefovi slíbit, že ho naučí jedno kouzlo.

Jaký kouzlo? Ptal se později Držky Plichta.

Nějaký nový, co ještě neumím, mávl Držka rukou. A samozřejmě se při tom usmíval.

÷

„To je ale darebák, ten Držka, viď, tati,“ kroutila holčička na polštáři hlavou, až se jí cuchaly vlásky.

„Není, je hodnej,“ řekl chlapec.

„Lže!“ čertila se holčička.

„Aby Ráda nebyla smutná,“ vysvětloval. „A nelže. Naučí ho to, když se mu to povede.“

„Že to je lhaní, tati,“ žádala holčička o rozsudek.

„On tomu věří, tak nelže, viď,“ napovídal otci hoch. Oba k němu vzhlíželi a čekali, co řekne. A čekali dlouho.

„Já nevím,“ promluvil konečně.

Tomu ale děti odmítaly uvěřit.

„Tak řekni,“ vybízela jej malá dcerka, jako by nic neřekl.

„Víš,“ nesouhlasil kluk.

„Jestli tomu věří, tak nelže,“ zamyslel se tatínek. „Nebo jestli věří, že se mu to nějak povede, tak nelže taky. A jestli věří, že je důležitější, aby Ráda byla šťastná, tak je hodnej, že kvůli tomu lže. Ne?“ zadíval se na dcerku.

„Je,“ schoulila se zpátky pod peřinu. „Ale lhát se nemá,“ trvala přesto na svém.

„Tak mu to řekneme?“ zeptal se tatínek. A ona hned ožila, a těšila se, jak mu to řeknou. A tatínek se těšil také. Až ho napadne, jak mu to říct.

÷

Maminka už Rádu hledala. Viděli ji už z dálky, když se, už bez Alefa, který šel domů, vraceli. Hned se k nim hnala a zlobila se, kde je tak dlouho a že to nesmí, takhle ji strašit. Jorika ale vysvětlila, že byly spolu a že kdyby to šlo, vzala by ji s sebou i zítra, na celé dopoledne. Uklidněná maminka souhlasila a pozvala Joriku na čaj. Kampak se chystáte? Ptala se cestou. Jorika ale řekla, že ještě nevědí.

Tys lhala, vyčetla Jorice Ráda, když spolu doma osaměly, když maminka vařila čaj.

Ty víš, kde mají tu chaloupku? Zeptala se Jorika. Tak víš, kam jdeme? Doplnila otázku, když se Ráda jen mlčenlivě zadumala

Ne, přiznala Ráda. Ale do lesa jo, to vím.

Tak to chceš mamce říct?

A Ráda váhala jen chviličku, než řekla, že ne.

Trpaslíci seděli skrčení v tašce pod stolem. A Držku, když poslouchal to povídání, napadlo, že možná sám lhal, když říkal, co možná není pravda.

A copak máte v té tašce? Zajímala se maminka, když přinesla čaj.

Pravdu? Zaváhala Jorika.

No jistě, řekla maminka.

Trpaslíky, vyhrkla Ráda. Ale maminka se rozesmála.

Ty, cos viděla oknem? Ptala se. Ale nečekala ani na odpověď a hned dodala, že si je tedy mají pořádně hlídat. A zeptala se, jestli s nimi nechtějí jít do pokojíčku, protože měla ještě nějakou důležitou práci.

Nikdo nevěděl, jak to dokázala, možná ani sama Ráda to netušila, ale podařilo se jí umluvit Joriku, aby tašku se skřítky nechala do rána u ní. Umluvila. Opravdu o tom mluvila tak dlouho, že Jorika nakonec přikývla. Ani sama nevěděla, proč.

A Ráda je večer uložila k sobě pod peřinu. Skřítkům tam bylo horko, ale hezky horko. Tak hebce a příjemně. Čapky si srovnali na stolek a krčili se úplně přikrytí, kdyby ještě přišla maminka.

Co to je? Sáhla po čapkách, když přišla popřát dcerušce dobrou noc. Kdes to vzala?

To mám půjčený, řekla Ráda takovou jakousi polopravdu. Řekla ji nerada, ale musela, protože říct mamince pravdu? Kdo ví, jak by to dopadlo.

Aby ses mi z těch trpajzlíků nezbláznila, zakroutila maminka hlavou, dala jí pusu a šla dělat nějakou svou důležitou práci.

Jakých trpajzlíků? Vystrčil Rachta rozhořčeně svou rozcuchanou hlavu. Naštěstí už byla maminka pryč.

Jste moji skřítečkové, vklouzla Ráda k nim do postele.

A ty jsi naše princezna. A my tě zachráníme před drakem! Zvolal Rachta. Kdo bude drak? Podíval se na ostatní. A oni na něho. Nikdo nechtěl, samozřejmě.

Tak já budu drak, řekla Ráda, zamračila se a vystrčila drápy jako opravdový drak. Tedy při tom mračení se smála a drápy byly její prstíky, takže drak byl jen trochu „jako opravdový“. Trpaslíkům se ovšem líbil velmi a hned se na něj vrhli, lechtali ho a cuchali mu vlásky a štípali ho do zadku, až Ráda zůstala ležet jako opravdově zabitý drak. A hned vyskočila a vzdychla: Ach, já jsem princezna a chtěl mě sežrat drak. A vy jste mě zachránili, udatní hrdinové, a já vás mám všechny ráda, smála se, a skřítkové se smáli spolu s ní.

Ráno, to byla neděle, si je všechny Jorika vyzvedla, stavili se pro Alefa a šli. Do lesa. Do hlubokého lesa, hledat paseku s chaloupkou, kde bydleli trpaslíci. A kde budou znovu bydlet, když se Alefovi podaří jejich boudu hezky opravit. Nevěděli, že trpaslíkům taková chaloupka stačí, že by klidně byli i docela bez domku, ale že jim chybí společnost. Že tam nechtějí být sami.

Alef se na práci těšil. Chlubil se, že do batohu přibalil i kus lepenky a drát, kdyby bylo třeba. Řekl jim také, že soused byl u nich doma a s jeho tátou se opili, když mu vyprávěl o trpaslících, kteří ho chtěli zabít. O tom, jak jim sebral batoh, prý neřekl nic. Buď se styděl, že byl tak zlý, a nebo mu bylo stydno, že jim klíče vrátil.

Ráda vesele poskakovala kolem nich, obíhala je z jedné strany, z druhé strany, utíkala dopředu a vracela se, a nahlížela do tašky, ve které se trpaslíci nesli, aby je nikdo neviděl, a prozpěvovala si a volala na ně a byla úplně šťastná, že má tyhle malé kamarády a že jde s nimi na tak dlouhý výlet. Alef byl sice divoch, ale žádný darebák, a nabídl Jorice, že tašku ponese, a Ráda se také nabízela, ale jí tašku nedali, protože by je určitě někde pustila na zem.

Jsou tam?! Polekal se Alef, když dostal tašku do ruky. Dokonce se podíval, jestli tam jsou. Tak se mu zdála ta taška lehká. Vždyť vy nic nevážíte, mávl taškou, až to v ní zahučelo.

Že tam na vás vlítnu! Ozval se z tašky Rachtův rozzlobený hlas. Nemyslel asi, že by z tašky vypadl, ale že vyskočí ven a udělá pořádek, umravní je, aby s nimi neházeli.

Alef i bez toho pustil tašku dolů a nesl ji klidně. Jorika mu prozradila, že trpaslíci nic nejedí a že nejspíš proto jsou tak lehouncí, a on se divil, jak je to možné a z čeho jsou živí, když nic nejedí. Ani nepijí, jen někdy kapku třpytivé rosy, a místo jídla čichají k lesním plodům, vykládala Jorika.

To je skvělý! Radovala se Ráda. Můžu očmuchávat taky? S váma? Volala do tašky.

Ale než stačil některý ze skřítků odpovědět, Alef stál, a protože už byli za vesnicí, mezi loukami a ne mezi domy, položil tašku na zem, že tomu nevěří a že chce vidět, jak místo jídla očichávají kopřivy.

Kopřivy nejsou lesní plody, poučila ho Jorika.

To je jedno, mávl rukou. Já tomu nevěřím.

Já tomu věřím, volala Ráda.

To je jedno, mávl Alef rukou znovu, jako by odháněl dotěrné myšlenky. Mně by zajímalo, jak to děláte, ptal se trpaslíků, kteří už byli z tašky venku.

Chceš to naučit? Zeptal se Držka. Alef samozřejmě chtěl, a Držka se tedy rozhlédl, našel květinu, která se mu líbila, a šel k ní. Alef za ním. Držka se k ní se zavřenýma očima sklonil, Alef se položil na zem, aby dosáhl nosem, Držka přidržel nos chvíli nad květinou, na tváři se mu objevil blažený úsměv, pak lehce zavrtěl hlavou, otevřel oči, pohladil se břicho a řekl: A teď to zkus ty.

Alef to zkusil. Držel nos nad květinou, oči měl zavřené, čichal tak silně, až to bylo slyšet, ale rozhodně se při tom neusmíval. Po chvíli se ušklíbl, posadil se a řekl, že nic necítí, že to na něj nefunguje.

Jak to děláte? Ptal se.

Vždyť jsem ti to ukazoval! Ohradil se Držka.

Ale jak to děláte .. tady, uvnitř, pohladil si prázdné břicho.

Nosem, odtušil Držka, mrzutý, že mu Alef nechce rozumět.

A chutnalo ti to? Zeptal se Rachta. A když Alef zavrtěl hlavou, řekl, že to bude asi tím.

Nebo máš zkaženej nos, napadlo Plichtu. Z toho smradu tady všude. Jorika má ty smrady i doma, v krabičkách, připomněl.

A je tím pak cítit, dodal šeptem Rachta, jako by o ní prozrazoval jakousi nepěknou věc. Všichni se na Joriku podívali a ona jen pokrčila rameny.

Voňavky..., vysvětlila, že... Že v něčem jsou trpaslíci trošku mimo.

Pokračovali v cestě. Trpaslíci chtěli jít po svých, byť to bylo ještě daleko a jejich krátké nožičky byly pomalé. Já vás vezmu na ramena! Vyhrkla Ráda, když se Alef s Jorikou dívali na hodinky a přemýšleli, jak trpaslíkům říct, že se moc courají. A bylo hotovo. Ráda nesla Držku, a druhé dva skřítky nebylo třeba přemlouvat. Koukali závistivě na Držku, takže stačila otázka: Chceš taky? A hned měl Alef za krkem Plichtu a Jorika Rachtu.

Nevadí ti, že smrdím, smála se Jorika.

Já to vydržím, řekl Rachta. Maličko se sklonil, aby přivoněl k jejím vlasům, a ušklíbl se, protože jemu ta vůně vůbec nevoněla. Ale ušklíbl se vesele.

Cesta k lesu vedla vzhůru strání, pokrytou místy strništěm po obilí, místy trávou stále ještě zelenou a pro trpaslíky vysokou. Jejich velcí kamarádi ale takovou trávu ani nevnímali a šlo se jim dobře. Trpaslíci na louce hledali rostliny a ukazovali, která jim voní obzvlášť dobře, po které je jim do smíchu, jaká dodá nejvíc síly, se kterou se mohou cítit krásně, po jaké mívají těžkou hlavu, u které jsou lepší listy a od které jsou vynikající usušené kořínky, protože jejich vůně přímo nadnáší, takže potom i na vysoký strom nemusí lézt, ale málem tam vyběhnou.

Já tomu nevěřím, zavrtěl Alef co chvíli hlavou.

Čemu? Divil se Plichta.

No třeba, že lítáte po stromech. To je blbost.

Já jsem jednou vyletěl tak, že jsem hned sletěl dolů, smál se Držka.

To se nesmí moc. Jen trošku, jen občas, vysvětloval Plichta Alefovi. Jinak to nefunguje.

Vůně není nic! Řekl Alef rozhodně. A když je ničeho jen trošku, je to ještě menší nic, rozložil rukama, že on to nemůže jinak chápat. To se vám prostě nejspíš jenom zdá, že to funguje.

Oni ale vůbec nejedí, připomněla mu Jorika.

To není možný, vrtěl neochvějně hlavou.

Není to možný, ale je to tak, smál se Držka.

Já tomu prostě nevěřím, trval Alef na svém.

To nevadí, pokrčil Rachta rameny.

Ale to už stáli na kraji lesa. A v lese skřítkové neukazovali jen květiny, ale i stromy a keře, houby a mechy, lišejníky a další rostliny, ke každé něco zajímavého řekli, a když je nic zajímavého nenapadlo, řekli nějakou obyčejnou věc, Alef stejně nevěřil ničemu, Ráda věřila úplně všemu a Jorika se jen usmívala.

Poslouchejte, netaháte nás nahodou za nos? Zastavil se Alef jednu chvíli. Mně se zdá, že tady už jsme byli.

Nezabloudili jsme? Zeptala se Jorika mírněji. Ráda jen zvědavě koukala, protože jí bylo jedno, jestli zabloudili, nebo ne. Ona byla spokojená, byla pořád ráda, že je tady s nimi.

Ale ve tvářích trpaslíkům poznávala, že jako by opravdu nevěděli, kde jsou.

Nezabloudili jsme? Zeptal se Rachta jako třetí.

Já jsem to věděl! Zlobil se Alef.

Já ne, řekl Držka.

Vy to tady neznáte? Polekala se Jorika.

To je obří les, tolik stromů přece nemůžeme znát, divil se Plichta, jak ji to mohlo napadnout.

Co budeme dělat? Pronesla Jorika sklesle, jako by se bála, že už se nikdy nevrátí domů a už na věky bude bloudit lesem.

Já bych to zkusila tam, ukázala Ráda rukou kamsi dopředu.

Já taky, souhlasil hned Držka.

Co to je!? Zvolala Ráda, ještě neudělali ani první krok. A ukazovala opět kamsi dopředu, ale dolů, na zem. A když se tam podívali i ostatní, uviděli za trnitým roštím na zemi drobné barevné skvrnky. Jako by tam leželo cosi žlutého, zeleného a špinavě strakatého.

To jsou oni! Vykřikl Držka, jako blesk sletěl Rádě z ramenou a hnal se tam, k čapkám jejich kamarádů, kteří zůstali v lese a kteří si udělali pelíšek v díře přikryté klacíky a mechem. Jen kousek nechali otevřený a tím otvorem sledovali koruny stromů a kousek oblohy, na který dohlédli, a dávali takhle z pohodlí pozor, aby se jim nepřihodilo nějaké neštěstí. A nakonec je potkalo takové štěstí a hnalo se k nim v podobě jejich starých kamarádů z chaloupky, Držky, běžícího vpředu, a Rachty s Plichty, kteří spěchali kousek za ním.

÷

„To je docela napínavý,“ řekl chlapec, který hned poznal, že vyprávění skončilo.

„A měli hroznou radost, viď,“ radovala se holčička za trpaslíky, že se konečně opět sešli.

„A co když budou taky chtít se jít podívat do světa lidí? Jak to tam smrdí...“ zeptal se hoch.

„Jo!“ souhlasila holčička.“Prosím! Ráda je bude mít taky ráda, určitě, já to vím!“

„A spali by spolu všichni v jedné posteli,“ zasmál se chlapec.

„Proč ne?“ divila se malá sestra.

„No, mamince by se to asi nelíbilo,“ přikývl tatínek. „Radši jí neříkejte, že vám vyprávím, jak trpaslíci spali s holčičkou v posteli,“ řekl.

„Proč by se jí to nelíbilo?“ divila se holčička opět, a ještě víc.

„Ona by...“ přemýšlel tatínek. „Nelíbilo by se jí, že byli oblečení. Že umazali peřinu.“

„A kdyby nebyli oblečení, to by se jí líbilo?“ ptal se chlapec. A podezřele se přitom usmíval.

„Ne,“ zvedl se tatínek k odchodu. „Oni by peřinu ušpinili i tak, bez šatů. Ale vy jste krásně čistí, tak už tiše, spinkat.“

„A taky smrdíme vůněma, viď,“ vzpomněla si holčička.

„Jasně. Tak dobrou noc, ať se vám něco krásnýho zdá,“ rozloučil se tatínek a odešel.

„Dobrou,“ řekly obě děti. A holčička ještě zašeptala, že by chtěla sedět na Plichtovi, kluk se tiše zasmál a pak už bylo jen ticho.