To není žádná spravedlnost
„Mně se fakt ještě nechce spát,“ šklebil se i dnes cestou do postele chlapec.
„Však si můžeš číst,“ snažil se tatínek jeho odpor rozptýlit.
„Ale já si nechci číst. Já chci ještě něco dělat,“ odporoval chlapec neúnavně.
„Ale to nejde,“ rozložil tatínek rukama, jako že opravdu není vyhnutí. A chlapec věděl, že když takhle tatínek mluví, nemá smysl se s ním dohadovat.
„Já vím,“ povzdechl si. „Ale to není žádná spravedlnost, že musím chodit spát jako malá holka,“ zlobil se, i když to nemělo žádný smysl.
A tatínek se zamyslel. Neodpověděl, jen se zamyslel. Skoro, jako by chtěl přiznat, že to je pravda.
„Mně by tady bylo smutno bez tebe,“ přihlásila se holčička.
„Mně je tady smutno s tebou,“ mračil se kluk. Ale přitáhl ji k sobě, aby si na něj mohla položit hlavu.
„Já tě mám ráda,“ přitulila se k němu spokojeně. A on se usmál. A zdálo se, jako by ho už vztek přecházel, jako by už nemyslel na tu nespravedlnost. Ovšem tatínek pořád o čemsi přemýšlel.
„Tati!“ zasmála se holčička jeho zadumanému výrazu. A on se rázem probral a hned začal vyprávět:
÷
To byli jednou kdesi takoví dva bratři. Tihle neběhali v dešti mezi kapkami a nechytali je do pusy. Tihle skákali do louží a závodili, kdy bude mít nohy víc a výš pocákané. A když se jednomu podařilo umazat až nad kolena, celý týden se tím chlubil a vůbec mu nevadilo, že doma dostal vyhubováno. Byl nejlepší, a to potom ani výprask nebolí. Takhle se ti dva bavili jako malí kluci. Když povyrostli, už je nebavilo špinit si nohy v kalužích, A jako velcí už spolu vůbec nesoutěžili. V ničem. Při cákání v blátě totiž vyhrával tu jeden, jindy zase druhý. V čemkoli jiném ale pokaždé vyhrával Pavel. A ten druhý, Petr, vždycky prohrál. Jemu to nevadilo. Pavel je lepší v tomhle, ale co, já budu lepší v něčem jiném, utěšoval se. Jenže postupem času zjistil, že Pavel je lepší ve všem. Naprosto ve všem. Nevadí, přehlížel to Petr dál s úsměvem. Pavel je sice lepší, ale já jsem taky dobrej.
Jednomu z těch dvou bratrů to však vadilo. Kterému? Ano, právě tomu. Nezlobilo jej, že ve všem vítězí; s tím se dokázal smířit. Zlobil se, že nešikovný Petr je pořád veselý a usměvavý, kdežto on je věčně nespokojený, nic mu není dost dobré a stále na sobě hledá chyby, aby byl ještě lepší. To není žádná spravedlnost, rmoutil se.
A jak bratři dospívali v muže, problém se nevytrácel, ale naopak rostl. Pavel vzal každou práci pevně do rukou, se vším si poradil a co mu nešlo, s tím se tak dlouho potýkal, až se mu podařilo to zvládnout. Ne jen dobře; musel to ovládnout skvěle, aby přestal. A když přestal, měl hned nový úkol, a bylo jich víc a víc, takže se pod jejich tíhou bezmála hroutil. Kdežto Petr, ten se nekácel. Petr dělal z potřebného vždy jen to nejnutnější, tak, aby mu to šlo rychle od ruky. To stačí, říkával vesele, když mu někdy vytýkali, že jeho práce není dokonalá.
Pavel si pořídil spoustu krásných a drahých věcí, protože za své umění byl dobře placen, a měl také hodně práce a hromadu starostí. Především ale nebyl nikdy s ničím spokojený. Ani se svou prací, ani s tím, co měl. Zatímco Petr věnoval práci jen málo času a jeho majetek byl skromný a vůbec nerostl. Přesto byl stále veselý a spokojený.
Bydleli oba u rodičů, v jejich velkém domě. A jeden ani druhý neměli manželku. Petr měl rád zábavu a chtěl se veselit se všemi, Pavel zase měl nejraději práci a nebavil se skoro s nikým. Vlastně na to neměl čas. A zdálo se mu, že to neumí. Že to neumí dost dobře.
To není žádná spravedlnost, mračil se jednou nespokojeně, když čtvrtil prase a nešlo mu to tak, jak by si přál. Petr totiž jen ledabyle zametl podlahy a měl hotovo. A ještě se přišel podívat, jak to jde Pavlovi.
Já ti pomůžu, smál se a bral Pavlovi nůž, aby maso naporcoval za něj. Jenže sotva do masa zakrojil, Pavel řval a hnal ho pryč. Takhle ne! To musíš tady, sem, ukazoval na místo, kudy se mělo řezat. Odsud začít a dál takhle, až sem! Táhl ukazovák přesně tudy, kudy se podle něj musí krájet, aby to bylo správně.
To máš jedno, kroutil Petr hlavou. Já bych to snědl s chutí, i kdyby se to nasekalo sekerou, klidně se zavřenýma očima, smál se.
Úúúúú, vyšlo z Pavlových úst zoufalé zaúpění. Běž pryč! Mám z tebe špatnou náladu, vykřikl. A obrátil se k Petrovi zády.
Proč se zlobíš? Divil se Petr. Chtěl jsem ti pomoct.
Tak víš, co? Udělej si to sám! Vrazil mu Pavel do ruky nůž a odešel.
A Petr koukal. Tolik masa, co s tím? Krčil přemýšlivě čelo. Jelita, jitrnice, prejt, tlačenka, kroupy, polévka... Jak se to všechno dělá? To nezvládnu, pokrčil rameny, aby čelu nebylo líto, že se krčí samo. A jelikož se Pavel zrovna ohlédl, viděl, jak tam Petr bezradně stojí.
Che, zaradoval se. Proč se mám se vším tak mořit jenom já? Však ať taky jednou pozná, zač je toho loket, lempl jeden!
Jenže se nestačil ani pořádně zasmát a kouká, že jeho bratr už nestojí s krabatým čelem a zkroušenými rameny. Petr vzal prostě nůž a řezal. Nešlo mu to, mordoval se s tím a někdo by řekl, že maso nekrájí, ale odporně pižlá. A měl by pravdu. Ovšem Petrovi to bylo fuk. A kdyby mu Pavel nekoukal na záda a kdyby mu viděl do obličeje, poznal by, že se při tom pižlání usmívá. Úplně krásný řízečky to teda nebudou, ale bašta to bude skvělá a všichni si pochutnáme, že se nám budou dělat boule za ušima, broukal si. A dokonce si začal prozpěvovat. Takhle:
Já rád maso – ty rád maso – on rád maso – pohoda
kdo maso – nemá rád – toho bolí zuby snad
já rád maso – ty rád maso – on rád maso – v guláši
nakrájíme – zabalíme – uvaříme – nestačí
protože nám – maso chutná
jó, chutná – jójó, chutná – jó, chutnáááa-áááááa-ááááááa-áááááááááá...
Kvílel dlouze, vysokým kolísavým hláskem jako v opeře, dokud se za ním neozvalo:
Ty si zpíváš??? Vždyť to neumíš. Zpíváš strašlivě falešně.
Za ním stál Pavel a netvářil se vůbec mile.
Falešně? Zamyslel se. To se ti jen zdá. Poslouchej, řekl. A aby to Pavlovi dokázal, začal halekat vysokým hlasem, potom kolísal od pištivého k dunivému „a“, až skončil opakováním hlubokého bručivého „o“. Takhle: Máááaaaaááááaaaááásóóóóóoóo-o-o.
Slyším. Je to falešně, ušklíbl se Pavel.
Ty tomu nerozumíš, ušklíbl se Petr.
Zpíváš stejně, jako krájíš maso. Strašně, řekl Pavel. Já se na to nemůžu dívat, zíral vytřeštěnýma očima na Petrovu práci.
Však to není na koukání, to je na hamání, smál se on.
Jak je možný, že to takhle strašně matláš a ještě se u toho směješ? Divil se Pavel.
Měl bych snad brečet?
No já bych brečel. Vždyť to děláš úplně špatně! Vyhrkl Pavel nešťastně.
A to vadí? Usmíval se Petr.
Panebože! Zaúpěl Pavel. Proč on je spokojenej, když nic neumí, a proč já nejsem, když to umím líp? Volal s hlavou obrácenou kamsi nahoru, k nebi.
To se ptáš mě? Ozval se Petr.
Ne, odsekl Pavel zlostně. To není žádná nespravedlnost, škaredil se a koukal na Petra a zvolna při tom kroutil hlavou. Ale nakonec se usmál. Jen maličko, sotva to bylo znát, ale skutečně to byl úsměv.
Já tě naučím porcovat maso, řekl, co jej právě napadlo.
Proč? Ptal se Petr.
Abys to uměl.
Proč to mám umět?
Abys... Pavel nevěděl, jak mu to má vysvětlit. Abys to uměl, zopakoval, protože jemu takový důvod úplně stačil.
Tak jo, souhlasil Petr překvapivě. Ale cosi ještě dodal: A já tě naučím zpívat.
Proč? Nechápal teď zase Pavel.
Přece abys to uměl, odpověděl Petr vesele.
Ale ty přece zpíváš falešně, vrtěl Pavel hlavou.
Jo, souhlasil Petr znovu překvapivě. Umím zpívat falešně a naučím tě to. Abys to uměl taky. A neptej se mě, proč, smál se.
Tak se tedy navzájem vyučovali.
Pavel ukazoval, jak se krájí maso, odkud kam se musí vést řez, aby to bylo správně, a Petr zase zpíval. Zpíval:
No-ha má dlouhá – z kal-hot mi čouhá – o-na je del-ší, del-ší a del-ší
roste jak z vody – přeskočí schody – klidně i čtyři – ne-bo pět
A když Petr takhle zpíval, Pavel si chystal maso a vymýšlel, jak začne a co bude dělat, až Petr skončí. A když potom porcoval maso, Petr vymýšlel slova, která bude zpívat, až na něj přijde řada s vyučováním. Takže se nenaučili vůbec nic. A když Petr zazpíval tohle:
Já mám ruce – levý ruce – obě ruce lé-vý
já mám ruce – levý ruce – a já je mám rád
jsou to holky – nešikulky – mo-je kamarádky
jestli by mě opustily – hned je volám zpátky
Tedy když Petr tohle zazpíval a chtěl, aby to Pavel aspoň zkusil, aspoň jednou, aspoň kousek, aby poznal, jaká je to pohoda hezky si zazpívat, zkusil to Pavel takhle:
Já mám nohy normální – obě stejně dlouhý – a jsem tomu rád
A to bylo všechno. Odříkal to, jako kdyby se ptal, kudy na záchod. Jako by se za to styděl. To Petr se nestyděl, ovšem když se snažil krájet maso podle Pavlových rad, dělal to pořád stejně. A nepomohlo ani napomínání, ani opravování, ani poučování. Nic. Jeho ruce pořád, přes všechno úsilí jen tak jaksi nešikovně pižlaly.
A nakonec jsem to zase musel udělat já, stěžoval si Pavel svému starému otci. Ale víš, co je nejhorší, zaškaredil se ještě o něco víc. Otec nevěděl, tedy přidal vysvětlení: Že se mi to vůbec nepovedlo. Tlačenka je nějak měkká a jitrnicím taky něco chybí. Možná ještě trošku majoránky, dumal. Nebo česneku..?
Maminka chválila, že jsou vynikající, řekl otec.
Mamka chválí všechno, mávl rukou. Ta by pochválila i Petra, kdyby je zmatlal sám, objevil se mu na tváří po dlouhé době znovu úsměv. Jenže kyselý.
To teda nepochválila, bránila se maminka, která zrovna přišla za nimi. Když to není dobrý, tak nepochválím.
Pochválíš, řekl Pavel. Ale to nevadí. Mně vadí, že já dělám všechno a on nedělá nic!
Tak to nedělej, poradil mu otec.
Ale já to dělám rád, pokrčil rameny.
Tak buď rád, zaradovala se maminka.
No právě, vzdychl. To mi vůbec nejde. Nejsem rád. Mám radost vždycky jen chvíli. Vlastně skoro vůbec. Nic se mi nedaří. Nic není tak, jak bych to chtěl. Přesně, jak bych to chtěl.
Tak co budeme dělat? Spráskla maminka ruce.
Dáme si jitrnici, řekl táta. Chválit tě nebudu, ale je výborná, řekl Pavlovi.
Není, špitl Pavel.
Mně chutná, zamlaskal otec.
Tobě chutná všechno, krčil Pavel rameny.
To máš pravdu, usmál se otec. A tobě nechutná nic.
To máš pravdu, usmál se Pavel. Ale pak se zamračil. A potom se znovu usmál. A zamračil. A pak zakroutil hlavou. To není žádná spravedlnost. Že ne? Dodal.
Buď rád, že jsi šikula, konejšila ho matka.
Jenže on neumí nic!
A proč ti to vadí? Zeptal se otec.
Protože, zaváhal Pavel. Protože jemu to nevadí...
A kdyby mu to vadilo, kdyby se trápil a byl nešťastný, to by se ti líbilo? Vyzvídal otec.
Ne, řekl Pavel, překvapený takovou otázkou.
A co já? Ozval se Petr, který už také dorazil. Já bych si měl stěžovat!
Ty umíš zpívat. Falešně, ušklíbl se Pavel.
Ty umíš zpívat? Obrátila se na Petra překvapená maminka.
Falešně. Ale krásně, usmál se on.
No vidíš, taky jsi šikula, radovala se maminka.
Není, protestoval Pavel.
Nejsem, přiznal Petr. Jsem lempl.
To nevadí, konejšila ho maminka.
Vadí, nesouhlasil Pavel.
Nevadí, řekl Petr.
Jak komu, ozval se otec. A obrátil se na Pavla, jestli by chtěl být jako Petr.
A Pavel se dlouze zamyslel, než zavrtěl hlavou, že to by tedy asi nechtěl.
A ty? Zeptal se otec Petra. Chtěl bys být na jeho místě? Chtěl bys být jako Pavel?
Někdy jo, přikývl Petr bez dlouhého váhání.
Fakt?!? Vykřikl Pavel překvapeně. Tak překvapeně, že mu docela přeskočil hlas.
Jo, přikývl Petr. Akorát bych se naučil zpívat, kdybych byl jako ty. Aspoň falešně, zasmál se Petr.
÷
„To je všechno?“ zeptal se kluk po chvíli ticha.
„Měli říct ještě něco?“ pokrčil tatínek rameny.
„Jo,“ řekl chlapec.
„A co?“
„Mohl ještě něco zazpívat,“ ozvala se holčička radostně. „Třeba jak má dlouhý vlasy a že mu taky někde čouhaj,“ smála se.
„Vždyť zpíval falešně,“ kroutila kluk hlavou.
„Ale krásně,“ zastávala se jej holčička.
„Je to lempl,“ kritizoval ho kluk. „Určitě je rád, že nic neumí. Lempl.“
„Ale třeba není rád,“ zapochyboval tatínek.
„Tak má něco dělat pořádně!“ měl hned jasno chlapec. A tatínek pojednou věděl, co má vyprávět dál, a hned s tím začal:
÷
Slyšíš, Petře? Zavolal kdosi. Máš něco dělat pořádně.
Slyším, ozval se Petr. A kdopak to říká?
Jeden kluk, odpověděl ten kdosi.
Aha, zasmál se Petr. A ví ten chlapeček, kolikrát jsem to zkoušel? Ví ten rozumbrada, jak jsem se snažil? Neví nic. Ale radit by chtěl. Víš, co bych mu řekl? Řekl bych mu: Já jsem prostě lempl, když to chceš slyšet. Nešika. Budižkničemu. Na a co?! Mám se proto jít utopit?
÷
„Ne!“ vykřikla holčička zpod peřiny, jako by ji hrdina tatínkova vyprávění mohl slyšet.
÷
To jsem rád, odvětil Petr, jako by ji opravdu slyšel. Už jsem měl strach, že mě nesnášíte.
÷
„To ne,“ bránila se holčička.
÷
Ty jsi hodná, já vím, zamrkal Petr z pohádky na holčičku do postele. Tedy zamrkal samozřejmě tatínek, ona však jako by viděla mrkat oči toho Petra z pohádky. Víš co? Napadlo jej náhle. Až vyrosteš, já si tě vezmu za ženu. Ano? Já bych si moc přál mít hodnou ženu. A klidně bych si na tebe počkal. Chtěla bys mě?
÷
„Já nevím,“ sunula se holčička hlouběji pod peřinu, jako by se tam chtěla před takovou otázkou ukrýt.
„Neber si ho!“ volal starší bráška. „Vem si radši někoho šikovnýho.“
÷
Ty nenapovídej, zamračil se Petr z pohádky.
÷
„Já bych chtěla spíš někoho šikovnýho,“ špitla holčička. „Nezlobíš se?“
÷
Nezlobím, zamrkal Petr z pohádky znovu a dokonce se i zasmál. Ale šikulové musí pořád něco dělat a nemají na nic čas. Já bych ale na tebe čas měl, já bych si s tebou i hrál.
÷
„I s panenkama?“ zbystřila holčička.
÷
Klidně. Bral bych tě na koně a na výlety, tancoval bych s tebou polku a všechno, co bys chtěla, vykládal Petr z pohádky tatínkovým hlasem a tatínkovými ústy.
÷
„Nevěř mu,“ ozval se bráška varovně. „Neumí zpívat a tancuje taky určitě jako šašek.“
„S tebou nikdo nechce tancovat, neboj,“ znovu jej napomenul pohádkový Petr, vlastně tatínek, který za pohádkového Petra mluvil.
„Tati!“ vyskočilo děvče zpod peřiny. „To říkáš ty, že jo!?“
„Říkám“ přiznal se tatínek.
„Já jsem to poznala,“ řekla holčička důležitě.
„Adam ti radil dobře,“ pohladil ho tatínek. „Klukům nevěř. Budou ti krásně lhát, abys je měla ráda, až budeš velká.“
„Všichni?“ zamračila se holčička.
„Všichni ne,“ zavrtěl tatínek hlavou. „Jeden ti bude říkat pravdu.“
„Kterej?“ zajímal se kluk.
„Jenom jeden?“ zesmutněla holčička ještě víc. „Ale jak ho poznám?“
„Nesmíš věřit žádnýmu,“ zadumal se tatínek. „Ty, co lžou, to přestane bavit, ale on vydrží. A potom budete spolu šťastní a spokojení až do smrti.“
„I když to bude lempl?“ pochyboval bráška.
„Třeba to bude ten nejhodnější lempl na světě. Uvidíme,“ ukončil tatínek vyprávění. „Tak už dobrou noc, a hezky spinkat. Ať se vám zdá něco krásnýho.“
„O hodným lemplovi?“ usmála se holčička.
„Třeba,“ řekl tatínek. „Nebo o hodným šikulovi,“ dodal, a ona přikývla a zavřela oči. Stejně, jako její větší bráška.
