Petr Scheuer

Chlapec se šoural k posteli.

„Mně se ještě nechce,“ mračil se.

„Jen pojď, půjdete hezky spolu. Spánek je zdravej,“ sunul ho tatínek jemně do postele.

„Pojď,“ vzala ho za ruku mladší, asi pětiletá sestřička.

„Jako mimino,“ mračil se pořád ten kluk, větší a starší než holčička asi o stejných pět let.

„Pohádku! Prosím,“ hlásila se ona.

„A jakou?“ ptal se tatínek.

„Jakou chceš?“ obrátila se ona k bráškovi, aby nebyl smutný.

„To je jedno,“ soukal se hoch mrzutě pod peřinu. „Třeba o slonovi, co měl protivnou ségru.“

„Nebo spíš o slůňátku, co mělo protivnýho bráchu, ne?“ opravil ho taťka.

„Jsem protivnej?“ přisunul se k malé sestřičce a pohladil ji. „Ne,“ řekla a položila si hlavu na jeho rameno. „Vidíš,“ zadíval se kluk na taťku vítězoslavně.

„Tak o hodném slonovi, co někdy zlobil?“

„Jó!“ zajásalo děvčátko.

„Klidně třeba o dvou slonech,“ ozval se kluk. A tatínek začal:

÷

Každý, kdo má brášku, moc dobře ví, že se bráška občas chová příšerně. Příšerně, hrozně a protivně. A stejně je každému, kdo má sestřičku, jasné, že i sestřička dovede být pěkně dotěrná, jedovatá a protivná.

÷

„Ale někdy je taky hodná!“ ozvalo se děvčátko. „To taky ví každej, viď?“ dožadovalo se od bratra podpory.

„Jasně,“ řekl bráška, a tatínek jen přikývl, že ano, že to je pravda, a mluvil dál:

÷

Všechny sestřičky jsou obvykle milé a hodné jako andílci. A taky bráškové se většinou chovají jako ti nejskvělejší rytíři. Většinou. Ale někdy, občas jsou oba naprosto nesnesitelní. Jako by je ovládla jakási protivná jedubaba nebo zlý jedudědek.

A právě taková byla jedna malá sloní holčička a jeden sloní kluk. Náramní kamarádi, hodní a šikovní. Jenže on měl pořád nablízku jedudědka, který mu napovídal lumpárny, a ona měla za zády jedubabu, která ji nutila škodit a ubližovat. Takže se oba někdy chovali naprosto odporně. A víte, kdo to odnášel nejvíc? Ani sloní holčička, ani sloní kluk, ale jedno malé slůňátko, které se jmenovalo Vlasta a bylo vytesané z kamene. Z kamene, který nemluvil, ale slyšel; neviděl, ale cítil; nehýbal se, ale vnímal. Prostě z docela obyčejného kamene.

Vlasto, on mi zase nadával, stěžovala si tomuhle kamennému slůněti naše malá sloní holčička. Vlasto, kdybys uměla mluvit, tak bych kamarádila jenom s tebou a s ním už bych nepromluvila ani slovo, povzdechla si smutně.

Vlasto, ona lhala a žalovala na mě, vykládal stejnému kamennému slůněti jindy náš sloní kluk. Vlasto, kdybys uměl běhat, já bych se už honil jenom s tebou. Jenomže ty neběháš a to je škoda. Ale stejně jsi můj nejlepší kamarád, řekl a dotkl se přátelsky svým chobotem kamenného chobotu slůněte Vlasty.

Jenže kamenné slůně bylo z kamene a nemohlo ani mluvit, ani běhat. Vypadalo však docela jako živé. Tak živé, že za ním sloní holčička i sloní kluk chodili jako za nejlepším kamarádem. Když se pohádali. Když na sebe byli protivní. Když si ublížili. Dokud ale jedudědek s jedubabou mlčeli a nechali je na pokoji, byli si nejlepšími přáteli sami.

Právě teď se spolu třeba cákali v bahně a chobotem stříkali jeden na druhého spršky osvěžující vody. Máchat se bahně, to je pro slony totiž skoro nejvíc nejmilejší zábava.

To je parádička, liboval si sloní kluk. Ještě tady, natočil se druhým bokem, aby ho sloní holčička řádně ošplíchala. A pak se vystřídali a zase on kropil ji, až se z ní odlupovaly kousky zaschlého bahna.

Skvělý, užívala si teď ona. Ty to stejně umíš nejlíp na světě, chválila ho.

Cestou od řeky se ale najednou všechno změnilo. Sloní kluk do své kamarádky jakoby náhodou strčil zrovna u bodláčí. A spadnout mezi bodláky rozhodně nepatří mezi nejmilejší sloní radosti.

Auúúú! Vykřikla sloní holčička. Co to děláš, ty zlej?!

Co bych dělal? Jsem zlej, tak zlobím, chechtal se on. A jak lezla ven, strkal ji tam zpátky. A znovu, a znovu. A nepustil ji z toho bodláčí ven, přestože už málem plakala. Teprve, když jej to omrzelo, obrátil se a šel pryč.

Já tě nesnáším! Volala za ním sloní holčička plačtivě.

Bl-bá hól-ká, posmíval se a šel dál.

Jindy zkoušeli chodit po kmeni spadlého stromu. Kmen se houpal, všude trčely ostré větve a překážely jim, po kůře to klouzalo, takže mohli každou chvíli spadnout. Však to měli zakázané, aby se neporanili. Jenže se přitom hrozně nasmáli a když se dostali až na konec, byli úplně nadšení. Jednou se ale kmen převrátil. Ona byla ještě na zemi, sloní kluk však sletěl kousek vedle ostrého balvanu. Jen se potloukl a kulhal na dvě nohy, protože měl velké štěstí. Kdyby dopadl na ten kámen, skončil by mnohem hůř.

Jeho sloní kamarádka mu pomáhala, ovšem jakmile uviděla jeho rodiče, jako by v ní cosi přeskočilo. Hned se k nim rozběhla a volala, že on lezl po tom spadlém stromu, na který se nesmí, a že spadl a zranil se a mohl se zranit nebo zabít, kdyby neměl velké štěstí a ten kámen ležel blíž.

Je to pravda? Zamračil se sloní táta.

Jsem to chtěl jenom zkusit, omlouval se sloní kluk.

Já jsem mu říkala, že se to nesmí, lhala sloní holčička.

Nelži! Utrhl se na ni.

Nelžu! Lhala jeho slonímu tátovi a žalovala dál: Říkala jsem mu to. Ale on neposlouchá. A zlobí. Teta taky říkala, že zlobí. A trhal ty kytky, co nesmíme jíst.

Tys je trhala taky, vztekal se sloní kluk.

Netrhala! To není pravda, on lže! Lhala sloní holčička. A její sloní kamarád dostal od tatínka přísný trest.

Ty seš můj jedinej kámoš, přišel za kamenným slůnětem Vlastou. Jakmile se totiž ti dva nepohodli, kamarádství skončilo. A jelikož byli ve stádě takhle malí jen oni, neměli pak za kým jít.

Už s ní nepromluvím ani jedno slovo, když je taková, vztekal se. Je úplně blbá, mával vztekle chobotem. Já jsem taky někdy zlej, ale ona je hrozná! Už nechci mít holku za kamaráda. Nikdy! Mračil se. Nebo ty bys chtěl? Zeptal se kamenného slůněte Vlasty. Nechtěl viď. To je jasný, holky jsou na nic.

Za kamenným slůnětem chodila i sloní holčička. Třeba, když ji strčil do bodláků

Já tě mám ráda, ale jeho nesnáším, on je na mě zlej, stěžovala si. Kdyby si ze mě jenom někdy udělal legraci, jako já, to nevadí. Ale on je tak strašně zlej! Podupávala zlostně, až se země chvěla. Ty jsi úplně jiná, víš, dotkla se chobotem kamenného slůněte Vlasty. Ty bys mě nikdy netrápila, viď. S tebou bysme byly jako dvě nejlepší kamarádky. Ne jako s ním, aby mi ubližoval. A mně nevadí, že nemluvíš, já si s tebou stejně ráda povídám, posadila se na zem a vyprávěla, co se jí na sloním klukovi nelíbí. Jako by jí kamenné slůně Vlasta rozumělo úplně nejvíc ze všech. Dokonce se jí zdálo, že na všechno tiše přikyvuje.

A jednoho dne si šla ke kamennému slůňátku postěžovat, ale kouká, že není samo. To by ještě nebylo nejhorší, kdyby tam nebyl sloní kluk. Ten zlobivý protivný sloní kluk, kterého ona právě teď nechce ani vidět! A najde ho u své nejlepší kamarádky.

Běž pryč! Rozkřikla se.

Vidíš, to je ona. Protiva protivná, řekl slůňátku sloní kluk.

Ty jsi protiva! Doběhla k nim celá udýchaná. Nemluv s ním, Vlasti, on je darebák. A ty jsi moje nejlepší kamarádka!

Tvoje? Ušklíbl se sloní kluk. Kamarádka??? zašklebil se ještě odpudivěji. To teda těžko, protože ON je MŮJ nejlepší kamarád, řekl důležitě.

Je to ONA, protože je Vlasta, a je to MOJE nejlepší kamarádka, opravila ho ještě důležitěji.

Vlasta je on, řekl sloní kluk a zamyslel se.

Chvíli pak na sebe koukali a cosi jim nehrálo. Pak se zadívali na kamenné slůňátko a pořád jim to nehrálo.

Ona mě má ráda! Přitočila se sloní holčička těsně ke kamennému slůňátku.

Nemá tě rád, vrtěl hlavou sloní kluk. A kdyby mohl, hrál by si jenom se mnou.

Se mnou! Zlobila se sloní holčička. Protože já si s ní povídám.

Jo?! A o čem? Vyprskl sloní kluk.

O tobě. Jakej seš protiva!

Nene. O tobě! Jak seš zlá! Vykřikovali. A znovu se na sebe chvíli dívali a znovu si prohlíželi kamenné slůňátko Vlastu. A pořád se jim cosi nezdálo.

Má mě ráda, řekla sloní holčička.

Mě má víc, odporoval sloní kluk.

Tak se ho zeptej, navrhla sloní holčička.

Ty se ho zeptej, řekl sloní kluk.

Ona nic neříká, zašeptala sloní holčička.

Neumí mluvit, přiznal sloní kluk.

Ale se mnou mluvil, namítla po chvíli ticha sloní holčička.

Se mnou taky, připojil sloní kluk.

Protože jsi se mnou nemluvil ty, napadlo sloní holčičku.

Ty se mnou taky ne, připomněl jí on.

Ale teď spolu mluvíme, řekla ona.

A náš kamarád mlčí, špitl on.

Třeba chce, abysme spolu mluvili, napadlo ji.

Hezky, dodal on.

Tak už se nebudeme hádat? Usmála se.

A budeme spolu mluvit pořád, přidal svůj úsměv i on.

A s ní budeme mluvit taky, vzhlédla ke kamennému slůňátku.

Protože on nás poslouchá, přikývl sloní kluk.

Já vím, souhlasila sloní holčička. Ona je hodná.

A zlobí se, když se hádáme.

Na tebe.

Na tebe taky.

Já vím, dopověděli a oba se opět zahleděli na jejich společného kamaráda i kamarádku, kamenné slůňátko Vlastu.

Jedubaba s jedudědkem se v těch dvou zatím vztekle kroutili, že jsou na sebe hodní. Ale nemohli s tím nic udělat. Nemohli jim napovědět ani přikázat nic ošklivého, nemohli je změnit podle svých škodolibých představ, nemohli z nich ani na chvíli udělat zlouny. Nešlo to. Ti dva je teď prostě vůbec neposlouchali.

Sotva se však od kamenného slůněte Vlasty vzdálili, ti dva neviditelní jedoušové spěchali cáknout do jejich milého světa špinavý flek. Hned jim nakukali jedovatosti, takže se vzápětí sloní holčička obrátila na sloního kluk: Víš, proč se ti všichni smějou? Ale než to vyslovila, on šlápl na větev tak, aby se jí vytrčila pod nohy a ona zakopla a bouchla sebou o zem. Nezačala však naříkat, ale vyprskla na něj, co nedořekla předtím:

Všichni se ti smějou, protože máš krátkej chobot?

Nemám. A aspoň nepadám na zem! Vykřikl sloní kluk rozjařeně, že se mu podařilo ji shodit.

Máš! Malej chobot a křivý kly! Všichni to vědí, jak seš ošklivej.

Mám křivej jenom jeden kel a vůbec to nevadí, řekl sloní kluk maličko zaraženě. Věděl, že mu pravý kel trčí do strany, ale maminka vždycky říkala, že to nevadí. A chobot? Chobot mám přece normální, myslel si. Ale jistý si nebyl.

Vadí! Vypadáš hrozně a nikdo tě nebude mít rád. Ani já! Vysmívala se mu.

A on si najednou připadal hloupě. Jako nezajímavá, poškozená a směšná věc.

Sloní holčička by už už řekla další jedovatost. Okem však zavadila o kamenné slůně Vlastu, které bylo ještě na dohled, a v krku se jí cosi zadrhlo. Najednou se cítila mizerně, jako by sama měla kly křivé a slabý chobot, ještě menší než její sloní kamarád.

Promiň, vyšlo z ní provinile.

Jedubaba v ní se ji snažila přimět, aby slonímu klukovi ještě ublížila. Mohla ale prskat a vrčet, jak chtěla, nebylo to nic platné.

Ty promiň, řekl sloní kluk, neboť i on se zadíval na kamenné slůně a ten pohled mu cosi připomněl. Něco, s čím jedudědek rozhodně nesouhlasil a ze všech sil se snažil to v něm zničit a přemoci. Marně. Ti dva se v mžiku přestali zlobit a usmívali se na sebe. I přesto, že si právě ublížili. A kamenné slůně Vlasta jako by jim z dálky zamávalo chobotem a jeho oči jako by se přitom na malou chvíli vesele rozzářily.

Jedubaba s jedudědkem byli zticha. Na kamenné slůně nemohli, protože kamenné slůně bylo, jaké bylo, a bylo takové pořád. Tomu nešlo nic nakukat. A teď viděli, že je přestanou poslouchat i tihle dva, a byli z toho jedovatě mrzutí.

Já jsem tě chtěl zlobit, zašeptal sloní kluk. Něco ve mně chtělo, ale já ne! Opravil se.

Já taky ne, přikývla sloní holčička.

Tak to nebudeme poslouchat. Už nikdy! Navrhl sloní kluk rozmáchle.

Budeme poslouchat jenom Vlastu, radovala se ona.

Protože Vlasta je můj kamarád, řekl on důležitě.

Protože Vlasta je naše kamarádka, opravila ho sloní holčička ještě důležitěji.

A má nás rád, dodal on.

Ráda, řekla ona. A oba se rozesmáli.

Jedudědek s jedubabkou se ovšem nechtěli vzdát. Dál jim syčeli a pištěli a do uší, dál jim bodali a vrtali do myšlenek, dál jim podsouvali a nabízeli a tlačili a cpali svoje jedovaté nápady. Jenže bez úspěchu. Pokud je ti dva poslechli, trvalo to chviličku. Jen, než si vzpomněli na Vlastu a na to, že je má rád, nebo ráda, oba dva. A znovu se na sebe začali smát, protože se na sebe smáli rádi. Protože to tak bylo lepší.

A jedudědek s jedubabkou? Ti šli do jedu-důchodu a tam už jen vzpomínali, jak se jim kdysi dařilo ta dvě sloní mláďata rozežírat kyselými nápady. Nic, než kyselé vzpomínky jim nezbylo, protože ti dva už na sebe byli hodní.

÷

„A proč ta jedubaba s jedudědkem jsou tak zlí?“ divila se holčička.

„Možná, aby se hodní lidé naučili zlobu porazit. V sobě, ale i v druhých lidech,“ řekl tatínek.

„Takže jsou vlastně hodní?“ zeptal se kluk udiveně.

„Nejsou! Jsou zlí, když jim to kazili,“ vykřikla holčička.

„Nejsou hodní,“ přikývl tatínek. „Hodní jsou ti, co je neposlouchají a jdou spát, aby se jim zdály krásné sny,“ usmál se na děti. „Tak dobrou noc,“ řekl, a oni odpověděli stejně a oba pak poslouchali, jestli jim nezačnou hučet do uší jedubaba s jedudědkem.