Petr Scheuer

Film podle scénáře Stará láska v nové době je příběhem silné ženy, které sice osud rozdal špatné karty, ona se však nevzdává a jde za svým snem a štěstím, které ovšem, jak to bývá, jsou jen klamnou iluzí. Což také brzy pozná. Je ve svém snažení cílevědomá a nekompromisní, aniž by se ovšem musela stát jakousi kung-fu pandou, bojující silou svých pěstí. Ona vždy zůstává ženou, která ano, jedná občas i zákeřně, zneužívá svého postavení a snaží se druhé překroutit podle svých potřeb, ale takoví už jsme, my, lidé, a takový je náš svět.

Její příběh je nosný pro celý film, tak alespoň naznačím: Nežije v harmonickém vztahu a potká člověka, z něhož jí (krásná) vzpomínka a (tristní) současné pocity vytvoří ideální personu, se kterou by mohla svůj život konečně opravdu žít a prožít. (Znovu připomínám, že celý film je ve výrazné komediální nadsázce.) Jakmile se s ním tedy setká, rozhodne se jít za svým štěstím. Za každou cenu, jakýmkoli způsobem. A nakonec svého cíle ani úplně nedosáhne, protože takový už je život a takový je to film.

Scénář ve své aktuální podobě vytváří mozaiku scén, spojených jednak prostředím soudních síní, neboť justice a (ne)spravedlnost jsou hlavním tématem filmu (podaným ve výrazně karikované, komediální nadsázce), za druhé příběhem zmíněné hrdinky, zčásti chronologickým a zčásti retrospektivním, za třetí čistě chronologickým, ovšem téměř bezdějovým příběhem dvou mladých lidí, kteří právě nastoupili do soudní praxe a měli by, asi jediní, působit „normálně“, a také by jejich scény měly film obohatit o jasnější, veselejší a optimističtější náboj, a konečně pak zcela bezdějovými a bezčasými vsuvkami obrazů, které mozaice dávají sytější barvy a hlubší emotivní účinek.

Snad by bylo dobře ještě dodat, že možná víc než o vztahy jde o děti a spory, které jsou o ně vedeny; děti jsem se ovšem snažil držet stranou a jejich vnímání a stavy spojené s tím, co se kolem nich děje, jsem se snažil podat tak, aby divák mohl komediální filmovou nadsázku přijmout.

Cílovým publikem by měli být dospělí lidé obou, nebo všech pohlaví a všech věkových skupin, takoví, kteří vnímají, že je cosi shnilého ve stádě lidském, a kteří vědí, že na každý vřed existuje účinné mazání a že smích otevírá oči i mysl…
A vlastně by se to mohlo líbit i starším dětem, protože ty se dívají a vnímají ve velmi zostřených polohách, a dovedou být zároveň jak přecitlivělé, tak i jedovatě sarkastické. Což je, možná, přesně obraz tohoto filmu.

Co se týče realizace, domnívám se, že film je spíše nenáročný, i když ne přímo jednoduchý. Odehrává se celý, pokud mi tedy něco z paměti neuteklo, ve městě a v městských bytech, a v budově Vznešeného soudu, která musí působit velmi honosně, z vnějšku, ale především uvnitř.

Napadá mě ještě, že by mohla vzniknout určitá nejistota, možná až náznak obavy, je-li možné zobrazovat justici takovouto formou. Mě osobně k tomu přichází jasná a jednoduchá odpověď: Proč by to nemělo být možné???

Ale pokusím se ji rozvést třeba tak, že soudci o sobě rádi říkají, že jsou také jen lidé – a já z toho čistou úvahou vyvozuji, že ani oni sami se necítí být nedotknutelnými bohy.

Je třeba ještě něco dodávat?