Petr Scheuer

Jde, nebo by mělo jít o jakousi psychologickou sci-fi komedii s několika vraždami. Původně mala být i rodinná, ale myslím, že pro malé děti to nebude, a bylo tam i konverzační, což se mi ale snad také podařilo zvrátit trošku směrem k podívané.

Četl jsem, že každý scénář musí být autor schopen shrnout do několika vět, ale četl jsem také vyjádření jiného autora, že kdyby se jeho dílo dalo vyjádřit v několika větách, napsal těch pár vět a nemořil by se psaním scénáře.

Já přiznávám, že je mi bližší ten druhý pohled, i když jsem schopen stručně popsat, co se v příběhu (scénáři) děje; byl bych ovšem moc rád, kdyby si každý čtenář (divák) na konci řekl, že „o tom to nebylo“.

Hlavní postava je trojjediná, aniž bych se jakkoli snažil ji vázat na křesťanskou víru. Tři mi prostě přišlo tak akorát.

V první, kratičké, části se hrdina potká (ve škole, ve svých asi šestnácti letech) s dívkou, která jej natolik okouzlí, že se musí-chce-snaží s ní sblížit. Je ale víc vědec než svůdce, čili mu nebylo shůry dáno volit ke sbližování schůdné cesty a brzy to skončí krachem. A on si tohle svoje selhání s sebou nese celý život, tedy dokud nesestaví stroj času, aby se pak, ve věku něco po třicítce, vrátil vše napravit.

Ve druhé části tedy popostrčí své mladší já směrem, který považuje za správný, a zmizí – a my sledujeme (už o něco déle), jak i tahle cesta zaroste plevelem a on tudíž na konci opět vyrobí stroj času (je mu asi padesát let) a vrací se zpět.

Třetí část je nejdelší a sledujeme v ní všechny tři Já, jak hledají to, co se jim v prvních dvou částech najít nepodařilo – a co je hlavním tématem filmu, tedy hledání, často marné, ale nekonečné hledání lásky, jistoty, pevného bodu, o který by se mohl(i) opřít - a pak pohnout světem; věčná potřeba čehosi, o čem neví, co to je, ani jak se k tomu přiblížit, když se "to" navíc stále proměňuje. Samo o sobě - i pro něj, v něm.

Scénář možná vypadá příliš dlouhý, ale jednak v mnoha částech počítám s (téměř) klipovým podáním, a za druhé si říkám, že by si měl vybrat (potenciální) režisér, co se mu líbí a co ne, čemu se chce věnovat víc a co se mu zdá být zbytečné. Nedávno jsem si totiž vysvětlil, že scénárista tvoří nahou postavu, kterou teprve režisér oblékne, učeše a nalíčí, takže se v téhle chvíli skromně stahuji do pozadí. (Ale škrtal jsem. Už víc než padesát stránek; nechci to (líně) hodit na někoho jiného. Jen mi v této fázi a podobě už přijde moje krácení jako… v podstatě náhodné vybíjení scén a replik.)

Děj se odehrává v několika málo prostředích, nejsou tam žádné (velké) výmysly, ale nějaké úpravy ulic a prostředí by byly nutné – protože se to děje se to v různých časech. (1995-2030)

Podstatnější by ovšem byla potřeba najít různé představitele jednotlivých rolí v jiném čase, když místy čas přechází (téměř) plynule. Snažil jsem se ale, aby to bylo řešitelné – a samozřejmě počítám, že by, v případě realizace, ještě došlo k různým změnám a úpravám, které by scénář přizpůsobily zvoleným hercům a jejich podobám.