9 Školení

Přesně, jak řekl, udělal trpaslík Huberta svojí pravou rukou, svým komorníkem, svým nejbližším pomocníkem. Ne, že by dosud nikoho takového neměl, nebo že by z něj hned udělal obyčejného poskoka a nechal si jen Huberta; to ne. On se rozhodl ho vyzkoušet. Možná uspěje, možná se chytí a stane se dravcem, manažerem, který půjde tvrdě za svým cílem a udělá všechno, co bude třeba, aby jej dosáhl. Všechno, co po něm budu chtít, šustil trpaslík spokojeně suchými dlaněmi. Ale také nemusí hned uspět, možná bude zapotřebí mu nejdřív šlápnout na palec, pořádně ho vyděsit, přidusit ho, aby se pořádně chytil a začal makat. To se teprve uvidí, strčil ruce do kapes a sledoval, Huberta s velkým plyšovým medvědem, který jej odváděl do školy.

„Jak se jmenuješ?“ zajímal se hned Hubert.

„Já jsem méďa,“ řekl ten medvěd.

„Ty nemáš jméno?“ podivil se Hubert.

„Jméno?“ zopakoval méďa. „A na co,“ mávl packou, na jejímž konci měl bílé kolo. „Možná jsem nějaké měl, ale teď jsem méďa, co hlídá před školou. To jsem já!“ řekl pyšně.

„A co tam hlídáš?“

„Aby nikdo neutekl přece,“ podivil se teď zase méďa, jakou to dostal hloupou otázku.

„Proč by někdo utíkal?“ nerozuměl opět Hubert.

„To já nevím,“ pokrčil méďa rameny.

„A užs někoho chytil?“

„Chytil. Už pětkrát!“ přiznal hrdě.

Hubert se chtěl zeptat, proč je nenechal jít, když se jim ve škole nelíbilo, ale neřekl nic.

„A neznáš panenku?“ zeptal se místo toho. Jen tak, že si na ni zrovna náhodou vzpomněl.

„Panenku?“ zamyslel se méďa. „Jedna tady byla.“

„Taková rozcuchaná?“ zbystřil Hubert.

„Ne,“ zavrtěl méďa hlavou. „Tahle byla krásná,“ packou s bílým kolečkem na konci si pohladil pusu, kolem níž měl stejně bílé, ale mnohem větším kolečko, a pak se k Hubertovi sklonil a cosi lišáckého mu pošeptal.

„Co?“ nerozuměl Hubert.

„Mně se líbila,“ zopakoval méďa, a ještě se při tom olízl, jako by cítil i na jazyku, jak byla pěkná.

„Ta moje byla jako strašidlo,“ zavrtěl Hubert hlavou, že to asi není ona.

„Tahle se krásně smála, úplně jí při tom svítily oči,“ vzpomínal méďa zasněně. „A říkala mi, že jsem trouba. A já jsem jí zase říkal, že je krásná. My jsme si takhle povídali,“ rozhlédl se kolem a nenápadně se pak na Huberta usmál, ale hned nato zvážněl: „Ale jednou chtěla utéct. Musel jsem ji chytit,“ zamračil se.

„A co se s ní stalo?“ ozval se Hubert vyděšeně.

„Nic. Chytil jsem ji včas,“ nadmul se méďa s pýchou. „Říkala, že na to prdí,“ vzpomínal. „Že nebude nějaká modelka na výstavu, aby ji všichni očumovali, “ odmlčel se, a Hubert napjatě čekal, co bude dál. „Tak jsem ji odvezl k ...“ méďa prudce zmlkl a chytil se za pusu. „To ti vlastně nesmím říct.“

„Proč?“ divil se Hubert.

„Nesmím,“ špital méďa s pusou přikrytou oběma packami.

„Takže trpaslík,“ řekl jakoby nic.

Méďovi spadly packy dolů.

„Jak to víš?“ vykulil oči. „Já jsem ti to řekl?“ krčil se polekaně.

„Ne,“ uklidňoval jej Hubert.

„Tak to jsem rád,“ oddechl si. „Protože to bych měl průšvih, víš.“

Víc se Hubert nedozvěděl.

„Poslouchej, Huberte,“ řekl mu ve škole pan učitel voják; opravdový voják s uniformou a s puškou přes rameno; přísný a hlučný, jako správný voják. Voják-školitel.

„Jmenuješ se Hubert, viď? Já to vím, protože já vím všechno,“ spustil. „A když mě budeš dobře poslouchat, taky tě všechno naučím, co budeš potřebovat. Všechno, rozumíš?! Když nebudeš rozumět, zeptej se. Rozumíš?“

„Ano,“ špitl Hubert nesměle.

„Když se zeptáš správně, odpovím ti. A když se zeptáš špatně, odpovím ti správně. Rozumíš?“ pokračoval pan učitel voják.

„Ne,“ špitl Hubert ještě nesměleji.

„Nevadí,“ mávl voják-školitel rukou a narovnal si pušku. „Všechno tě naučím. Rozumíš?“

Škola je důležitá. Ve škole vám řeknou, jak se to dělá, aby to bylo správně. Co? No přece TO. To, co vám řeknou učitelé. Co vás naučí. Abyste to uměli. Správně, protože je důležité umět to správně, teprve pak je to správně.

Hubert se tedy dozvěděl, co musí umět taková pravá ruka, nejbližší trpaslíkův pomocník. Voják-školitel mu řekl, že musí mluvit s těmi, které bude sledovat. A jak s nimi má mluvit.

„A proč je mám sledovat?“ zeptal se.

„Špatná otázka,“ vykřikl voják-školitel a narovnal si pušku, která mu sklouzla z ramene. „Musíš se ptát, proč jsi s tím nezačal dřív.“

„Vždyť jim to musí vadit,“ pokračoval Hubert.

„Komu!“ strhl si voják-školitel pušku z ramene. „Komu to vadí?! Ukaž mi ho! Ukaž mi ho a já mu ho vyškolím tak, že mu nebude vadit už vůbec nic. Nic, rozumíš? Proč se chce schovávat? Proč mu to vadí? Protože je to darebák, rozumíš? Tak se musíš ptát – a tak si musíš odpovídat. Jedině darebák chce tajit, co dělá, a potřebuje se schovávat. Kdo je poctivý, tomu to nevadí a takovým musíme pomáhat, ale s darebákem nesmíš mít slitování. Rozumíš? Nebo ty bys rád pomáhal darebákům?“ zadíval se voják-školitel na Huberta přísně.

„To určitě ne,“ couval Hubert.

„No proto,“ vrátil si voják-školitel pušku na rameno. A ještě naposledy Hubertovi zopakoval, že nesmí nikomu prozradit, co dělá, a ještě naposledy ho vyzkoušel, jestli umí vyplňovat hlášení a dělat v něm nepřehledné tabulky a seznamy, které vypadají zbytečné a většinou také zbytečné jsou, jestli umí dávat dobré otázky a ptát se na správné věci, přesně na ty správné věci a přesně ty dobré otázky, které se naučil, jestli umí mluvit nenápadně, pozorně se dívat, dávat dárky a pouštět hrůzu, jestli umí opakovat dokola a nepřestávat a měnit a kombinovat a používat složitá pravidla přesně tak, jak se to naučil, aby vždycky dosáhl svého. Svého, co potřebuje trpaslík, aby objevil, co není vidět. A protože Hubert v tomhle i všem ostatním uspěl, mohl vyrazit.

Škola je důležitá, tím si byl trpaslík jistý. Každý se musí naučit přesně to, co bude dělat, a jen to. A musí to umět dobře a musí věřit, že je dobré, aby to uměl dobře, protože jedině pak to bude dělat dobře a nebude přemýšlet nad tím, jestli je to dobré, dělat takové věci dobře. Škola je důležitá, věděl trpaslík, a každého nechal důkladně proškolit, tak důkladně, aby v tom, co umí, dokonale zabloudil. Aby se v tom ztratil. Aby TO uměl, a nevěděl, CO. Aby to dělal DOBŘE, a nehledal, JAK. Aby to prostě uměl – a nic víc.

„Huberte,“ zavolal voják-školitel, když vyškolený Hubert ze školy odcházel. „Nezlob se na mě,“ pronesl nečekaně tiše.

„Proč bych se zlobil?“ zůstal Hubert zaraženě stát. Ale pan učitel voják neposlouchal; tvářil se smutně a smutně promlouval:

„Je to moje práce, víš, a tak ji dělám. Nemůžu za to,“ podíval se na Huberta a puška mu z ramene sklouzla dolů, ale on ji nechal viset. „Já nejsem zlej, víš. Nechci, ale... Já to asi už jinak ani neumím,“ zašeptal, ale víc už neřekl ani slovo, obrátil se a odcházel, pušku v pokleslé ruce táhl za sebou a Hubert se díval, jak puška drnká o podlahu, a vůbec ničemu nerozuměl.

Ale pak mávl rukou a vyrazil.

Dělat, co se naučil, a dělat to dobře; nejlépe, jak dokáže.

10 Panenka se směje

Kam myslíte, že Hubert vyrazil nejdřív? Jde to vůbec uhodnout? Hádal by někdo, že jako první zamířil k té zajímavé chodbě nahoře? Ano? Tak ten by hádal špatně. Napadlo by někoho, že bude spěchat do vstupní chodby, za těmi, kteří jej nechtěli ani pozdravit? Špatně. Myslí si snad někdo, že ze všeho nejdřív chtěl navštívil tu protivnou panenku, tu Pomněnku? Ano? Opravdu? Špatně se mi to říká, protože mě by to nenapadlo, ale on skutečně šel za ní. Aby viděla, jak si polepšil a že to nebyla chyba, když se ocitl tady v domě, ale že to je dobře. Aby viděla, že není trouba.

Škola, to bylo celé jedno patro kdesi ve střední části domu. Spousta tříd, některé pro pár žáků, jiné pro velkou skupinu, a také pro jednotlivce, jako byl Hubert. Jedni se učili zvládat jednoduché úkoly, jiní ty složité, někteří se potřebovali vycvičit pro cosi speciálního, a Hubertovy znalosti byly úplně tajné, takže byl ve třídě sám. A netrvalo dlouho, všechno se naučil a mohl jít dělat, co se naučil.

Jenže on se nejdřív chtěl pochlubit panence, že není trouba, a tak nešel tam, kam měl jít, spíš do spodních pater, kde bylo hodně obyvatel s jednoduchými úkoly, ani do těch vyšších, kde bylo obyvatel méně a měli náročnější práci; on pospíchal až nahoru, do haly se zábradlím, od kterého panenku uviděl podruhé, jak se na něj smála a jak se mu pak ztratila ve dveřích, kde ji pak navštívil, když ho tam trpaslík poslal z obrazovkové komory.

Vystoupal výtahem do atria, ze dveří přímo vyletěl a hnal se kolem zábradlí dál, k protější stěně, kam měl namířeno. Minul hodně jiných dveří, od maličkých, které neměly ani kliku a některé byly dokonce pootevřené, kolem kterých jen proběhl, přes větší a ještě větší, i kovové, s velkým zámkem, které míjel už pomaleji a některé si i prohlédl, když byl už docela blízko těch, ke kterým měl namířeno, a jak se k nim blížil, kráčel stále pomaleji, až se docela zastavil před dveřmi tak bezvadně naleštěnými, že se v nich mohl prohlížet jako v zrcadle.

„Co tady děláš?!“ oslovil sám sebe, svůj odraz v těch dveřích. A jak se na sebe díval, pojednou si uhladil vlasy, ještě jednou, a znovu, jenže to nebylo k ničemu; nebyl hezký, a už vůbec nebyl nejkrásnější.

Proč mi to říkali? napadla ho podivná otázka.

Hubert věděl, že je strašidl a vypadá jako strašidlo, ošklivě a strašidelně, a že ho proto nikdo nebude mít rád. Vždycky to věděl, a bylo mu to jedno. No a co? smál se. Na to fičím, ať to sviští po strništi!

Ale to už stál před dveřmi, za kterými se mu tehdy před školením panenka ztratila. Cítil maličko strach, aby od ní znovu neslyšel, že je trouba, ale moc se těšil, až jí nějak předvede, nebo aspoň naznačí, kým se stal. Věděl, že jí to nesmí prozradit, ale měl vymyšleno chovat se tak, aby pochopila, jak je šikovný, jak je důležitý a skvěle vyškolený, a především, jak bezvadnou má před sebou budoucnost. Nemohl se dočkat, až uvidí její výraz, jak se obdivně tváří a jak mu bude blahopřát a jak nebude šetřit uznáním, co za tak krátkou dobu dokázal, takže se zhluboka nadechl a konečně se odhodlal dveře otevřít.

Byla tam. Seděla zády k němu a když vstoupil, obrátila se – a koukala na něj, jako by se dveře otevřely samy, jako by v nich nikdo nestál.

„Ahoj,“ řekla, ale bylo to, jako by jen zhluboka vydechla; žádná radost a vlastně ani žádný pořádný pozdrav to nebyl.

„Co děláš?“ zeptal se jí. Chtěl, aby se zeptala ona jeho, co dělá, a měl připraveno, jak jí na to začne zajímavě a přitom nenápadně a tajemně všechno vysvětlovat, aby nakonec sama poznala, jak ohromně důležitým se stal.

„Troubo,“ řekla ona. A usmála se. Hezky. Nemohla to myslet zle, když se při tom tak hezky usmála, napadlo Huberta, a nezlobil se na ni.

„Radši si dávej pozor, protože nevíš, co teď dělám,“ začal.

„Špeha?“ ušklíbla se panenka. „Přišels ke mně slídit? Špehovat a vyzvídat, co si myslím?“

„Ne,“ špitl Hubert překvapeně, a tiše, úplně potichounku dodal: „Jak jsi to poznala?“

„Protože jsi trouba.“

„Nejsem.“

„Tak proč jsi teda přišel?“ znovu se tak hezky usmála.

„Protože...“ zaváhal Hubert. „Chtěl jsem tě vidět,“ přiznal. A čekal, že se mu panenka Pomněnka pro to začne posmívat, a užuž to chtěl brát zpátky, že to řekl jen tak, z legrace, ale nemyslel to vážně a přišel, protože to byla jeho povinnost, jeho práce, jenže ona se mu nezačala posmívat, ale se na něj usmála. Krásně. Ještě líp, než předtím.

„Nelžeš?“ zeptala se.

„Ne,“ zavrtěl Hubert hlavou.

A panenka Pomněnka .. se na něj usmála ještě jednou. Opravdu hezky. Tak nějak mile.

„To jsem ráda, že mi nelžeš,“ přikývla. „Tady lže úplně každej,“ dodala zamračeně. „A ty se taky zkazíš,“ tvář jí zastínil smutek.

Hubert pak od ní neslyšel už ani jednou, že je trouba. Jen to, že ten dům je špatný a měl by si dávat pozor, aby se nestal stejně špatným, jako je celý tenhle dům. „A já taky,“ dodala se smutným úsměvem. Hubertovi bylo jasné, že to panenka nemyslí vážně. Říkal jí, že nemá pravdu, a ona vrtěla hlavou, že ne ona, nýbrž on že se mýlí, a Hubert se rozhodl jí dokázat, jak moc se plete. Ona. Těšil se, jak jí už brzy předvede, že se ten krásný dům stává ještě lepším, protože on v něm bude pracovat a bude ze všech sil pomáhat, aby tomu tak bylo, a tak se spolu hádali, Pomněnka tvrdila, že to ví lépe, a Hubert tvrdil, že se jí to jen zdá a že se nesmí dívat jen na to špatné, a oba se na sebe při tom dohadování usmívali, až dokud Hubert neodešel, že má ještě nějakou práci.

Jakou?

No samozřejmě, hned na tom chtěl začít pracovat, aby panenka viděla, že tenhle dům je krásný – a bude už jen lepší a lepší.

„Dávej na sebe pozor,“ rozloučila se s ním.

„Neboj,“ zastavil se Hubert.

„Bojím se o tebe,“ usmála se ona. „Líbíš se mi, víš,“ podívala se na něj s hlavou lehce nakloněnou ke straně, jako by se pokoušela ho vidět celého najednou, od hlavy až k patám.

„To už mi někdo řekl,“ zasmál se Hubert, jenže hned poznal, že se panenka zarazila a prohlíží si ho úplně jinak, polekaně a překvapeně, KDO že mu tohle asi říká, a tedy honem přispěchal s pokračováním, že to slyšel od trpaslíka, a znovu se zasmál, ještě hlasitěji, aby viděla, jakou z toho má legraci.

„To on asi říká každýmu,“ ušklíbla se panenka, a on už se nezeptal, jestli to řekl i jí, on už jen zamával a šel, ale zajímalo jej to a chtěl se to vědět, a byl rád, že za ní může právě proto znovu přijít, aby se jí zeptat, jak to myslela a jestli trpaslíka zná, jestli s ním mluvila a co jí řekl, a co řekla ona jemu, a těšil se, že opět uvidí její úsměv, a že ji hned začne učit, jak se musí kolem sebe správně dívat, aby se jí dům zdál krásný, jako se zdá krásný jemu, a těšil se tak moc, že za ní přispěchal ještě téhož dne večer, už nestál přede dveřmi a neváhal, ale vletěl dovnitř jako vítr – jenže ji v tom pokoji už nenašel.

Nebyla tam – a místo ní se v rohu válela krysa.

11 Panenka se ztratila

Pokoj byl stejný jako předtím, jen místo Pomněnky se v rohu válela krysa. I ona se podívala, kdo to přišel, a měřila si ho svýma malýma pichlavýma očkama, jako by se chystala na něj skočit a pokousat ho.

„Co sem lezeš?“ vycenila ostré zoubky.

„Co ty tady děláš?“ couvl Hubert zpátky do dveří.

„Bydlím tady,“ prskala krysa, a tak se od ní dozvěděl, že bydlela ve sklepě, ale že tam byl příšerný nepořádek, tak že potom bydlela v bytě po kohoutovi, ale tam že to za chvíli taky páchlo, tak se teď přestěhovala sem, kde vždycky chtěla bydlet, a že tady nikdo nebydlel a ona už tam zůstane, protože má právo taky bydlet hezky, a pořád ho sledovala, jako by ho chtěla těma svýma ostrýma očkama propíchnout.

„A kde je panenka?“ zašeptal zklamaný Hubert, jenže to se na něj krysa rozzlobila ještě víc, že ji žádná panenka nezajímá a že tam nikoho nechce, protože už pozvala na návštěvu svoje příbuzné a oni brzy přijedou a bude jich tam plno a žádnou blbou panenku tam nepustí, protože by se tam ani nevešla.

„Ale ona tady bydlela. Ještě dnes ráno,“ pokoušel se Hubert namítnout, jenže krysa se naježila, vystrčila drápky a v pootevřené hubě se jí objevily ostré zažloutlé zuby, jako by se chystala po Hubertovi skočit a pokousat ho, a snad by to i byla udělala, kdyby rychle neutekl.

12 Podezřelý chlebíček

Za dveřmi se srazil s chlebíčkem. Obyčejným, lehce oschlým, ale jinak bezvadným, bohatě nazdobeným chlebíčkem, který musel být téměř přilepený na dveřích, takže do něj Hubert vrazil, až z něj na zem spadl kousek okurky. „Pardon,“ omlouval se Hubert a hned okurku zvedal a vracel zpátky, jenže ji dával na špatné místo a chlebíček mu ji sebral a strčil sám, kam patřila, až se Hubert polekal. Jenže obložený chlebíček nebyl krysa a nevycenil na něj zuby, ale naopak se poté sám Huberta starostlivě zeptal, jestli nepotřebuje pomoc.

Hubert se ohlédl a zkontroloval dveře. Byly zavřené a krysa za nimi. V panenčině pokoji! otřásl jím vztek. Ale pomoc už nepotřeboval.

„Vy jste tu někoho hledal?“ zajímal se chlebíček. „Nějakého vašeho přítele?“ vyptával se dál, když Hubert přikývl. Přítele? zamyslel se Hubert. Panenku vůbec neznal, nebyla jeho kamarádkou, ale .. mohla by být. Možná, usmál se.

„Vidím, že se smějete,“ usmál se i obložený chlebíček. „Já bych se chtěl také zasmát, prozradíte mi, co to bylo veselého?“

To je ale nějaký zvědavec, napadlo Huberta.

„Něco o tom vašem příteli?“ napovídal obložený chlebíček. „Máte spolu nějaké veselé plány?“

A tu se Hubert zarazil.

Vybavilo se mu totiž, co jej učil voják-školitel, jak má nenápadně napovídat těm, které zpovídá, aby mu řekli, co chce slyšet, a podíval se na obložený chlebíček překvapeně: Že by i on prošel takovým školením? napadlo jej. Že by teď zpovídal mě, aby se dozvěděl, na co myslím a co chci dělat? A tu si hned vzpomněl na další radu vojáka-učitele, že totiž musí objekta, jak zpovídaným říkal, pobavit a nebo překvapit – že z něj potom dostane mnohem víc.

„Vy jste tady na mě čekal?“ zaskočil ho tedy upřímnou otázkou. „Nebo jsem čekal já na vás? Nejsme my nakonec přátelé? Co myslíte, nemám praštěný jméno?“ doplnil další, velmi šikovnou otázku, která měla být jednak zábavná, ale hlavně měla zaskočený chlebíček, který se teď pro Huberta stal objektem, přimět, aby prozradil, že ví, jak se Hubert jmenuje.

„Proč?“ podivil se obložený chlebíček nešikovně, neboť se tím hned objasnilo, že Hubertovo jméno zná, i když se nikdy neviděli – a že je tedy Hubert pro něj objektem, že Huberta vyslýchá a zkoumá. Což Hubertovi přišlo legrační a znovu se usmál.

Obloženému chlebíčku ale už začalo být cosi divné.

„Co jste tam hledal?“ zeptal se přímo. A přísnějším hlasem; přesně, jak se i Hubert učil ve škole, že pokud je objekt příliš bezstarostný, je třeba ho postrašit. Dokonce si při tom i dupnul; tak, že mu až nadskočila červená paprika, kterou byl ozdobený.

„Měl bych se bát?“ naznačil Hubert, že i on má za sebou školení.

„Vy si ze mě děláte legraci?“ zasmál se obložený chlebíček. Nejspíš zkoušel Huberta pobavit, když se mu nic nedařilo, jenže se při tom tvářil víc než protivně. Přímo nasupeně.

„Nerozumím vaší otázce,“ usmál se Hubert. I tohle řekl podle návodu ze školy.

„Mojí otázce?“ zarazil se obložený chlebíček, který na školení zřejmě dával málo pozor a nevěděl si teď rady. „Nerozumíte?“ poškrábal se mezi okurkou a kouskem vajíčka. Bylo na něm znát, jak je zmatený.

„Mohl byste mi ji zopakovat?“ řekl Hubert.

„Otázku .. zopakovat .. nerozumí...“ mumlal obložený chlebíček a škrábal se párátkem, co je měl předtím frajersky nešikmo zapíchnuté vedle kolečka salámu, namísto aby je měl správně v něm.

„Protože já nechápu, co ode mě co chcete vědět,“ provokoval Hubert; chlebíček, pokud byl jako on, mu totiž rozhodně nesměl prozradit, co od něj chce vědět.

„Ano, jistě,“ vyhrkl chlebíček, ale hlavou přitom kroutil upřímně, takže odmítavě, protože mu to nechtěl a nesměl prozradit.

„Tak mi zopakujete?“ dorážel Hubert.

„Ale kterou?“ konečně se chlebíček vzpamatoval. „Já nevím, co chcete slyšet. Já nerozumím vaší otázce,“ řekl to, co se naučil na školení.

„Ale já se na nic neptal,“ řekl Hubert.

„Ale ptal jste se,“ usmíval se chlebíček vítězoslavně.

„A na co?“

„Ptal jste se, na co jsem se vás ptal,“ řekl chlebíček a zapíchl si párátku zpátky takovou silou, až jej to zabolelo. „A já tomu nerozumím, takže se rozloučím, těšilo mě, na shledanou, mějte se krásně, rád jsem vás poznal...“ blekotal chlebíček a couval přitom, až se nakonec k
Hubertovi obrátil zády a spěchal pryč.

Kam?

To Hubert nevěděl. Ovšem tušil, že jde podat hlášení – a že v tom hlášení bude něco i o něm, o Hubertovi. Ale co? A proč za ním poslali špeha? Tomu nerozuměl.