21 Mravenec, co chtěl mít jméno

A zatímco se Hubert ve vězení sbližoval, zatím ještě přes mříž s těmi neznámými, co nemluvili zrovna slušně, jinde v domě, kdesi uprostřed, v části, kde vedly při stěně dvě silné trubky, dole vstupovaly do podlahy a a nahoře do stropu, a podlahou i stropem pokračovaly dál, výš i hlouběji, do nižších i vyšších pater. A právě tyhle trubky mravenec přikrýval ochranou zídkou, tedy ne sám, ale s mnoha jinými bezejmennými mravenci, kteří dostali svůj úkol a ten splnili přesně tak, jak jim bylo předvedeno, a dělali to samé, pořád dokola, dokud jim nebyl určen zase nový úkol, aby ho opakovali a opakovali a opakovali... Jenže tenhle mravenec už toho měl dost. Tenhle mravenec chtěl dělat něco lepšího – ale nejen chtěl, on všechno odkoukal a mohl kdykoli nahradit každého ze svých mravenčích kolegů, každou práci by zastal. A to pořád nebylo všechno; on také věděl, proč se dělá to a proč se dělá ono, proč se začíná tím a pokračuje něčím jiným, jak se může něco udělat jinak, ale přitom stejně dobře, a kdy je třeba přestat a kdy se nesmí přestat, aby všechno dopadlo dobře. Prostě to odkoukal od těch, kteří jim radili a dohlíželi na ně, aby odvedli správnou práci. A když už to uměl, chtěl dělat něco pořádného, jako je třeba rozdělování, co kdo kam ponese, nebo určování, jak se co bude sestavovat, aby to bylo správně, a nebo rovnou vymýšlení, jak to má vypadat a jak se to stavění má řídit, aby dobře dopadlo.

„Ty???“ podíval se na něj mistr, plochý panáček bez tváře a bez prstů, jako by ten mravenec řekl nějakou příšernost, jako třeba, že mravenci jsou chytří, nebo, že pořád jenom něco někam nosit je hrozná nuda. „To bys musel nejdřív do školy,“ řekl mu, jelikož netušil, že mravenec už měl školu za sebou.

„Tam nás učili jenom nosit a podávat a poslouchat, ale nic víc, nic pořádnýho, jenom samá nuda,“ stěžoval si.

„A co bys jako chtěl?“ divil se mistr, ten plochý panáček, jací bývají namalovaní třeba na dveřích od záchoda.

„No přece dělat něco pořádnýho,“ řekl mravenec.

„A proč?“ divil se mistr dál.

„Protože to umím. A chci to dělat, abych byl dobrej.“

„A proč?“ zůstával mistr nechápavý.

„Protože to umím a...“ spustil mravenec znovu to samé, ale hned mu došlo, že se opakuje. „Vždyť už jsem to říkal,“ dodal nechápavě.

„Tak dělej,“ ukončil mistr hovor. „Až bude hotovo, tak si o tom promluvíme,“ slíbil, neboť byl přesvědčen, že mravenec na to zapomene, a nebo už bude tak unavený, že mu na nějaké povídání nezbudou síly.

Mravenec však byl vytrvalý. Sil mu na konci opravdu zbylo jen málo, ale chuti měl pořád dostatek a jakmile práce skončila, hned běžel za mistrem.

„Ty nedáš pokoj?“ zaškaredil se nad jeho neodbytností, ale mravenec s úsměvem zavrtěl hlavou, že nedá, a mistr ho tedy s mávnutím rukou poslal za trpaslíkem, ať ten rozhodne. Mravenec radostí povyskočil, rozběhl se k výtahu a v něm cestou přešlapoval na místě, jak byl netrpělivý, poslední schody vyběhl jako o závod, prosvištěl mezi dvěma zrcadly a už stál před tlustými dveřmi s několika zámky a závorami, a ještě ani nestačil zaklepat, ani vydechnout, dveře se otevřely a v nich stál trpaslík.

„Jsem rád, že tě vidím,“ usmál se na mravence svým křivým způsobem. „Je mi ctí seznámit se s mravencem, který je tak snaživý a má tolik skvělých plánů,“ rozpovídal se. „Vím všechno, ale rád si od tebe poslechnu ještě něco, neboť s potěšením naslouchám těm, kteří jsou šikovní a snaživí,“ vyzval mravence, aby také promluvil.

„Já bych chtěl dělat něco...“ soukal ze sebe on, zaskočený tím, že trpaslík všechno ví a tak přátelsky se na něj usmívá, ale když všechno ví, nemusím mu přece opakovat to samé, co už jsem dvakrát říkal mistrovi, a měl bych přijít s něčím jiným, uvažoval chvatně, a hned také věděl, co jiného mu poví: „...ale taky, kromě toho bych si přál,“ pokračoval odvážně, i když se při tom maličko zakoktával: „...nebo hlavně mám takovej sen, že bych měl vlastní jméno,“ dopověděl a zíral na trpaslíka, co tomu řekne.

A trpaslík zíral na mravence, co to říká.

Nejspíš mi dobře nerozuměl, napadlo mravence, a tedy se pustil do vysvětlování, že už nechce být jen obyčejným mravencem, jakých jsou hromady, tisíce a miliony, a všichni jsou stejní a žádný není důležitý, ale on že bych chtěl být „já“, o kterém hned všichni budou vědět, že je to právě ten jeden jediný „on“, protože to je krásné a je to jeho největší přání, aby pro všechny byl tím jedním jediným mravencem, tím, který má vlastní jméno.

Trpaslík nebýval překvapený často, ale teď překvapený byl.

„Tak víš, co?“ řekl, i když zatím ještě ani sám nevěděl, co na to má říct. Mravenec se jménem? váhal. Kam by to vedlo? Ještě by potom chtěl i svůj pokoj, že nebude spát s ostatními, jako teď, kdy lehávají namačkaní jeden vedle druhého, a sotva vstanou do práce, už na jejich místo uléhají další unavení, aby si odpočali a pak znovu střídání; ještě by pak chtěl řídit práci a když je tak snaživý, mohlo by mu to jít a mohl by s ostatními mravenci začít dělat věci po svém, jinak, než jak je to třeba; ještě by se nakonec objevili další podobní a... Trpaslík se otřásl nechutí, ale mluvil dál vlídně: „Tak já tě obdaruji jménem, neboť se mi velice zamlouvá, jak snaživý a cílevědomý jsi mravenec, a domnívám se, že si takovou velkorysost zasloužíš a že jí nezneužiješ,“ pohlédl na mravence přísně zkoumavým zrakem, než svůj velkorysý dar dopověděl: „A budeš se jmenovat,“ odmlčel se, aby mravence napnul, ale především proto, aby sám ještě získal čas to nejvhodnější jméno najít: „Dělník!“ vyhrkl náhle s takovou prudkostí, až to mravence polekalo. A trpaslík se spokojeně usmíval a mnul si ruce: „Mravenec Dělník, není to skvělé?“ zářil nadšením, jak dobře to vymyslel.

„Není,“ hlesl mravenec tiše, protože chtěl přece být něčím víc, někým důležitým.

„Ne, nemusíš mi děkovat,“ posílal jej trpaslík pryč. „Já jsem pro tebe udělal vše, co bylo v mé moci, a v mé moci je vše, takže jsem víc udělat nemohl, a teď už je to jen na tobě, jak s mým darem naložíš a jak se ti podaří jej zužitkovat,“ přivíral za sebou dveře, takže domluvil už jen škvírou a zavřel. Mravenec sice netušil, co se stalo a co se změnilo, věřil však trpaslíkovi a obrátil se tedy k odchodu, ovšem jakmile byl ke dveřím zády, trpaslík znovu pootevřel a smluveným pohybem ruky naznačil zrcadlům, že se o mravence mají postarat, než on zařídí, co je třeba.

„To není obyčejný mravenec,“ spustilo levé zrcadlo, když se mravenec ocitl mezi nimi.

„To je neobyčejný mravenec,“ dodalo pravé zrcadlo.

„Přesně tak, na první pohled je znát, že tenhle mravenec je někdo,“ pokračovalo levé zrcadlo.

„Někdo důležitý,“ navázalo pravé zrcadlo.

„Kdyby nám tak chtěl něco říct,“ vemlouvalo se mu levé zrcadlo dál.

„Něco důležitého,“ přitakalo pravé zrcadlo.

„To si ani neumím představit, jak důležité myšlenky nosí tenhle neobyčejný mravenec v hlavě,“ vemlouvalo se mu levé zrcadlo víc.

„Ten by jistě mohl být králem všech mravenců, jen kdyby chtěl,“ lichotilo mravenci pravé zrcadlo už úplně nejvíc, tak, že dál už nešlo jít, a obě zrcadla tedy na chvíli utichla, především ale proto, aby se nezačala smát tomu, jak těm nesmyslům hloupý mravenec věří.

A mravenec jim skutečně věřil. Ne proto, že by byl hloupý, to vůbec ne, ale proto, že takové řeči, i když jsou nesmyslné, se dobře poslouchají, a tak poslouchal a sledoval při tom svůj odraz v zrcadlech a říkal si, že tahle skvělá zrcadla musí také jednou mít, až bude tím opravdu velkým a důležitým mravencem, co má vlastní jméno. „Jmenuješ se Dělník, ale už jsi jako mistr, a možná víc než mistr, už jsi vedoucí, manažer, a máš vlastní jméno,“ šeptal potichu a hleděl při tom sám na sebe, jako by váhal, jestli to zní dosti dobře.

22 Hubert se cítí silný

Hubertovi se podařilo s těmi hlasy domluvit, že se sejdou, až je odsud pustí pryč. Že se sejdou. Venku, za domem, aby si tam podali ruku a aby se mohli lépe poznat a seznámit. Kde, venku za domem, a proč venku za domem, o tom nepřemýšlel.

„Dobře,“ pochválil se, šťastný, že to tak dobře zvládl, že je dokázal přesvědčit, aby mu věřili; spokojený, že to dokázal, že je: „Skvělý, ano,“ promluvil opět nahlas, aby si mohl pořádně vychutnat, co o sobě slyší.

„Ale mohlo to být lepší,“ ozval se stín.

„Kdyby tebe neposlouchal a víc dal na mě,“ postavil se kostičkový klaun před něj; tedy světlu do cesty, takže stín byl hned zčásti přilepený na něm, a kostičky se mu začaly naklánět tak, aby to vypadalo, že se po nich stín sveze a spadne dolů, na zem.

„To by dopadlo,“ ucedil stín jízlivě. A schválně dělal, že mu to vůbec nevadí.

„Nehádejte se,“ okřikl je Hubert, náhle zpyšnělý a sebevědomý.

„Proč ne?“ podívali se ti dva na sebe; pro ně oba to byl nepochopitelný požadavek. Hubert však věděl, co chce. Co chce vědět.

„Proč jsme tady zavření? Oni, vy – a já taky?“ kroutil hlavou.

„Já jsem tady kvůli tobě,“ řekli ti dva téměř současně.

„Jasně,“ mávl Hubert rukou, pobavený tím nečekaným dvojhlasem. „A já? A oni?“ ukázal skrz mříž, kamsi na chodbu, kde někde byli ti ostatní, se kterými zatím jen mluvil.

„Postupně na to přijdeme, neboj,“ konejšil ho stín svým ledovým hlasem.

„Kam bysme chodili, to je jasný,“ oponoval klaun, a nakloněné kostičky se mu naráz srovnaly.

„On ví houby, on má jenom pocit,“ syčel stín.

„Jste tady, protože někomu vadíte,“ prozradil klaun a poodstoupil, aby na něj stín už nedopadal.

„No to je objev,“ vyprskl stín.

„Ale komu?“ zajímalo Huberta. „To je totiž hrozně důležitý. Já na to přijdu – a zatočím s ním, s tím darebákem, co dělá takový podrazy.“

„Já mám taky pocit, že se tady někdo moc vytahuje,“ prskal stín. Ale jestli myslel Huberta, nebo klauna, nebo oba, to nebylo dobře poznat.

„Tomu, kdo má tu moc vás sem zavřít,“ nedal se klaun vyrušit od vysvětlování, a prohodil si dvě kostičky na rukách a dvě na nohách.

„Taková blbá konspirace,“ odporoval stín, znechucený jak tím nápadem, tak i neuspořádaností klaunových kostiček.

„Myslíš trpaslíka?“ zamyslel se Hubert. „To ne, tomu nevěřím,“ vrtěl hlavou. „Vždyť jsem jeho pravá ruka! Určitě mu chybím. A potřebuje mě. Proč by to dělal?“

„Možná, aby ho ta pravá ruka hezky poslouchala,“ zamyslel se klaun, a kostičky na rukách a na nohách si prohodil zase zpátky..

„Konspirace, nic než hloupá konspirace,“ syčel stín z podlahy.

„A hledá mě. Určitě. Na rozdíl od té...“ vzpomněl si Hubert na panenku.

„Panenky?“ napověděl stín.

„Pomněnky,“ napověděl klaun i její jméno.

„Jo,“ ušklíbl se Hubert kysele. „Ona mě asi .. nechce vidět.“

„Zapomeň na ni, to bude lepší,“ radil stín.

„Lepší?!“ klaun málem vyskočil do vzduchu, a kostičky mu nesouhlasně zacvakaly o sebe. „“Vždyť mu bude strašně smutno! Mohl by steskem i umřít.“

„To přejde,“ opáčil stín tak studeně, že z toho až zamrazilo.

„Jo,“ přikývl Hubert. „Teď je důležitý, kdo mě sem poslal. A já na to přijdu, a to všichni uvidí, co se pak bude dít, až na to přijdu,“ nafoukl se odhodlaně. „Já jim tady předvedu takový strašení, že se jim pak všem vyklepou zuby jako ořechy,“ zasmál se.

„Jsi ve vězení,“ připomněl mu stín. „Víš to?“

„Nejdřív se musíš dostat ven,“ přidal i klaun.

„Vy mi to kazíte,“ zaškaredil se na ně Hubert. „A co ty myslíš, kdo to udělal?“ obrátil se ale hned s novým nadšením ke stínu, aby si poslechl nějaké jiné, lepší vysvětlení, než jaké nabízel klaun.

„Uvidíme,“ odvětil stín. „Podíváme se, poslechneme si všechno a důkladně to porovnáme a poskládáme. Něco nám pak musí vyjít, až to všechno hezky prozkoumáme, ale pořádně, ze všech strana ze všech úhlů, pro a proti, co a jak a kdy a proč,“ spřádal stín svůj plán.

„A až to všechno porovnáme, tak si vybereme, co se nám líbí, a srovnáme to tak, aby nám to hezky vyšlo, jak potřebujeme, ne?“ ušklíbl se klaun, a celý se jakoby sesypal na zem, až z něj byla chvíli jen hromádka kostek s hlavou s velkýma namalovanýma očima a čepicí dole, vespod, ale zůstal tak jen krátký okamžik a poskládal se zpět, s hlavou nahoře a čepicí na hlavě. „Co?“ zasmál se.

Než ale stačil stín odpovědět nějakou jedovatost, na chodbě se ozval rachot – a vzápětí na chodbě uviděli želvu, jak za sebou táhne krunýř.

23 Střídání vězňů

„Želvo!“ Hubert se vrhl na mříž. „Ty máš u mě vroubek,“ šklebil se bojovně mezi příčkami mříže.

Želva nic. Stála k němu zády a cosi kutila ve svém krunýři, kam přes její záda Hubert nemohl vidět.

„Želvo,“ dotíral. „Mluv se mnou, nebo se rozzlobím.“

Želva nic, dál něco montovala v krunýři.

„Želvo, já se možná nezdám, ale já se umím rozzlobit,“ mačkal se Hubert na pevnou mříž. „A to pak jsem zlej, to si nepřej poznat, jak umím bejt strašně zlej. Víš vůbec, kdo já jsem?!“ snažil se pouštět hrůzu. „Já jsem strašidl! Strašidl Hubert, trpaslíkova pravá ruka.“

Želva nic.

„Není on trpaslík levák?“ zaváhal, jestli by neměl být spíš jeho levou rukou, když takhle si z toho želva nic nedělá, a obrátil se na své dva spoluvězně, aby se jich zeptal, když vtom mu došlo, že tam nemají co dělat. „Schovejte se,“ stavěl se před ně, aby nebyli vidět.

„Proč?“ nechápali ti dva.

„Aby nebyl průšvih,“ šeptal Hubert, jenže to už se ozvalo rachocení otevírané mříže a Hubert se prudce obrátil, jestli želva nepláče, protože to by s ní pak bylo mnohem snazší dohadování.

Neplakala. Držela před sebou velkého mravence, který byl tak vyděšený a popletený, že jen vytřeštěně zíral a opakoval:

„Co se to se mnou děje? Co se to se mnou děje? Co se to se mnou děje?“

Pořád dokola.

„Běž,“ strčila ho želva. „A ty pojď sem,“ ukázala na Huberta.

„Já myslel, že toho lituješ, jak jsi zlá,“ připomněl jí Hubert.

„Co se to se mnou děje? Co se to se mnou děje?“ popošel mravenec dopředu, pootočil se, udělal dva kroky do strany, pootočil se, znovu dva kroky, a tak dál, chodil dokola a říkal: „Co se to se mnou děje? Co se to se mnou děje?“

„To je dobrý, oni ti poradí,“ utěšoval jej Hubert, jelikož byl sice strašidl, ale hodný strašidl, a bylo mu ho líto.

„Tak půjdeš? Nebo si mám pro tebe dojít?“ ozvala se želva.

„A nemohli bysme jít oba?“ napadlo Huberta. „Vlastně všichni čtyři,“ ukázal na své dva spoluvězně, které chtěl ještě před chvílí ukrývat.

„Řekla jsem ty, a když řeknu ty, tak to znamená ty. Je to srozumitelný?“ opáčila želva znuděným hlasem.

„Já pro vás přijdu,“ prohodil Hubert k těm dvěma. „Dejte na něj pozor, ať si neublíží,“ dodal ještě honem, a vykročil za želvou.

„Koukám, že ses nám tady pán zbláznil,“ pronesla želva stejně mdlým hlasem. „Tak pojď,“ sáhla po něm, popadla jej za ruku a hodila do svého krunýře.

„Já půjdu sám,“ vzpíral se Hubert, ale želva už nemluvila, jen Huberta svázala pouty a táhla jej pryč.

„Jestli se tady někdo zbláznil, tak ty a ne já,“ vykřikoval zatím Hubert. „Já jsem trpaslíkova pravá ruka, nebo levá, to ještě nevím jistě, a začnu tady dělat pořádek. A víš, co? Ty budeš první, komu to zavařím! A víš, proč? protože jsi zlá! A nemysli si, že ti pomůže, když pak budeš brečet. nepomůže! Jsi zlá, tak si zasloužíš trest. Jo! A žádný slitování, normálně s tebou zacvičím, že na to nezapomeneš. Slyšíš? Ty mi nevěříš, co? Tak to mi honem rychle uvěř, než bude pozdě. Protože už je pozdě. Skoro. Ještě chvíli máš, ale fakt jen chvíli. Pár vteřin. Slyšíš. Víš, jak je dlouhá vteřina? Takhle: jedenadvacet. To byla vteřina. Už tomu věříš? Tak ještě dvě vteřiny ti dám, abys neřekla, že jsem hajzl...“ ozývalo se jeho halekání, než se za nimi zavřely dveře výtahu.

A pak tam bylo zase ticho, jen z jedné zamřížované komůrky se ozývalo tiché špitání:

„Co se to se mnou děje? Co se to se mnou děje? Co se to se mnou děje?“

24 Na svobodě

Želva dovlekla Huberta až nahoru a pustila jej přímo před dveřmi do trpaslíkových pokojů. Beze slova si pak hodila krunýř na záda, ale ještě se po Hubertovi ohlédla. A v oku se jí při tom opět zaleskla velká slza.

„Teď neřvi,“ mračil se na ni Hubert. „To sis měla rozmyslet dřív.“

Želva nic, obrátila se a šla pryč.

„Nechceš mi něco vysvětlit?“ volal za ní Hubert, ale želva jen přidala do kroku, ani se neohlédla. Dřív, než ji výtah odvezl, otevřely se za Hubertem dveře a v nich stál trpaslík.

„To je mi ale nečekané překvapení!“ řekl. Jenže vůbec nevypadal překvapený. „Kdepak dlelo tvé bujné tělo?“ zeptal se, a tak se mu ten verš zalíbil, že si ho ještě jednou, sám pro sebe zopakoval, a spokojeně si přitom tahal za vlasy, co mu rostly na tvářích.

„Byl jsem zavřenej,“ škaredil se Hubert.

„To je zajímavý,“ řekl trpaslík. Jenže vůbec nevypadal, jako by ho to zajímalo.

„Ale proč, když jsem nic neprovedl?“ stěžoval si Hubert. „Ale to ta blbá želva mě tam odvezla,“ obrátil se, jako by za ní chtěl utíkat. „Chytíme ji, pojďte, honem, určitě ještě není daleko,“ popoháněl trpaslíka, který ale zůstával mezi dveřmi.

„Půjdeme na to jinou cestou,“ zavrtěl hlavou. „Nejprve mě seznámíš s místem, kde tě trýznili vězněním. Kde se nachází, zaveď tam mé kroky.“

„Nojo,“ zarazil se Hubert. „To já ale nevím. Ta želva to určitě ví!“ křikl vzápětí.

„Želv se v našem domě nachází vícero,“ kroutil trpaslík hlavou. „Poznáš ji? Určíš s bezmeznou jistotou, že to je ona, právě ta jedna a žádná jiná.“

„To si nejsem jistej,“ posmutněl Hubert. „Vypadala jako želva, jako normální želva. Akorát moc nemluvila. Skoro vůbec.“

„Želvy obecně málo mluví,“ kýval trpaslík hlavou a mnul si při tom vlasy na levé tváři. „A každá želva vypadá jako želva, to není příliš signifikatní popis,“ krčil rameny, a pořád si žmoulal ty vlasy na levé tváři. „Prakticky bez výjimky téměř každé želvě se také čas od času objeví v oku slza,“ dodal, a pozorně sledoval, co na to Hubert.

„Jo?“ vykulil ten oči. „To je přesný, tahle to měla taky tak. A já myslel, že mě lituje,“ znovu se zasmušil. „Ona ani nevěděla, proč mě tam zavírá,“ pohlédl na trpaslíka vyčítavě. „To je hrozný, takovej nepořádek. To se musí změnit!“ začal se rozjasňovat.

„Tak dobře,“ pustil trpaslík konečně vlasy na levé tváři, které zůstaly trčet, sežmoulané do špičatého trsu, a usmál se na Huberta svým křivým způsobem. „Tak víš, co? Změň to! Máš mou naprostou důvěru.“

Hubert koukal, nevěřil svým uším. A trpaslík měl pro jeho uši ještě další dávku překvapení:

„Ale kdybys měl váhat, čeho se chopíš jako prvního, začni u svých potřeb. Proměň je ze snů do skutečnosti. Vyhledej si příhodné obydlí, komůrku nebo pokoj, kde ti bude radostí přebývat. Vyber si. A pakliže by tě okouzlilo místo již obsazené, nevadí, nedej se odradit, moje maličkost stojí při tobě, a moje maličkost má v tomto domě největší moc. Jsi přece moje pravá ruka!“ mrkl na Huberta spiklenecky. A Hubert? Nechápavě polknul, aby mu překvapením nezaskočilo. Ovšem vzpamatoval se velmi rychle.

Otevřeli dveře a Hubert musel couvnout, jaký je ovanul puch a nepořádek. Přesto ale zopakoval, že ano, že to je ono místo, kde by chtěl přebývat. Pokoj, kde poprvé a podruhé a potřetí uviděl panenku. Možná je hloupá a protivná, ale kromě toho je i milá a příjemná, tak co, říkal si.

Sotva se u těch dveří zastavili, hned přišlo shromáždění sousedů, že to je příšerné, že se tam nedá žít, v takovém smradu a hluku, a dokonce jsou ty krysy prý i nebezpečné, protože už jich je moc a když se jim něco líbí, tak si to prostě vezmou, a když se jim někdo nelíbí, tak na něj prostě vycení zuby, a někdy po něm i skočí, a je to prý všechno vina té protivné panenky, co tady bydlela dřív, to dá rozum, protože kdo jiný by za to mohl mít zodpovědnost, stěžovali si naštvaní obyvatelé z okolí, a trpaslík řekl: „Ven,“ a krysy stáhly ocasy mezi nohy a vyšouraly ze na chodbu, jedna, druhá, třetí, čtvrtá – sedm jich tam už bylo nastěhovaných, a metaly svýma pichlavýma očkama kolem sebe blesky, ale nic víc, trpaslík je poslal do druhého patra, ať se přihlásí u patrona, co má druhé patro na starosti, a ať mu řeknou, že je posílá on, a víc si jich nevšímal a vrátil se k Hubertovi, ze kterého tím před všemi udělal skutečně privilegovanou osobu, která může mít, co chce.

„Přijměte mé blahopřání, moji milí,“ pronesl trpaslík ke shromážděným sousedům, „k tomuto vašemu novému spolubydlícímu a našemu společnému příteli, jakých je málo a jaké mezi sebou potřebujeme, aby náš společný dům rostl a byl čím dál bohatší a silnější.“

„No nazdar,“ pozdravili Huberta někteří, jiní jen mávli rukou a další prostě odešli, spokojeni, že jsou krysy pryč. Hubert však samou radostí ani nevnímal, co se kolem něho děje a jak se kdo tváří. On byl spokojený, nebo to je slabé slovo, on byl přímo nadšený a odhodlaný stát se úspěšným mladým manažerským strašidlem.