25 Svítící nápis

A ještě jedno veliké překvapení měl trpaslík pro Hubertovy oči. Čekalo nahoře, až úplně nejvýš, jak mu naznačil, ale pod schody zůstal u jedněch dveří stát a zaposlouchal se do šplouchání, které se za nimi ozývalo, aby je pak prudce otevřel.

Uvnitř stála bílá košile s krásně lemovanými rukávy a hladkým límcem, jenže špinavá, neboť proto stála u vodovodního kohoutku a svými dlouhými, krásně lemovanými rukávy si drhla ušmudlaná tělo. Polekaně od umyvadla odskočila, zastavila vodu a honem ze sebe sypala omluvy, že se jen na chvíli musela vzdálit, že se jen potřebovala trošku opláchnout, a knoflíky, které měla předtím porozepnuté a rozevřené do obloukovitého úsměvu, v mžiku zapnula do bezvadně svislé, přísné čárky. „Už končím, už běžím,“ proklouzla kolem nich se stydlivě sklopeným límcem ven, na chodbu.

„Máme společnou cestu,“ oznámil trpaslík a stoupali za košilí, skutečně ještě nad poslední patro, až úplně na střechu, tam, kde svítil velký barevný nápis, který Hubertovi utkvěl v paměti v době, kdy se na dům koukal z dálky, oknem, ze kterého pak vypadl ven, až sem, dolů, kde se teď stal trpaslíkovou pravou rukou.

Košile přispěchala k zářícímu nápisu, přilepila se na jedno z jeho písmen a zvolna, jemně se po něm sunula vzhůru, jen kousek a potom zase dolů, jen kousek a potom zase do strany, jen kousek, a znovu kousek nahoru...

„Co tam dělá?“ nechápal Hubert.

„Očišťuje můj symbol, mé znamení, mou chloubu,“ trpaslíkova tvář se zkřivila do blaženého úsměvu. „Vylešťuje a hladí, aby se široko daleko jevil být nejkrásnějším právě a pouze tento – vlastně náš, nám všem společný nápis.“

A Hubert zíral na zářící písmena, oči měl plné jejich jasného světla, ale sklouzl také nahoru, k černé obloze, kde snad někde mělo být okno, kterým se dívával sem dolů.

Ale ne, nikde nebylo, neviděl je.

Viděl jen krásný, třpytivě zářící nápis, ke kterému se ve svých někdejších snech přibližoval na dohled – a teď si na něj pojednou mohl docela klidně i sáhnout.

„Můžu?“ zeptal se, a natáhl ruku, takže bylo znát, k čemu se chystá.

„Bez obav, ty smíš všechno,“ povzbudil ho trpaslík, a Hubert šel a dotýkal se těch písmen. „Jen si to nesmíš pokazit, protože to bych se naštval,“ vyšlo tiše z trpaslíkových úst. „Tak se snaž mě nerozčílit,“ podrbal se na obou tvářích, kde ho pod těmi dlouhými, vlasatými chlupy protivně svědila pokožka.

26 Znovu pravou rukou

„Můžu se na něco zeptat?“ oslovil Hubert trpaslíka, když se vrátili ze střechu do domu.

„Ptát se je tvá povinnost,“ povzbudil jej trpaslík..

„Nechcete mě tady potom nějak jako třeba rozemlít?“ soukal ze sebe Hubert ztěžka otázku, která mu přišla hloupá a nevhodná, jenže se jí nemohl zbavit. „Jako abyste tou kaší pak třeba opravili díry ve stěnách, třeba, nebo tak něco,“ koukal do země, ale nakonec se přece jen odhodlal zvednout zrak a podívat se trpaslíkovi do očí. „Díry jsem tam nějaký viděl, dole, někde, trošku...“ hroutil se pod náporem trpaslíkova pohledu.

Trpaslík se rozesmál.

„Tys mě naprosto pobavil,“ chrčel smíchem. „To je tak smyslupustá myšlenka, že ti mohu odpovědět jen smíchem, žádná jiná reakce by nebyla přiměřená.“

„Takže ne?“ ujišťoval se Hubert, pro kterého smích nebyla srozumitelná odpověď.

Trpaslík se v mžiku přestal smát.

„Ne,“ ucedil suše.

„Tak to jsem rád,“ zasmál se teď pro změnu Hubert, skoro si na místě radostí poskočil, mávl rukou, jako by se loučil, a vykročil směle dělat svou práci – a dělat i něco navíc, napravovat chyby a nedostatky toho domu, aby byl lepší a lepší. A také, aby ten budoucí Hubertův dům byl lepší hned, od začátku.

Ani se nerozloučil, úplně na to zapomněl, jakou měl radost, že ho Tatec jen strašil, a jak se těšil na svou práci.

Trpaslíkovi nevadilo, že odešel bez rozloučení. Trpaslík se usmíval.

„Nemusím tě nikde rozemlít,“ špital si tiše, když Hubert skákal po schodech dolů. „Protože ty to uděláš za mě, ty se mi tady rozemeleš sám.“

„To je divný, proč se vlastně mám vyptávat, když se trpaslík může podívat, kam se mu zachce?“ napadlo Huberta po čase stráveném bloumáním z patra do patra, od bytu k bytu, od postavy k postavě, během něhož slyšel od všech, se kterými se dal nenápadně do řeči, hlavně: „Dobrý, já si nestěžuju.“ To říkali všichni do jednoho. „Skvělý, naprosto bezvadný,“ vylepšili to někteří dokonce. „...akorát,“ dodal sem tam někdo. „Akorát co?“ zajímal se Hubert, akorát se nikdy nic nedozvěděl, všichni to nějak zamluvili, že nic, že jsou spokojení, jenomže...

„Co: Jenomže?“

„Nic.“

Jako by se některý pořád dralo na jazyk cosi, co ale nechtěli vyslovit nahlas.

Hubert si to pamatoval, i poznámky si udělal, jen si s tím nevěděl rady. Těm, kteří takhle pochybovali, říkával, ať nemají strach, že to bude lepší, že se o to postará, a říkal to i těm naprosto spokojeným, aby se pochlubil, jenže ti koukali vyjeveně. A ti, co říkali „akorát“ a „jenomže“, ti byli vyjevení ještě víc.

„Co?“ jako by se polekali. „Jak to myslíš?“ - „Co chceš měnit?“ - „Nech to tak, my už jsme si zvykli,“ odpovídali mu každý po svém.

„Bude to lepší,“ dodával Hubert pro uklidnění.

„Jo. Ale pro koho?“ krčili oni rozpačitě čela, a dál už se s ním nechtěli bavit, že mají moc práce.

„Proč se vyptávám, když se nic nedozvím?“ přemítal Hubert, ale jen chvíli, než si našel dobrou odpověď, kterou pak na sebe často používal: „Protože tě chce vyzkoušet. Chce se přesvědčit, že udělal dobře, když na tebe vsadil a udělal tě svojí pravou rukou. Tak se snaž, a zbytečně nepřemýšlej!“

Hubert se poslechl – a udělal dobře.

„Výborně,“ ještě to zlepšil trpaslík, když mu Hubert hlásil své poznatky. „Je mi potěšením naslouchat ti; radost, ano, to je to pravé slovo, mám z tebe radost.“

Hubert byl šťastný.

27 Doma ve velkém domě

Jsem dobrej, jsem fakt dobrej, opakoval si Hubert cestou .. domů? Je to můj domov? zaváhal přede dveřmi do pokoje, kde poprvé, podruhé i potřetí viděl panenku Pomněnku, na kterou si ale už téměř nevzpomněl, jak byl pohlcený prací a spokojený sám se sebou. Je to můj domov, co by to mělo být jiného? rozptýlil pochybnosti a vešel.

Bylo tam uklizeno, ale prázdno.

Hubert si lehl na zem a díval se na plochou bílou desku zavěšenou pod stropem, stejnou, z jakých se po celém domě, všude linulo zdejší namodralé světlo, a a díval se na slabounkou mřížku z tenkých překřížených trubiček, visící dole pod deskou, na jejíchž okrajích problikávala drobná červená světélka.

Možná se na mě teď právě dívá, napadlo Huberta. Nemám mu zamávat? Nebo na něj vystrčit zadek, aby věděl, že se to nedělá, takhle mě očumovat? zasmál se. Ale ať se kouká, vždyť nedělám nic špatnýho, tak co? převrátil se na bok, pak na druhý, a za chvíli byl opět na zádech. A zamával. „Jsem dobrej?“ promluvil nahlas. „Jestli mě vidíte, tak na mě můžete mrknout těma červenýma světýlkama, že jo, že souhlasíte, že sem dobrej,“ pokřikoval vesele, a protože červená světýlka blikala pořád, mohl hned nato souhlasně přikývnout. „Tak jo, tak díky, tak já si to píšu. Do deníčku,“ zasmál se.

A byl maximálně spokojený.

„Nefandíš si takhle náhodou trošku,“ slyšel pojednou.

Vymrštil se, jako by to nebyl klidný hlas, ale rovnou výstřel z děla. Klaun. Kostičkový klaun stál za ním a šklebil se na něj:

„Svědomí, to tě kouslo svědomí, to ne já,“ vrtěl kostičkami. „Kdybys měl svědomí čistý, nevyletěl bys jako praskelej balónek.“

„Co tady děláš?“ nechápal Hubert.

„Zatím nic, ale přišel jsem ti mluvit do svědomí.“

„Proč?“

„Protože to je moje práce,“ zasmál se kostičkový klaun. „Ty seš nějak natvrdlej, se mi zdá,“ přimhouřil svoje velké oči, namalované na malém polštářku, a zkoumavě si Huberta prohlížel.

„Já jsem náhodou dobrej,“ pochlubil se Hubert.

„Kdopak ti to řekl?“

„Trpaslík,“ pochlubil se Hubert ještě pyšněji.

„A víš, proč ti to řekl?“

„Protože... jsem dobrej,“ znělo to už maličko nejistě.

„Natvrdlej, vždyť to říkám,“ zasmál se klaun a rozsypal se po zemi, aby se hned vzápětí znovu poskládal a vyskočil a ve vzduchu se otočil dokola. „To nemám radost, že seš natvrdlej,“ řekl pak, už klidněji. „To se tě snažím probudit, abys nebyl hlupák.“

„Nejsem hlupák, jsem dobrej,“ dal Hubert klaunovi poučení.

„To je právě ta hloupost,“ protočil klaun všechny kostičky dokola. „Ale ty to víš, jen tomu nechceš věřit. Tak já ti poradím: věř sobě a nevěř tomu, kdo tě chválí. Nezapomínej na vězení. Jak jsi mohl zapomenout? Nezapomínej na panenku! Jak jsi mohl zapomenout? Nezapomínej na sebe. Jak jsi mohl zapomenout?“

„Na sebe jsem nezapomněl,“ namítl Hubert.

„Zapomněl,“ chrastil klaun kostičkami. „Posloucháš jen trpaslíka. Proč?“

„Protože...“ chtěl Hubert odpovědět, jenže pro něj bylo těžké najít odpověď. Odmlčel se.

„Nebuď hlupák, musíš trošku myslet,“ zarazil klaun kostičky a byl náhle pevný a nerozviklaný.

„Myslel?“ ozval se další hlas, tichý, pisklavý a povědomý. „Myslel! On si dělá srandu? Myslel?! Mně z něj jde mřížka křížem, to snad není pravda,“ syčel ten známý hlas.

Hubert se rozhlížel. Nikde nikdo, tedy až na kostičkového klauna.

„Kde jsi? Nevidíme tě?“

„A nejhorší na tom je, že nejsem vidět. Rozum se musí hledat, rozumíš? A dá to práci,“ znělo dál Hubertovým novým domovem.

„Nerozumí, je natvrdlej,“ smál se klaun.

„Měj rozum, Huberte,“ pokračoval pisklavý hlas. „Poslechni trpaslíka a budeš se mít dobře.“

„Měj rozum, Huberte,“ zopakoval klaun. „Neposlouchej ho. Ani trpaslíka, ani tenhle stín, co tady není.“

„Jsem tady, jen mě nevidíte.“

„A to je dobře,“ přikývl klaun.

„Ale když se zamyslíš, najdeš mě,“ syčel neviditelný stín.

„On tě ale nechce vidět.“

„To bys mu přál? Aby se zlbáznil?“

„Aby dělal jen to, čemu věří?“

„Věří trpaslíkovi.“

„Nevěří, ale ještě to neví.“

„Kam jdeš?!?“ vykřikly snad oba hlasy najednou, nebo jeden hned po druhém.

Hubert totiž utekl. Proběhl dveřmi a byl pryč.

28 Za košilí

Hubert vyběhl na střechu a zpomalil, šoural se rozvláčným krokem, sem a tam, jako by se jen tak procházel, postupoval ke svítícím písmenům, ale ani tam nezůstal stát, obešel je a koukal kamsi do dálky, nebo předstíral, že kouká kamsi do dálky.

A košile dělala, že ho nevidí; že se o něj nezajímá.

„Ten nápis je krásnej,“ promluvil Hubert konečně. „Já si ho pamatuju, když jsem se na něj koukal ještě z dálky.“

„Taky bych radši koukala z dálky,“ udělala košile zmačkaně zamračený výraz.

„Chtěl jsem ti poděkovat, že ho čistíš, aby byl tak krásně vidět,“ pokračoval Hubert nenápadně.

„Poděkovat?“ nechápala košile.

„Díky tobě jsem tady.“

„Aha,“ ušklíbla se, a zády k němu začala špinavým rukávem leštit písmeno.

„Víš, že jsi hezká?“ zkusil to Hubert jinak.

„To už dávno nejsem,“ povzdechla si košile. „Tady v tom domě je všechno na nic,“ ušklíbla se, ale s čištěním přestala, napřímila se a maličko jakoby oprášila. A pomalu se obracela zpátky k Hubertovi.

„Mně se líbíš,“ zalhal Hubert, aby ji potěšil.

„Kecáš,“ stočila se košile do ruličky. „Tobě se líbí ten blbej nápis.“

„Jo,“ přikývl Hubert. „A tobě se nelíbí?“ položil jí jednu z důležitých otázek, jaké se naučil ve škole.

„Ty mě chceš vyslýchat, zpovídat, viď?“ zasmála se pro změnu košile.

„Ne,“ zalhal Hubert podruhé; ovšem teď už ne, aby jí udělal radost.

„Ale jo,“ mávla košile rukávem. „Já to poznám.“

Hubert k ní přistoupil blíž.

„A proč bych to dělal?“ zeptal se. A čekal, že mu třeba napoví, proč to má dělat a k čemu je to dobré.

„Fakt se ti líbím?“ podívala se na něj košile zkoumavě.

„Jo,“ přikývl Hubert. A ani moc nelhal. Jen trošku.

„To jsem ráda,“ přiznala košile, a vyhlížela naráz jaksi méně umazaná a pomačkaná.

A Hubert byl rád, že je ráda, a pojednou se mu nechtělo trpaslíkovi hlásit, co zjistil, že si košile neváží své práce a není za ni vděčná...

Hubert ze školy věděl, že ty, které zpovídá, musí jen dobře vyslechnout, ale nesmí se o ně zajímat, nesmí se jim snažit porozumět a pochopit je, protože to by pak nemohl svou práci dělat dobře. A on ji chtěl dělat dobře, jenže přesto najednou toužil vědět, proč košile říká to, co říká, jak to myslí a co z ní udělalo takového nespokojence.

„Tak já už musím,“ rozloučil se spěšně a pospíchal ke dveřím, pryč ze střechy, pryč od té košile, od které se možná mohl hodně dozvědět, ale vlastně nemohl, nesměl, protože chtěl dělat dobře svou práci, nejlépe, jak mohl, a bál se, že by to pak už nedokázal, že by dělal chyby, protože .. se to naučil ve škole, a ve škole říkají vždycky jenom pravdu, to je jasné.