1 Jak Hubert vypadl z okna

„Huberte, co tam děláš!? Ať nevypadneš!“ křikl velký Tatec.

„Bez obav, já jsem šikula,“ namítl Hubert.

„Dolů!“ přikázal mu velký Tatec. „Kolikrát ti mám říkat, že se nesmíš takhle vyklánět?“ zlobil se. A jakmile Hubert slezl z parapetu na zem, sám okno pečlivě zavřel.

Hubert však hleděl dál zavřeným oknem ven. Dolů, kde v černé dálavě svítila okna velkého domu se zářivě barevným světelným nápisem na střeše a dvěma dalšími po stranách; domu, který byl kdesi hluboko ve tmách, ovšem Hubertovi se zdál být už známý a blízký, po tolika hodinách strávených v okně nebo za oknem sledováním jiných oken, u kterých si představoval, jak zajímavé musí být to, co se za nimi odehrává.

„Kdo tam bydlí?“ ptával se.

„Nestarej se a běž radši skládat plátky,“ slýchával. Skládat plátky! Neznám nic nudnějšího a zbytečnějšího, než skládání plátků, který budou stejně za chvíli znovu rozházené, vztekal se. Marně. Rovnat musel tak jako tak. Říkávali mu také, že v tom domě je mlýnek, který každého semele na kaši a ta kaše pak slouží jako malta a ucpávají se s ní díry ve stěnách, tak ať se raději drží od okna dál, aby tam nespadl a neskončil jako vycpávka pro nějakou prasklou zeď. Chtějí mě vystrašit, bylo mu jasné. Jenže on nebyl strašpytel; Hubert byl strašidlo, takže se nedal a ani se nebál. Vlastně nebyl strašidlo, on byl strašidl, ale o tom později.

„Já se nebojím, já jsem letadlo,“ smál se, přestože moc dobře věděl, že za oknem schopnost létat okamžitě ztratí. I tak se smál, a smál se rád. A hodně. Smál se, když strašil mraky; zlobil vítr a smál se při tom; křížil cestu kapkám deště a smál se, když polekaně uskakovaly, celé strachem rozvlněné, až to šplouchalo; větru někdy rozladil píšťalku, takže když potom vítr zakvílel, znělo to spíš, jako když prdí pes, a vítr se pak vztekal a prskal a fičel ještě víc, ale pořád se místo pronikavého kvílení větru ozývalo jen to směšné pšoukání – a Hubert se smál a smál a smál, protože se smál rád. A hodně.

„Já vím, že se nebojíš,“ kroutíval velký Tatec hlavou. „Ale já se bojím. O tebe. Protože ty jsi poděs a nemáš ještě dost rozumu. Bojím se, že tam špatně dopadneš. Jenomže tě nemůžu pořád hlídat a držet za ruku,“ krčíval pak rameny. „Můžu ti jenom dokola opakovat, abys na sebe dával pozor a okno nechával raději zavřené. Nebo, když už ho otevřeš, aby ses rozhodně nevykláněl ven. Nebo kdyby ses přece jen rozhodl naklonit, tak aby ses pevně držel, oběma rukama, abys nevypadl ven, protože jakmile sletíš dolů, nikdo už ti nepomůže, i kdyby tě tam chtěli semlít na kaši a tou kaší ucpat díry ve stěně.“

To Hubert slýchal často, ale stejně se znovu a znovu vracel k oknu, aby se mohl dívat na ten dům, svítící v temné dálce, dům s mnoha okny a barevnými nápisy a tajemstvím, schovaným kdesi uvnitř, tajemstvím, jež bylo pro Huberta tolik přitažlivé, mnohem a mnohem přitažlivější, než samá nuda a napomínání a nic, nejvýš jen otravné rovnání plátků.

Dával pozor a držel se pevně, ale vykláněl se, aby lépe viděl, až jednou se mu zdálo, že tam někdo je, že v jednom z oken toho domu kohosi vidí – a že ten kdosi na něj mává rukou. Tehdy se naklonil víc, ještě víc než jindy, neboť měl ohromnou radost a chtěl poznat, kdo to je, a natahoval ruku čím dál víc a dál, jako by se ho chtěl dotknout, když tu se mu druhá ruka smekla a jak byl vykloněný, spadl a letěl dolů, křičel a letěl, padal a nemohl se zastavit, neboť venku, za oknem už nedovedl létat jako dřív, když zlobil vítr a strašil mraky, za oknem jen bezmocně padal a snášel se dolů na dům, který jej tolik lákal, když se na něj dívával z bezpečí za svým okem, které však nyní už nebylo jeho, protože z něj vypadl a řítil se dolů, k cizímu domu, světelné nápisy se prudce blížily a byly stále zářivější, okna se projasňovala a dům byl stále blíž a blíž, větší a větší, a on, strašidl Hubert, měl se radost a vzpomínce na varování, že ho tam možná semelou na kaši a ucpou s ní díry ve stěnách, té se jen smál.

„Nemusel jsi tolik spěchat. Ještě jsi měl spoustu času,“ povzdechl si velký Tatec, když se díval z otevřeného okna za vzdalujícím se Hubertem. „Ale tebe bych stejně neudržel, jednou to muselo přijít, tak... Hodně štěstí. Budeš ho potřebovat,“ zamával dolů, do tmy, a okno zavřel.

V tu ránu bylo okno pryč, ztratilo se v okolní černé tmě a nebylo vidět, jako by tam nikdy žádné nebylo a nemělo být.

2 Ošklivý trpaslík

Ošklivý trpaslík se také rád a hodně smál. Jeho smích ovšem nebyl veselý a zvonivý, jako Hubertův. Jeho smích byl prskavý a křečovitý; byl to jízlivý a zlomyslný chechot, co se neslo z jeho úst, když se dobře bavil, jako třeba teď když viděl na obloze dárek, který, jak se jistojistě domníval, mu výborně poslouží.

„Tak, a konečně mi sem zase letí novej materiálek. A řekl bych, že to je kvalitka,“ prskal kuckavým smíchem. „K čemupak se mi asi bude hodit, jakou prasklinu s ním ucpu a který pavučiny vymetu?“ mnul si spokojeně ruce. „Musím ho vyždímat jako houbu, žádný štráchy, hezky šupem, nečekat jako idiot, chachá, protože já nejsem idiot, prsk prsk,“ kuckal smíchy. „Já mám hlavu hezky srovnanou a zametu, co budu chtít, kam budu chtít a jak se mi zachce, chachá,“ blaženě pomlaskával s pohledem zdviženým k obloze, i když, po pravdě, zatím ještě neměl vůbec jasno, jak a k čemu tenhle nový dárek, co se k němu právě snášel, použije...

„Buch!“

Hubert dopadl přímo k domu, který se mu nyní, když před jeho dveřmi vstával ze země, zdál ne velký, ale přímo neskutečně obrovský. Ze svítícího nápisu na jeho střeše, který tolikrát předtím toužil uvidět z blízka, teď viděl jen matnou záři kolem horních okrajů domovní zdi; teď však stačilo už jen vejít a vystoupat nahoru.

Hubert zaváhal.

Nikdy nevěřil tomu. čím jej strašil velký Tatec; vídal přece, že se v oknech svítí a zhasíná, že se za nimi cosi děje, takže si byl jistý, že tam někdo je. Někdo nerozemletý na kaši. Teď tedy stál přede dveřmi a mohl vejít a podívat se a přesvědčit, jak to je doopravdy, ale váhal.

Zkontroloval, jestli není špinavý nebo zraněný, jestli může hýbat rukama i nohama, ale nic, neměl ani roztržené šaty.

Jenže pořád váhal.

Sklouzl pohledem nahoru, odkud přiletěl, podívat se ještě a naposledy zamávat oknu, které už mu nepatří, neboť zůstalo tam, kdesi mezi hvězdami, ale nemohl je najít, takže nemohl svému dřívějšímu oknu ani naposledy zamávat.

„Já ti stejně zamávám,“ zvedl obě ruce nad hlavu a mával jimi. „Neschovávej se, máš to marný,“ volala se smíchem a už se obracel ke vstupním dveřím.

Opět však zastavil.

Co, když měl Tatec pravdu? napadlo jej. Hleděl na dveře domu, který z dálky viděl snad tisíckrát, ale teď prvně stál před ním a viděl ho z blízka, přímo před sebou, jenže se mu pojednou všechno zdálo být jaksi jiné a cítil se nejistý .. když tu zaslechl cvaknutí, klika se pohnula a dveře se začaly otevírat.

„Buch! - Buch! - Buch!“

Tak divoce bušilo strašidlovi Hubertovi srdce, když se k němu dveře blížily a když se v nich objevila malá postava, zalitá odzadu, z vnitřní chodby světlem tak, že z ní byl jen černý stín a nic víc, žádnou podobu a žádnou tvář zatím neměla...

3 V domě

„K čemu to váhání? Jen směle vejdi,“ vyzvala jej ta malá postavička, ukrytá v černém stínu.

„Já?“ šeptal Hubert. „Já nevím.“

„Nebo snad netoužíš poznat, co se nachází za těmito dveřmi?“

„Ale jo, to jo,“ vyšlo z Huberta prudce. „Jenomže já jsem to vídal jenom z dálky, a teď, z blízka, je to nějak jiný,“ vysvětloval.

„Všechno je jiné,“ opáčila postavička. „Všechno jiné je lepší, všechno jiné je zajímavější, všechno jiné je přitažlivější než to, co už znáš.“

„To jo, ale...“ váhal Hubert. Dopovědět to, musel by prozradit, že se trošku bojí, což se mu nechtělo přiznávat nahlas.

„Vstup tedy dál,“ rozhodla postavička. „Nejsi-li zbabělý.“

„Zbabělej nejsem,“ zavrtěl Hubert hlavou. „Jenom se trošku bojím,“ dodal mnohem tišeji. „Ale to nemusí nikdo vědět, že jo,“ zahalekal opět nahlas. „Tak jdem, kde to vázne,“ vykročil ke dveřím. Dokonce jakoby se přitom i maličko zasmál.

„Výtečně,“ ustoupila černá postavička stranou. „Myslím, že budeme spokojení oba,“ šeptala spokojeně. „Ale já víc,“ zakuckala se smíchy.

Hubert to však už neslyšel. Stál uvnitř a viděl a věděl, že se mu tam bude líbit. Rozhlížel se, oči plné namodralého světla a neznámých předmětů, jež postupně objevoval. Ten dům byl až kouzelně tajuplný. Vše dokonale uspořádané, překombinované, ale přitom obdivuhodně funkční. Každé místo mělo svůj smysl a svůj úkol, každý kout měl svůj vlastní dozor, každá mechanismus vlastní obsluhu, každé táhlo svého tahače, který měl za úkol jediné: nepřetržitě dával pozor a kdykoli bylo třeba, zatáhnout, a kdykoli bylo třeba, povolit, aby se jinde pohnula vačka nebo ventil, přesně tak, jak to mělo být. Podobných tahačů, kroutilů, cvakačů, posunovačů, otevíračů, vypínačů a zapínačů, rozpojovačů a spojovačů a tak dál, těch tam byla nespočítatelně. I ve vstupní chodbě jich Hubert několik spatřil, ale ještě mnohem víc jich bylo tam, kam zatím neviděl, a rovněž tam, kam nemohl vidět, protože tam směla chodit jen přísně vybraná obsluha a nikdo jiný.

Hubert zíral s očima dokořán otevřenýma. Hned za vstupními dveřmi stál kapesník, jehož úkolem bylo otírat z jejich skla prach a sraženou rosu. Hubert jej pozdravil a zeptal se, co to dělá, neboť to sám hned nepoznal. Jenže kapesník zkřivil pusu do zmačkaného úšklebku a odvrátil se, ani na pozdrav Hubertovi neodpověděl.

„Kam to nesete?“ volal Hubert na obří mravence, nesoucí chodbou svůj náklad, jenže mravenci se na něj nepodívali. A větrník, postávající před výtahem a vířící vzduch, aby se cestující lépe cítili, zrovna tak: jen se otočil dokola a přivřel oko, ale nic víc, jako by pro něj byl Hubert průhledný, jako by tam ani nebyl.

Co jim je? divil se Hubert a hledal kolem další, jiné osoby, se kterými by mohl promluvit, a postřehl vlevo od výtahu dlouhou chodbu s rozpraskanými stěnami, a vzadu, o kus dál, jakýsi průchod, zakrytý jen potrhanou plachtou.

„Nádherné, souhlasíš?“ ozvalo se za ním, a tu si Hubert teprve vzpomněl na onu malou postavičku. Stála teď před ním a nebyla už zahalená v černém stínu, nyní už byla malým ošklivým trpaslíkem a usmívala se na něj, i její úsměv byl malý a ošklivý, ale byl to úsměv. Křivý úsměv malého ošklivého trpaslíka.

„Jo, hezký,“ přikývl Hubert. „Ale co je s nima? Nejsou nějak zabedněný?“ ukázal nenápadně na ty, co jej přehlíželi.

„Zajímavý názor,“ řekl trpaslík a popošel k výtahu, kde stál větrník.

„Uctivá poklona, vaše veličenstvo,“ vyhrkl on a málem se zlomil, jak se před trpaslíkem ohnul až k zemi.

„Jak se vede?“ ptal se trpaslík.

„Kdybych si stěžoval, mohl bych nadávat jen sám sobě,“ hlaholil větrník. „Ale já si nestěžuju! Ať se na místě propadnu, jestli mě někdo slyšel si stěžovat. Ani náhodou!“

„To vás pouze šlechtí,“ trpaslík postoupil do výtahu a Hubert za ním. I větrník spěchal dovnitř, jenže trpaslík proti němu zdvihl ruku, ať zůstane na svém místě, že pojedou sami.

„Aha,“ špitl větrník a konečně si Huberta prohlédl; zkoumavě a trochu i závistivě, než se dveře zavřely.

„Nezlob se na ně, oni nemají žádnou vznešenost a jsou tak zoufale hloupí a jednoduší,“ vysvětloval mu pak trpaslík. „Ale spolehliví! A pořádní. Tomu věnuji zvýšenou pozornost, aby mi tady nepáchali žádné nepořádky.“

„Proč by to dělali?“ podivil se Hubert.

„Protože jsou hló-upí,“ zazpíval trpaslík posměšně.

„A tak proč je tady máte?“ divil se Hubert dál.

Na to trpaslík maličko zvážněl a přeměřil si Huberta zkoumavým pohledem. Ale hned se mu do tváře vrátil posměšný škleb.

„Jelikož jsou třeba,“ začal vysvětlovat. „U nás přivítáme každého, my se máme rádi všichni a každý je pro nás důležitý, každý se může stát jedním z nás,“ znovu se na Huberta podíval, a jelikož měl Hubert už už nadechnuto prozradit, jak moc touží stát se jedním z nich, spokojeně pokračoval a nenechal jej to povědět. „Počkej, takový pohled se ti ještě nenaskytl, jaký ti teď nabídnu,“ vzal jej za ruku a odjeli spolu až nahoru, pod nejvyšší patro, kde vstoupili do širokého prostoru se zábradlím uprostřed, za kterým končila podlaha a dole pod nimi se otevřela hala přes několik poschodí, kam se odsud mohli dívat, jak to tam všechno hraje a kmitá, snad ještě živěji a dokonaleji než ve vstupní chodbě, kde bylo jen pár skříněk na stěnách a pod stropem zavěšené ploché bílé desky, z nichž se linulo zdejší namodralé světlo. Stejné svítící desky byly i tady a všude, kam se odsud mohli podívat, a pod nimi, stejně jako dole, visely slabounké mřížky z tenkých překřížených trubek, jimž po stranách problikávala drobná červená světélka. Ovšem zatímco dole bylo jen několik postav, tady se dívali do rozlehlé dvorany mezi horními patry, ve kterých se to jen hemžilo. Velcí mravenci a jiní brouci a chrobáci, barevní panáčci do člověče nezlob se, ti obyčejní, hladcí, ale i ti propracovanější, do jiných her, s rukama, nohama a opravdovými tvářemi, ani hned všechny nepoznal, kým jsou, a mezi patry poletovaly papírové vlaštovky a prosvištěl tam i jakýsi vrabčák, zřejmě s nějakým důležitým úkolem nebo zprávou, a dole, u šplouchajícího vodotrysku se procházely dvě gumové rukavice, pyšně naduté, že jejich práci nikdo jiný nesvede...

4 Kdo to byl?

„To je fantastický,“ vydechl Hubert.

„Měl jsem pravdu, viď. Jako ostatně vždycky,“ chrochtal trpaslík spokojeně a shlížel s Hubertem dolů, do nitra svého domu, takže si ani nevšiml, že se Hubert dívá jinam, na jedno místo, ze kterého se kdosi dívá zase na něj, a tak se trpaslík rozhlížel po spodních patrech a Hubert upřeně zíral na protější stranu ochozu, kde stála u zábradlí panenka a její oči mířily přímo k němu, k Hubertovi. Zadíval se ještě pozorněji, aby rozpoznal tvář, její oči a ústa, a tu vidí, že se ta ústa usmívají, i oči se na něj vesele smály a dokonce mu zamávala rukou – ale hned nato se panenka obrátila zády a zmizela kdesi v chodbě...

„Kdo to byl?“ zeptal se Hubert, ale trpaslík ji nejspíš ani neviděl, protože se ztratila dřív, než se na ni stačil podívat, a vedl Huberta dál, ještě výš, k posledním schodům vedoucím do nejvyššího patra, ležícího už jen malý kousek od svítícího nápisu na střeše, o kterém Hubert tolikrát snil, že ho jednou spatří z blízka.

Kdo to byl? A proč se na mě smála? přemítal, stoupaje po schodech za trpaslíkem. Odkud mě zná? Tady, kde mě ani nechtěli pozdravit! Nebo se mi vysmívala, že mě tady nikdo nemá rád? napadlo jej, když dorazili na konec schodiště a před sebou měli chodbu nejvyššího patra, téměř prázdnou, jen s několika hladkými dveřmi po stranách, mezi nimiž bylo zábradlí, ovšem ne pouze jedno, jako to bývá obvyklé, ale hned několik, v různých výškách, bezvadně čisté a téměř až třpytivě lesklé, jako ostatně všechno tam, jako i dvě velká ozdobná zrcadla stojící naproti sobě pár kroků před koncem chodby, a především jako dveře na jejím úplném konci, nejvýraznější ze všeho, překřížené silnými železnými profily, téměř jako vchod do pevnosti nebo do bankovního trezoru.

Nahoře se trpaslík obrátil k Hubertovi, stojícímu o schůdek níž, takže na něj malý trpaslík mohl koukat hezky shora, povýšeně.

„Máš nějaké přání?“ položil mu otázku.

„Mám,“ přiznal Hubert.

„Tak mi je pověz,“ vyzval ho trpaslík, protože myslel, že právě přišla ta pravá chvíle, kdy by měl Hubert říct, jak moc se touží stát jedním z obyvatel jeho domu. Trpaslík mu chtěl splnit jeho přání právě teď a tady, v nejvyšším a nejkrásnějším patře svého domu, aby mu radost a štěstí vydržely co nejdéle, i pak, kdy už začne být nespokojený.

„Chtěl bych vědět, kdo to byl,“ řekl Hubert.

Trpaslíkovi zmizel z tváře jeho ošklivý úsměv.

„Kdo?“ hekl.

„No jak mi tam mávala,“ zvedl Hubert ruku a zatřepal prsty, jako ta panenka, jenže trpaslík byl rozčilený, že od Huberta neslyšel, co chtěl slyšet, takže poslouchal špatně a slyšel jen o mávání; to mu totiž stačilo, aby se opět rozesmál.

„To jsem byl já, to moje paže tě sem přivedla, já jsem ti pokynul, abys přišel k nám, vyniknout a ukázat, co v tobě je, rozumíš tomu,“ začal vysvětlovat, že to byl on, kdo na Huberta zamával těsně předtím, než vypadl z okna. „Aby se ti splnilo tvoje přání, aby ses z tebe u nás mohl stát někdo lepší, mocnější a silnější než jsou ostatní,“ vykládal trpaslík za Huberta, co sám chtěl slyšet.

„Když oni mě tady nemají rádi,“ vzpomněl si Hubert, co jej potkalo za vstupními dveřmi.

„To nevadí,“ mávl trpaslík rukou. „Oni nejsou důležití. Oni jsou jenom takové drobné smetí, jakého netřeba si vůbec všímat, oni jsou zcela nezajímaví, bez touhy a beze snahy vyniknout, nic rafinovaného ani nevymyslí, melou jen to svoje, pořád dokola, nic rafinovaného a složitého nedovedou a ani nechtějí, jen ty svoje matly,“ rozesmál se, až mu zaskočilo a začal kašlat. „Ovšem s tebou mám o mnoho dalekosáhlejší plány,“ dodal, když se mu podařilo kašel utišit.

„Jaký?“ zpozorněl Hubert.

„A když budeš šikovný, bude se ti u nás líbit. Chceš?“

„Jo!“ zaradoval se Hubert znovu, jako by na panenku docela zapomněl. „Já se budu snažit a udělám všechno, co budete chtít.“

„To jsem rád,“ kýval ošklivý trpaslík hlavou nahoru a dolů; a znovu a pořád; tolikrát, že to Hubert ani nestačil spočítat. „Líbíš se mi,“ zahleděl se na Huberta přísně. „Myslím, že jsi chytrý a šikovný. Šikovnější, než ostatní. Ale nesmíš mě zklamat!“ usmál se na něj svým pokřiveným úsměvem.

„To určitě ne,“ zářil Hubert pod takovou chválou.

„Tak víš, co?“ zatvářil se trpaslík důležitě. „Já pro tebe mám přichystáno něco lepšího. Překvapení. Mínil jsem až později, ale představím ti to hned!“

„Jaký překvapení?“ špitl Hubert, překvapený už teď.

„Uvidíš. Dívej se a uvidíš, přesně to bude tvůj úkol,“ zašklebil se ten malý ošklivý trpaslík, který měl oči hluboko zapadlé a víčka zbytnělá tak, jako by měl nad otevřenýma očima ještě jedny, zavřené, na tvářích mu rostly dlouhé chlupy a na hlavě měl lesklý černý klobouk, hedvábnou košili s vysokým límcem, tak vysokým, že mu sahal až na tlusté uši, kalhoty měl ušité přesně na míru svých křivých nohou a chodil v pevných, kožených botách s dlouhou špičkou, co vypadaly jako malé loďky a stejně se i houpaly, když v nich kráčel, jako právě teď, kdy Hubertovi řekl: „Vysvitla ti šťastná hvězda, tak neváhej a pojď,“ a vedl jej zpátky, dolů po schodech, takže se Hubert jen otočil a pospíchal za ním, zvědavý, jaké překvapení uvidí a jaký že úkol mu přichystal tenhle trpaslík, co je sice krásně oblečený, ale přesto zůstává ošklivcem.

Chudák! litoval jej cestou. Určitě by chtěl druhým dělat radost a dávat jim překvapení, jenže ho nikdo nemá rád, když je tak šeredný, a proto o nich říká, že jsou hloupí . Ale já nejsem jako oni, mně nevadí, jak vypadá. Vždyť na tom přece vůbec nezáleží. Já taky nejsem žádný krasavec, když jsem strašidl. Hezkej strašidl, to by bylo divný, zasmál se. Možná se mu líbí, že nejsem jako oni, že jsem divoch a trošku ošklivej strašidl. A možná proto mě má rád a vybral si mě, aby nebyl sám, aby měl správnýho kamaráda. A abych mu se vším pomohl...