17 Mezitím u vodotrysku

„Ty mě neposloucháš,“ postěžoval si jedna, levá gumová rukavice druhé. Druhá gumová rukavice, ta pravá, ji ale opravdu neposlouchala, takže nemohla odpovědět. „Slyšíš mě?!“ zlobila se první gumová rukavic čím dál hlasitěji. „Tak mi na to něco aspoň řekni!“

„Co zas máš?“ podívala se druhá gumová rukavice na tu první. Otráveně, protože druhá měla ráda ticho a nesnášela zbytečné řeči. Zbytečná přitom pro ni byla každá řeč, která nezachraňovala, nebo nějak zásadně neměnila život.

Zato první, levá rukavice vedla zbytečné řeči nejraději. To nám dneska hezky šumí voda, viď? Nebo: Myslíš, že je teplá voda víc mokrá než ta studená? Nebo: Kdybych se roztrhla a začala se topit, zachránila bys mě? Nebo: „Vidělas toho novýho, co si ho trpaslík přivedl? Toho rozcuchanýho?“ Jako se první rukavice ptala právě teď. Jenže pravou rukavici to nezajímalo; pravá rukavice chtěla mít klid a v klidu si přemýšlet s svých věcech; ne o nějakém rozcuchaném nováčkovi, co si ho trpaslík přivedl, ale třeba o tom, jestli na nepořádek ve vodě kolem vodotrysku, který musela odstranit, dosáhne ze břehu, nebo jestli se k němu má brodit; jestli ho pak vyhodí, nebo jestli ho dá nejdřív usušit; jestli by neměla víc pootevřít trysku, aby voda proudila výš; nebo jestli by neměla trysku přivřít, aby voda tolik nestříkala, a tak dál; tohle pro ni byly důležité otázky.

„Já nevím, asi jo,“ odpověděla tedy, že toho nového možná viděla, ale možná taky ne, a doufala, že tím je to vyřešené. Jenže nebylo.

„Muselas ho vidět,“ chopila se hned levá rukavice příležitosti, že s ní ta druhá mluví. „Chodil tady, a nahoře u zábradlí jsme ho taky viděly, jen si vzpomeň,“ rozpovídala se překotně.

„Já nevím, možná,“ pokrčila pravá gumová rukavice palcem.

„Asi pro trpaslíka špehuje,“ zamýšlela si levá gumová rukavice. „Možná přijde i za náma. A bude se ptát, jestli nám nevadí voda,“ zasmála se.

„Mně je to jedno,“ mávla pravá gumová rukavice malíčkem a vkročila do vody, pro to smítko, ale především, aby měla klid.

„Mně to je taky jedno,“ založila si levá rukavice palec v bok. „Do vody místo nás nepoleze,“ dodala pyšně, chvíli se pak dívala na svoji pravou kolegyni, než vlezla do vody za ní, hledat a vynášet smetí. Protože to byla jejich práce.

18 Jak mu radili každý jinak

„Co děláš?“ zatahal kostičkový klaun Huberta za ruku.

„Nechci vás poslouchat,“ řekl Hubert.

„On se nás zřejmě bojí,“ ozval se stín. „Protože nás nezná, proto se nás bojí.“

„Podle mě je mu spíš smutno, že je tady sám,“ zavrtěl klaun hlavou.

„Není tady sám,“ odporoval stín.

„Je,“ trval klaun na svém. „TADY je sám.“

„A co my dva?“

„Nás nemůžeš počítat.“

„Ale já nás počítám.“

„Tak počítáš špatně,“ zarachotil klaun posměšně kostičkami.

„Já počítám skvěle, na rozdíl o tebe,“ zasyčel stín drsně. „Jsme tady, tak se počítáme.“

„Ale on nás nemůže počítat. My jsme jeho, my nejsme cizí,“ vysvětloval klaun. „Ale ty ostatní, ty jo, ty by počítat mohl.“

„Nemohl, když tady nejsou,“ stín se celý znechuceně rozvlnil nad takovým nesmyslem.

„Ale mohli by mu udělat radost. A to se počítá,“ zamrkal klaun svýma velkýma očima.

„Radost?“ zazvonil stín ledově. „Jak se počítá radost? To mi teda předveď, ty chytrej.“

„Tak, že by mu to pomohlo, ty hloupej.“

„My ano, my mu můžeme pomoct, proto jsme tady,“ vlnil se stín. „Ale radost? Jak mu pomůže radost?“

„Kdo ostatní? Vždyť tady nikdo není,“ skočil jim do řeči Hubert, který už chvíli nevěřícně zíral, o kom se to mluví.

„Dělá si z tebe legraci,“ prohodil stín jedovatě. „Nebo ty někoho vidíš?“

„A tebe vidí, aha, když na chodbě zhasnou?“ postavil se klaun do cesty světlu, které procházelo skrz mříž, takže její stín zčásti zmizel; tedy vlastně se zmizelé čáry objevily na klaunovi.

„Uhni ze mě,“ zahučel stín.

„A schválně ne,“ šklebil se klaun.

„To teda uhneš!“ zaprskal stín důrazněji.

„Neuhnu,“ klaun si protáčel kostičky a stín se na nich při tom jaksi překlápěl a vlnil, a byl z toho celý rozčilený.

„Tak já si tě spočítám,“ začal se stín na klaunových kostičkách rovnat, takže se pod ním jejich obrysy ztrácely a vypadaly jinak, mnohem uspořádaněji, pravidelněji – a obyčejněji.

„Nech toho,“ uskočil klaun stranou.

„Tak kdo ostatní?“ připomněl se znovu Hubert. „Je tady někdo? Já jsem volal, a nikdo se mi neozval,“ přerušil Hubert jejich soupeření.

„Protože se tě bojí,“ zaskřípal stín.

„Proč by se ho báli?“

„Protože by na ně mohl žalovat.“

„Tak se bojí žalování, ale jeho ne. Jeho přece neznají,“ namítl klaun.

„A právě proto se ho bojí,“ měl stín jasno. „Každý se bojí toho, co nezná. A právě proto já chci všechno poznat. Abych se nebál.“

„Tak hele,“ přerušil je Hubert znovu. „Je tady někdo, nebo není?“

„Tady ne. Ale venku ano,“ odpověděl stín.

„Tady,“ opravil ho klaun. „To je tady, rozumíš, tady – vedle.“

Ovšem stín už se nechtěl zbytečně hádat s klaunem, stín se rozhodl přesvědčit Huberta, že on je ten lepší.

„Podívej se, Huberte,“ syčel na něj. „Já ti pomůžu, abys taky všechno důkladně poznal, jako já, abys uměl analyzovat situaci, aproximovat ji a podle vysledovaných tendencí dělat relevantní soudy.“

„Prej poznal,“ ušklíbl se klaun. „Vždyť ty nepoznáš ani radost, ty nepovedená šachovnice,“ natočil si kostky tak, že trochu, ale jen maličko šachovnici připomínaly; barevnou, hravou šachovnici.

„Já jsem pro šachovnici vzor,“ odsekl stín skřípavě. „A radost poznám jedna dvě, radost je křivá pusa od smíchu plus rychlý dech plus hodně otevřené oči plus teplo na rukách, to jsou jednoduchý počty.“

„Prej počty,“ zakoulel klaun očima a zpřevracel si kostičky, aby šachovnici už nepřipomínaly ani v nejmenším. „On počítá smích a měří radost,“ mávl rukama, a Hubert jen bezmocně kroutil hlavou, protože ti dva se opět pustili do sebe, neboť měli každý svůj názor a viděli všechno úplně jinak než ten druhý; jejich pohledy byly natolik jiné, že jinačejší ani nemohly být, a proto se nemohli na ničem shodnout. To je už nejspíš zřejmé, ovšem – a to možná ještě nebylo tak dobře poznat, oni oba měli Hubertovi pomoci, jen proto se tam objevili, a chtěli mu pomoci – jenže si Hubert musel nejdřív zvolit, koho poslechne a komu uvěří. I když mu oba radili dobře, vybrat si musel pokaždé jen jednoho, jen jednu radu. A Hubertovi, který už nerozuměl vlastně ničemu, se z toho začínala točit hlava.

19 Mezitím u vchodu

Zmatený Hubert jen zíral, o čem všem se ti dva dovedou hádat, a zatímco mu tak přecházely uši, kapesník v přízemí toho velkého domu pečlivě otíral vstupní dveře, aby se bezvadně leskly, a pospíchal za větrníkem. Občas to tak dělal, když mu zbyla chvíle času, aby spolu prohodili pár slov, než se vrátí zpět k povinnostem. Tihle dva si rozuměli. Větrníku se zdálo, že dělá úplně zbytečnou práci, a kapesník si připadal zoufale nevyužitý, protože těmi dveřmi skoro nikdo nechodil; třeba za celý den nic, ani jednou. Vlastně se jim ven nechtělo, protože tam nic není. A protože neměli čas. A něco by se jim tam mohlo stát. A trpaslíkovi se nelíbilo, když tam chodili. Ani jim se to vlastně nelíbí, protože je tam nuda. A zima. A někdy tam i fouká a prší. A nic zajímavého tam není k vidění, zatímco ze salónu s výhledem to venku vypadá úplně jinak, krásně, zajímavě, lákavě, jako v kině. Takový svět je přitažlivý, ne ten prašný a studený, co je dole za vchodovými dveřmi. A navíc, tenhle kouzelný svět není pro každého – ten mohou vidět jen ti nejlepší, pokud je trpaslík vybere a posadí do křesílka, aby se pokochali tím výhledem. Chvíli. Chvíli, která v nich zůstane ještě dlouho, aby na ni mohli vzpomínat, aby se mohli chlubit těm méně šťastným a aby se mohli těšit, až se jim podaří se tam dostat oni si tu nádheru prohlédnou znovu. Ještě jednou. Na chvíli. Protože i ta krátká chvíle stojí za to. Kdežto chodit ven, to se nikomu nechce, to je nuda.

Chodili tam jen ze zahrad, pro hlínu, občas také mravenci nebo hlídači, zkontrolovat, jestli není třeba nějaké opravy, a někdy i trpaslík, když tam něco důležitého potřeboval. A teď tudy prošel hodný strašidl Hubert, takže měl kapesník důvod si jej dobře zapamatovat.

„Viděls toho novýho, co si ho prašivec přivedl?“ zeptal se větrníku. Prašivec říkal trpaslíkovi, ze vzteku, že leští dveře, kterými nikdo nechodí, když by mohl dělat něco pořádného. Kdyby mohl; kdyby ho trpaslík neposlal sem, na tohle zbytečné místo.

„Jasně,“ přikývl větrník.

„A co mu říkáš?“

„Nic. Já s ním nemluvím,“ ušklíbl se větrník, protože on se na všechny mračil, že je musí osvěžovat, když by se mohli ofouknout sami, třeba, nebo by to mohli vydržet, zase tak strašný horko tady není, myslíval si často nerudně.

„Já myslím, že je divnej,“ spěchal kapesník, jelikož neměl na povídání moc času; dveře se musely lesknout pořád – a kdyby zklamal, nešel by dělat něco pořádného, ale skončil by nejspíš jako hadr na podlahu.

„To jo, když sem leze,“ přikývl větrník stručně. „Já bych sem nevlez ani za nic.“

„Tak proč seš tady?“ zarazil se kapesník.

„A kde mám asi bejt?“

„Můžeš třeba venku, nebo jinde.“

„Tam by to bylo ještě horší,“ mávl větrník vrtulkami.

„Tady je to dobrý,“ přitakal kapesník. „Akorát mě to tady štve,“ dodal.

„Mně taky,“ přikývl větrník, a oba se krátce zasmáli.

„Ale on to bude mít lepší. On bude šéf, ne jako my,“ zamračil se vzápětí kapesník, až vypadal úplně zmačkaný.

„No a co?“ zatočil větrník vrtulkami. „Já bych to nechtěl dělat. Já bych se styděl.“

„Ale bude se mít dobře,“ začal se kapesník urovnávat.

„To jo, to bych chtěl taky,“ přetočil se větrník na opačnou stranu. „Ale dělat bych to nechtěl. Fuj,“ vrtulky se mu až zatřásly hrůzou z té představy, dělat šéfa. „Musel bych lhát a bejt zlej,“ vrtulky se mu úplně zastavily.

„Já bych to asi zkusil,“ přiznal kapesník, který už se vyhladil a byl se sebou opět spokojený.

„Já ne, mě by to nebavilo, já bych...“ chtěl vysvětlit, co se mu na šéfování nelíbí, jenže vtom se otevřely dveře do výtahu a v nich tlustý boxovací pytel a hned na ně:

„Co tady děláte vy dva?!“

„On mě suší, abych byl lepší, aby sklo bylo lepší, aby se lesklo víc a bylo krásnější,“ zajíkavě hned vysvětloval kapesník.

„To se nemůžeš usušit sám?“ zlobil se tlustý boxovací pytel, jehož úkolem bylo takhle se po domě nečekaně zjevovat a strašit takové, kteří nedělají přesně to, co dělat mají.

„Můžu, už běžím,“ spěchal kapesník na svoje místo, sám se sebou spokojený, jak to šikovně zamluvil, že ani nebylo třeba přiznávat, o čem se bavili.

„Opravdu jsi ho sušil?“ zeptal se tlustý boxovací pytel větrníku, když se kapesník vzdálil.

„Někdy jo,“ protočil se větrník lehce. „Ale teď ne,“ pootočil se opačným směrem.

„A co teda chtěl?“ zajímal se tlustý boxovací pytel.

„Já vlastně ani nevím,“ zamrkal větrník vrtulkami. A vlastně měl pravdu.

20 Jak se ti druzí ozvali

Hubert seděl na zemi a poslouchal ty dva, jak se dohadují, co je pro něj, pro Huberta, nejlepší. Popravdě ani moc nestíhal všechno poslouchat, kolik toho bylo a jak moc to bylo zmatené, ovšem postupně se nějak všichni tři společnými silami dohodli, že ti druzí jsou ve stejné chodbě, zavření za podobnou mříží a Hubert se jim musí přiblížit tak, aby se ho nebáli a aby mu věřili.

Podle klauna jim měl skrz mříž prozradit všechny svoje pocity; jak se z dálky dívával na tenhle dům, jak vždycky stával u okna a snil o tom, že se do toho domu jednou podívá, jak ho velký Tatec napomínal a vyháněl, a jak se potom vyklonil z okna a jak padal a padal, ale nebál se a byl rád, že padá sem.

„Ale to nikoho nezajímá, nějaký tvoje pocity, to nikomu nevykládej, já úplně trpím,“ přerušil ho skřípavým hlasem stín od mříže, sotva s tím Hubert začal.

„Neruš,“ napomenul jej Hubert a pokračoval, jenže jinak, držel se teď rady od stínu a začal vyprávět, že vůbec nerozumí tomu, proč ho zavřeli sem dolů, za tuhle mříž, a že by za to dal nevím co, aby mu někdo srozumitelně vysvětlil, jaký to má smysl, aby dokázal pochopit, co se to stalo, proč se to stalo a jak si to zasloužil, když nic neudělal, aby to znělo přísně logicky, aby to byla čistá a průzračná pravda, racionální, promyšlená a snadno odůvodnitelná...

„Nechceš to narýsovat schematicky, pěkně s kótama a úsečkama? Vždyť se jim z toho zavařej hlavy, vždyť před tebou utečou,“ naříkal teď pro změnu kostičkový klaun.

„Ty taky neruš,“ zamračil se Hubert, ale ještě měl cosi na jazyku, tak pokračoval, jen už sám za sebe: „Ani panenku Pomněnku jsem nenašel, a hledal jsem a docela rád bych ji viděl, i když ji teda nemám rád, to zase ne,“ honem se snažil ze sebe smýt podezření, že ji hledá, protože bez ní nemůže být, a stín se prskavě rozchechtal a klaun ho zatahal za ruku a zavrtěl hlavou, ať tohle neříká, i když se na Huberta díval s pochopením, tak ne, vrtěl rozhodně hlavou, tohle jim nevykládej.

Ale vtom se pojednou ozvala odpověď; konečně Hubert uslyšel, že tam není sám.

„Jo, to já znám, já jsem na tom taky stejně,“ doneslo se k nim odkudsi z chodby.

Ale jak? V čem stejně? nechápal Hubert, jenže než stačil zvednout hlas, donesla k němu další odpověď:

„Já mám taky fakt děsnou smůlu,“ za níž následovalo hluboké povzdechnutí.

„Protože jste magoři,“ ozvalo se odjinud.

„A ty seš magor na druhou,“ zasmál se další hlas.

„Držte huby,“ křikl ještě jiný. „Nevěřte mu.“

„Proč ne? Já bych mu věřil,“ ozvalo se dál, a pak už se strhl proud hlasů, hulákajících jeden přes druhý:

„Já nevěřím nikomu. Nejsem blbej.“

„Nikoho nezajímá, komu věříš.“

„A já ti asi jednu vrazím, to by tě mělo zajímat.“

„Na to nemáš!“

„Mně zajímá, kdy mě pustěj.“

„Já jsem taky nevěřil, že mě sem zavřou. A zavřeli, magoři.“

„Až mě pustěj, tak ti to předvedu. Ručně stručně.“

„Na to nemáš.“

„Říkám držet huby, poslouchá vás!“

„No a co? Ať mi vleze na záda. Slyšíš? Vlez mi na záda!“

„Ty ho znáš?“

„Neznám, ale to máš jedno, kdo to je.“

„Nějakej magor.“

„Moje záda vynechte, nebo se neznám!“

„Smrdí jak moje starý fusekle.“

„A ty se divíš? Já teda ne.“

„Já se nedivím ničemu, už dávno.“

„Já se divím, že mě sem zavřeli, magoři,“ střídaly se různé hlasy zleva i zprava, Hubert jen kroutil hlavou, ale kostičkovému klaunovi se to líbilo.

„Hezky se nám rozpovídali,“ smál se.

„Hezky?“ divil se Hubert. „Já jim vůbec nerozumím.“

„Chtěls je slyšet?Tak buď rád,“ přidal se stín. „Protože to musíš nejdřív umět rozšifrovat, co se za tím skrývá.“

„Musíš se do nich vcítit, abys jim porozuměl,“ opravil ho klaun, a stín, kdyby měl hlavu, otočil by jí nesouhlasně kolem dokola. Jenže hlavu nemá, tak se jen zavlnil. Ovšem nesouhlasně. A tak se tiše radili, zatímco ti druzí tam kdesi venku pokračovali v hlasitém dohadování, kdo je větší magor.

„Já jsem rád,“ přikývl Hubert. „Ale...“ chtěl dodat, že se mu vůbec nelíbí, jaké podivné řeči vedou. Stín jej však nenechal domluvit.

„Řekni jim, že jim taky nevěříš,“ napovídal honem.

„A že jim závidíš,“ dodal klaun.

„Co jim závidí?“ zarazil se stín.

„Ale tomu se právě budou divit,“ zamrkal klaun lišácky svýma velkýma namalovanýma očima.

„Tomu se spíš budou smát,“ namítl stín studeně.

„To jo, ale udiveně.“ opáčil klaun, a nebylo na něm dobře poznat, jestli to myslí vážně, nebo z legrace.

„Spíš jim řekni, že bys je chtěl vidět na vlastní oči,“ pokračoval stín k Hubertovi.

„Že bys jim chtěl podat ruku,“ znovu to klaun poopravil.

„Poznat a pochopit, to je důležitý,“ syčel stín.

„Podat ruku je lepší,“ hleděl kostičkový klaun na Huberta přesvědčivě.

„Ale já nevím, jestli si s nima chci podat ruku,“ zapochyboval Hubert, kterého řeči, co předtím slyšel, maličko vystrašily.

„Hej, ty! Co je s tebou? Ty s náma nemluvíš?!“ ozvalo se najednou hlasitě; těm druhým zřejmě začínalo být divné, že Hubert, ten nový, cizí, je tak dlouho zticha. A hlas, který to pronesl, zněl bojovně, až nepřátelsky.

„Nevěříš...“ napovídal stín, jenže Hubert se s nimi nechtěl pouštět do nějakých sporů nebo hádek.

„Zkus to,“ pokrčil klaun rameny, a Hubert to tedy zkusil:

„Když já vám nevěřím,“ odříkal zajíkavě. Přece jen se mu to neříkalo snadno, ale zase mnohem lépe, než to, že jim chce podat ruku, protože ruku jim podat nechtěl ani náhodou, zatímco to, že jim moc nevěří, byla čistá pravda.

„Ty nám nevěříš?“ zeptal se jeden z hlasů.

„On nám nevěří,“ divil se jiný.

„Proč?“

„Nehraj si s náma, hele.“

„My jako lžem, jo?“

„To nám teda musíš vysvětlit,“ halekali jeden přes druhého, jako by na tom bylo něco divného, když si mezi sebou nevěřili ani oni sami. Ale bylo tomu tak, stín poradil dobře, chytili se toho.

„Nic o vás nevím,“ řekl Hubert. Úplně sám. Nikdo mu nemusel radit.

„My o tobě taky víme houby,“ opáčil jiný hlas. A pojednou to neznělo vůbec nepřátelsky; naopak.

„Škoda, že vám nemůžu podat ruku,“ pokračoval Hubert, ale ruce přitom držel za zády, jako by je před něčím chtěl ukrýt.

„Můžeš!“ ozval se ten silný hlas. „Ale ne tady.“