5 Překvapení, ale jedno za druhým

Hubert byl strašidlo, vlastně strašidl, a vypadal jako opravdové strašné strašidlo. Měl křivou pusu, nos jako bambuli, každé oko jinak, hlavu střapatou, uši jako trychtýře, křivé zuby, pomačkané šaty a... Nebyl hezký, ale vůbec mu to nevadilo. A hlavně: jeho smích byl veselý; když se usmíval, oči se mu rozzářily – a v tu chvíli byl hezký. Nebo hezký možná ne, ale milý určitě.

A nebo se raději podívejte, jak strašidl Hubert vypadal veselý:

A jak vypadal, když byl vážný:

A s takhle vážným výrazem teď vedle trpaslíka prošel kolem zábradlí nad obří halou k výtahu, kterým sjeli o několik pater níž a zastavili se u nenápadných, lehce vyviklaných dveří, je trpaslík rázně otevřel, aby se za nimi vynořily druhé, mnohem pevnější, kovové, s několika zamčenými závorami, a zatímco je trpaslík odemykal a odklápěl závory, Hubert se ještě podíval kolem, aby se pokochal tím místem, které mu přišlo čím dál přitažlivější a lepší. Rozhlížel se po tajemných chodbách, vedoucích kamsi do neznáma, po zákoutích a krabičkách a panelech s různými knoflíky a páčkami a okénky a dvířky, při kterých stála obsluha a všechno to krásně fungovalo a bezvadně to do sebe zapadalo – když tu se zastavil u jedněch malých, pootevřených dvířek, které byly jen kousek od něj, neboť za nimi ve tmě svítily oči, a když vykoukly ven, poznal, že patří té samé panence, již předtím viděl u haly. Nejdřív se mu zdálo, že se mu to jen zdá; nemohl uvěřit, že si ho znovu našla a znovu na něj kouká. Byl by k ní hned vykročil a zeptal se jí, co mu chce, kdyby nemávla prudce rukou, jako by mu chtěla cosi zakázat, a kdyby se k němu nedoneslo tiché volání: „Nechoď tam. Slyšíš? Nechoď tam!“ Tak nějak to znělo, i když dobře nerozuměl, a byl by stejně popošel blíž, jenže vtom: „Šup!“ a „Prásk!“, panenka zmizela, dvířka se zabouchly a trpaslík stál vedle Huberta a přísně koukal tím směrem.

„Můžeme jít,“ vzal Huberta za rukáv.

„Kdo to byl?“ nespouštěl Hubert oči z těch druhých dvířek, co se zavřely.

„Kde?“ tvářil se trpaslík nechápavě.

„Tam,“ ukázal.

„Nikdo,“ zavrtěl trpaslík hlavou a spiklenecky na Huberta mrkl. „Takže vykročíme za překvapením?“ ukázal na dokořán zívající železné dveře.

„Byla,“ nedal se Hubert. „Nějaká panenka. A říkala, ať tam nechodím. Proč? A kam?“

„Chtěla ti jenom zkazit radost,“ mávl trpaslík rukou.

„A proč se na mě teda smála?“

„Protože ti závidí,“ měl trpaslík jasno. A plácl Huberta po zádech, čímž jej postrčil dovnitř, za masivní železné dveře.

Ta místnost byla spíš malá než velká, s řadami monitorů po stěnách, odshora až dolů samé obrazovky, na nichž byla k vidění nejrůznější místa toho domu; Hubert dokonce poznal i světelný nápis ze střechy, a jinde byly pokoje a pokojíky, chodby a schodiště a zábradlí a lešení a okna, i cestičky kolem domu a stěny a komůrky a velké sály, tmavé i osvětlené, poloprázdné i plné různých postav, a k tomu se obrazy na monitorech proměňovaly, takže míst, na která se odsud dalo podívat, bylo ještě mnohem víc než obrazovek, kterých tam blikalo jako hvězd na nebi.

„Na tohle místo smím jen já a několik vyvolených, pro všechny ostatní je přísně zapovězené,“ trpaslík pozorně sledoval, jak se Hubert tváří. „A tobě jsem umožnil sem vstoupit,“ dodal, když se mu zdálo, že si Hubert náležitě neuvědomuje, jaké se mu dostalo cti. Jenže Hubert si to pořád uvědomoval jen málo; vlastně skoro vůbec, neboť jaksi nepřítomně pozoroval zem.

„Odsud je možno nahlédnout kamkoli v domě. Úplně kamkoli,“ znovu se odmlčel, aby dal Hubertovi čas uvědomit si, jak významná je pro něj tato chvíle.

„Aha,“ řekl Hubert a obrátil si jednu kapsu u kalhot naruby, jako by tam něco hledal. Kapsa však byla prázdná a Hubert ji jen mačkal v ruce a díval se na obrazovky, ale nesledoval, co tam vidí, a myslel na cosi jiného. Trpaslíka to zaskočilo a rozhodl se na něj zapůsobit ještě silněji.

„Co bys chtěl vidět?“ vyzval jej, ať sám vybere, čím se nechá překvapit. „Kamkoli. Nyní je ti dovoleno vše, co nikdo jiný nesmí,“ dodal ještě.

„No,“ Hubert se konečně probral. „Já bych se docela chtěl podívat tam...“

Trpaslíkovi radostí poskočil na hlavě klobouk. Konečně! Konečně se chytil!

„...tam do té místnosti, za ty dveře, jak tam byla ta panenka, co se na mě smála,“ vysoukal ze sebe Hubert svoje přání.

Ošklivý trpaslík se ošklivě zašklebil a jeho klobouk jako by mu spadl víc na hlavu. Tvářil se kysele a tváře měl nafouklé. Zřejmě bude rafinovanější, než jsem si myslel, napadlo ho. Ale hned nato se mu tvář opět zkřivila do úsměvu, když si řekl, že to nevadí a je to naopak dobře, jelikož mu tenhle rafinovaný Hubert odvede o to lepší službu, než Hubert šikovný jen obyčejně.

Ale proč ne? Když ho chci mít, musím mu nejdřív něco dát, rozhodl se a dloubl do Huberta prstem: „Tak běž,“ dostrkal jej až k jedné z obrazovek, celé černé, a sunul ho pořád blíž, až se Hubert musel opřít o černé sklo, aby nespadl...

6 Panenka

...jenže vtom byla černá tma všude kolem něho a on se polekaně přikrčil, jako by čekal, kam dopadne. Nic ale nikam nespadlo, jen kdesi vedle sebe uslyšel ze tmy nevraživé: „To jsem si mohla myslet.“

„Co?“ nechápal Hubert.

„Že sem vlezeš,“ dopověděl hlas.

„Já nikam nelezu, já chci najít...“ Hubert by rád vysvětlil, koho hledá, jenže nevěděl, jak to má říct. Že hledá panenku s očima, co se na něj smějí, a s rukou, která mu mávala? To těžko. Tak nejistě dodal jen, že hledá „...jednu holku.“

„Prej holku,“ zasmál se hlas. A Hubert si uvědomil, že zní podobně, jako ten z chodby.

„To jsi ty?“ zeptal se.

„Jasně, že já jsem já. Já jsem já a ty jsi ty, to je přece jasný,“ ucedil hlas studeně. „Ale tys mě neposlechl. Neměls tam chodit,“ vyčetl Hubertovi.

„Proč ne?“ nechápal Hubert, ale měl radost, že už aspoň ví, že to je ona. „A proč je tady taková tma?“ zeptal se, jelikož by ji chtěl také vidět, když už vedle ní stojí.

„Abyste mě nenašli. Takže už je to zbytečný,“ zasmál se hlas a vtom se rozsvítilo světlo a Hubert uviděl panenku přímo před sebou, s rozcuchanými světlými vlasy, jeden střapatý chomáč různě propletených pramínků nad živýma očima, které si ho zkoumavě prohlížely.

„Ty jsi taky strašidlo?“ ujelo mu radostně, ovšem hned se opravil: „Teda já nejsem strašidlo, já už nejsem žádný „to“, já už jsem „ten“, takže jsem strašidl, ten strašidl, chápeš, a jmenuju se Hubert,“ vychrlil ze sebe.

„To teda fakt nechápu,“ vykulila panenka oči.

„Co je na tom nepochopitelnýho?“ zlobil se Hubert. „Prostě už jsem velkej kluk, skoro chlap, takže mi nikdo nebude říkat, že jsem nějaký „to“, jako dítě, když jsem už velkej „ten“, skoro už dospělej TEN strašidl Hubert, a žádný „to“ strašiidlo. Čemu na tom nerozumíš?“

„Já tomu rozumím,“ odvětila panenka. „Ale nechápu, proč nejseš normální strašidlo.“

„Teď jsem ti to vysvětlil,“ odsekl Hubert dotčeně. „Kde máš uši? Nosíš je?“ sáhl panence do rozcuchaných vlasů, aby se jí ně ně podíval; ona však hned ucukla, ať dá pokoj. „Jsem prostě strašidl,“ pokrčil Hubert rameny. „A jestli ti to vadí, tak máš smůlu.“

„Mně to nevadí,“ zavrtěla panenka hlavou. „Byls prostě malej trouba a teď si myslíš, že už seš velkej. Trouba. A máš pravdu,“ zasmála se.

Hubert znejistěl. Tak hezky se na mě smála – a teď mi nadává. Proč? Ale nezdržoval se přemýšlením dlouho a vrátil jí stejným metrem.

„Závidíš, viď? Protože jsem hezčí než ty,“ schvílně si rukou uhladil vlasy, aby si panenka všimla, že je má urovnanější než ona.

„Závidím?“ vyprskla panenka. „To bych musela bejt praštěná. Ale já nejsem praštěná, já se jenom praštěně jmenuju.“

„A jak?“ zajímalo Huberta, který se pro zvědavost úplně zapomněl hádat.

„Pomněnka,“ odvětila panenka. A vyslovila to nerada a znechuceně.

„Pomněnka?“ zopakoval. „Vždyť to je krásný jméno.“

„Vždyť jsem to věděla, že jsi trouba. Hned jsem to věděla, když jsi sem přišel, protože to může udělat jedině trouba.“

„Proč?“ vykulil Hubert překvapeně oči.

„To ti nemůžu říct,“ zavrtěla panenka hlavou.

„Proč ne?“

„Protože jsi trouba,“ odsekla.

„Proč si to myslíš?“

„Já to vím,“ ušklíbla se.

„Tak víš, co?“ rozzlobil se Hubert. „Tak si trhni nohou!“ obrátil se k ní zády.

„Kdybys nebyl trouba, tak bys sem nechodil,“ promluvila za chvíli panenka. „Protože tady tě nic dobrýho nečeká.“

„To se ale hrozně pleteš,“ obrátil se Hubert zpátky k ní. „Já jsem náhodou moc šikovnej a budu se tady mít krásně, víš,“ chlubil se.

„To jsem si taky myslela,“ povzdechla si panenka.

„A už si to nemyslíš?“

„Už vím, že to tak nebude.“

„Bude,“ odporoval Hubert.

„Nebude,“ špitla smutně panenka.

„Proto jsi říkala, abych tam nechodil?“

„Proto,“ přikývla panenka. „Bylo mi tě líto,“ pokrčila rameny.

„Líto?! A proč?“ vytřeštil Hubert znovu překvapené oči.

„Protože...“ panenka s krásným jménem Pomněnka se podívala stranou a pak tiše, ale opravdu jen velmi tichounce řekla, že byla taky trouba.

„Ale já nejsem trouba,“ vykřikl Hubert.

„Nemluv tak nahlas,“ napomenula jej.

„Proč?“

„Protože nás slyší.“

„Kdo?“

„Trpaslík přece,“ tvářila se opět, jako by mluvila s příšerným troubou.

„No a co?“ namítal Hubert. „Vždyť neděláme nic špatnýho, ne?“

„Neděláme, co chce on. A to je špatně,“ vysvětlila mu.

„A co chce on?“

„To poznáš,“ podívala se na něj smutně.

„Tak mi to řekni,“ škemral Hubert.

„Nemůžu,“ bránila se panenka.

„Kdo ti to zakázal?“ vyhrkl Hubert bojovně. „Řekni, a já mu udělám z uší vrtule.“

„Jo?“ usmála se.

„Kdybys chtěla, udělám je i tobě,“ zasmál se i Hubert.

„Děkuju, nechci,“ zavrtěla hlavou, až se jí rozcuchané vlasy zatřásly.

„Ale slušely by ti,“ nevzdával se Hubert.

„Nechci.“

„Panenka s vrtulema, mně by se to líbilo,“ představoval si žertem, jak by to mohlo vypadat.

„Mně ne,“ usmála se znovu.

„Já umím hezký vrtule,“ zamrkal na ni, ale vtom se ona najednou přestala usmívat.

„Už mi dej pokoj!“ obrátila se k němu zády.

„Počkej,“ přiblížil se k ní.

„Běž pryč,“ řekla protivným hlasem.

„Čarodějko!“ vrátil jí to.

„Běž radši pryč,“ utrhla se na něj tak jedovatě, že se až polekal

Ještě chvíli stál a přemýšlel, jestli se omluvit, jenže nevěděl, za co, tak couvl ke dveřím a pootevřel je – a koukal při tom na panenku, jestli nepromluví, jestli nebude chtít, aby zastavil, aby se vrátil, jenže se ani nehnula a nechala ho jít. Tak odešel.

7 Hubert nejkrásnější

Hubertovi vrtalo hlavou, proč se k němu panenka s ježatými vlasy a krásným jménem Pomněnka chovala tak protivně. A proč nechtěla, aby šel za trpaslíkem, proč ho litovala a říkala o něm, že je trouba, když ho vůbec nezná, a proč není v tomhle krásném domě šťastná? Rád by se jí na všechno zeptal, kdyby nebyla tak protivná a kdyby s ním mluvila. Normálně. Jenže ona byla divná. Ale proč? Hubert se rozhodl na to přijít, a celý natěšený pospíchal za trpaslíkem, aby se s ním poradil.

„To jsem rád, že tě vidím,“ přivítal ho trpaslík, který už na něj čekal před obrazovkovou komorou.

„Já jsem taky rád, že mě vidíte,“ zasmál se Hubert. Pomalu si v domě zvykal a vracela se mu radost.

„Vtip?“ zamračil se trpaslík. „Vtipy nejsou vtipný.“

„To nic,“ mávl Hubert rukou, protože se nechtěl s trpaslíkem přít, jestli jsou vtipy vtipné. „Tak už jsem ji viděl,“ převedl řeč jinam, aby trpaslíka zbytečně neprovokoval.

„A..?“ zajímalo trpaslíka, co si o ní myslí.

„Je divná,“ pokrčil Hubert rameny.

„Vždyť jsem ti to říkal,“ rozjasnil se trpaslíkův obličej do obvyklého šklebu.

„Co?“ nevěděl Hubert.

„Že ti závidí,“ mnul si trpaslík spokojeně ruce.

„Nezávidí,“ odmítal Hubert. „Ona je jenom divná.“

„A zlá,“ přikývl trpaslík.

„Vy ji znáte?“ napadlo Huberta. „Proč je taková?“

„Neznám,“ kroutil se trpaslík. „Jenom trochu .. jsem s ní mluvil .. někdy.“

„Ona si myslí, že jsem trouba, když jsem sem přišel,“ vzpomněl si Hubert.

„Závidí, to je jasný.“ smál se trpaslík.

„Třeba je jenom smutná,“ prozradil Hubert, co jej napadlo. „Ale proč?“

Trpaslík se nakrátko odmlčel.

„Závidí ti,“ zopakoval potom. „A víš, co...“ spustil, jenže Hubert mu hned skočil do řeči:

„To teda nevím.“

„Co nevíš?“ zarazil se trpaslík.

„Nevím, co mi může závidět,“ pokrčil Hubert rameny.

„Závidí,“ mávl trpaslík rukou a znovu spustil: „Ale víš, co...“

„Říkám, že nevím,“ zopakoval Hubert důrazněji. Trpaslík se však už nedal zastavit a pokračoval:

„...co my teď uděláme? My se půjdeme podívat ke mně,“ čekal, kdy se v Hubertově tváři ukáže ohromená radost.

„Proč?“ zeptal se Hubert. „Ona je tam?“

„Není,“ zaškaredil se trpaslík. „Ale uvidíš,“ přidal hned křivý úsměv.

Trpaslík tedy Huberta zavedl do svých komnat, aby se Hubert mohl podívat, aby se měl čeho chytit, aby se pokochal a aby mu už navždy zůstalo v paměti, co viděl, aby se mu to vracelo jako vysněný cíl.

Když otevíral robustně zajištěné vstupní dveře, když se potýkal se zámky a závorami, ohlédl se Hubert do zrcadla, aby se podíval, jestli je ošklivý, jestli je moc ošklivý, tak moc, že na něj třeba panenka bylo proto tak protivná.

No, hleděl na sebe zasmušile, žádný krasavec teda nejsem, hodnotil se v duchu, když tu se přímo proti němu ozvalo: „Sluší ti to.“ Jako by to řekl sám sobě; tedy ten Hubert v zrcadle jako by to řekl Hubertovi na chodbě, protože ten si myslel něco docela jiného.

„Cože?“ vytřeštil Hubert na chodbě oči na Huberta v zrcadle.

Ale ten v zrcadle řekl to samé, hýbal pusou úplně stejně jako Hubert na chodbě; přesně tak, jak se říká: Cože?

Pak mlčel, ústa se mu ani nepohnula, ovšem hlas promluvil opět:

„Vypadá opravdu perfektně,“ řekl, jenže teď se ozval za Hubertem.

Hubert sebou polekaně škubl a obrátil se – a koukal na druhé z obou zrcadel, co stála na této chodbě.

„Myslím, že jsem tady v chodbě ještě nikoho tak hezkého nevidělo,“ zaznělo opět za ním, od prvního zrcadla.

Hubert se znovu otočil a znovu koukal sám na sebe, na Huberta v prvním zrcadle, který byl stejně vytřeštěný jako on sám.

Hubert celý zrudl. Nevěřil tomu, co slyší, ale raději si přičísl rozcuchané vlasy, protože co kdyby to byla pravda..?

„Myslíš?“ vysoukal ze sebe konečně.

„Nej-krá-sněj-ší,“ promluvilo opět druhé zrcadlo za ním, a dalo si záležet na důkladné výslovnosti.

Hubert se otočil, ale hned se ozvalo i první zrcadlo a on se rovnou obrátil zpátky, až ze samého otáčení zavrávoral.

„Myslím, že si trpaslíka vybral dobře,“ řeklo první zrcadlo.

„Vybral?“ podivil se Hubert. „Proč? Na co si mě vybral?“

„Nej-krá-sněj-ší,“ zopakovalo první zrcadlo po tom druhém, se stejně pečlivou výslovností.

„Já jsem ale strašidlo, vlastně strašidl,“ prozradil jim s vykulenýma očima.

„Miluju strašidla,“ proneslo druhé zrcadlo, a Hubert se musel otočit, aby podíval, jestli se mu nevysmívá, jestli si z něj nedělá legraci. Ale zrcadlo bylo vážné, ani náznak smíchu.

„To nechápu,“ přiznal Hubert. Ale raději si znovu urovnal vlasy, aby se líbil ještě víc.

„A taky je chytrej,“ přidalo první zrcadlo.

Ale to už se připojil i trpaslík, zatím naslouchající opodál.

„Copak si to povídáte?“ zadíval se přísně na zrcadla, aby to vypadalo, že neposlouchal. Ale nebyla to pravda, slyšel moc dobře.

„Nic. Jen jsem mu říkal, že se mi líbí,“ řeklo první zrcadlo.

„Neskutečně, ale skutečně ne-sku-teč-ně mu to sluší,“ odříkalo druhé zrcadlo snaživě.

„To rád slyším,“ zašklebil se trpaslík spokojeně a sklouzl pohledem k Hubertovi: „Protože mám s vámi stejný názor. Zatím ještě zůstává jen obyčejným strašidlem, ale líbí se mi – a má před sebou vynikající budoucnost.“

„Nej-krá-sněj-ší,“ zopakovalo první zrcadlo ještě jednou. A ještě pečlivěji.

„Nejsem strašidlo,“ namítl Hubert. „Jsem strašidl!“ A hned trpaslíkovi vysvětlil, proč není žádné „to“ malé strašidlo, ale je už „ten“ velký, skoro chlapsky dospělý strašidl Hubert.

A ošklivý trpaslík se nesmál. Ošklivý trpaslík vážně kýval hlavou, že to je pravda a že to je rozumné a správné, neboť jestliže chce Hubert být strašidl a ne strašidlo, tak má samozřejmě právo být strašidl a vůbec nemusí být strašidlem, když se mu to nelíbí.

Hubert polkl, jak byl překvapený a zmatený, pak si nacpal prsty do uší a zacloumal jimi, aby si je pročistil, aby mohl věřit tomu, co slyší, protože tohle mu ještě nikdo nikdy neřekl. A tak krásně se to poslouchalo!

„Slyším dobře?“ zeptal se, když provětranýma ušima nic dalšího neslyšel.

„Samozřejmě,“ ozvalo se druhé zrcadlo.

„Ty přece děláš všechno dobře,“ dodalo první zrcadlo.

„Vy už mlčte!“ utrhl se na ně trpaslík. „A ty poslouchej,“ ukázal na Huberta. „Ode dneška ti nikdo neřekne jinak, než strašidl Hubert. Nikdo! A kdyby se někdo pokusil ti říct, že jsi strašidlo, tak...“ trpaslík se významně odmlčel, aby bylo jasné, jak strašně by ten někdo dopadl. „Ale tím jsme se ještě nedostali k závěru,“ pokračoval hned. „Pojďme kontinuálně pokračovat,“ vedl jej do dveří v čele chodby, vedoucích k jeho pokojům.

8 Salon s výhledem

„To vše se může stát tvým. Teda ne přímo toto, co se ti nabízelo ke spatření, neboť to už se stalo mým a žádný nemá moc to změnit, ale budeš-li pilným a šikovným, dostaneš velkou šanci a příležitost ocitnout se jedenkrát na mém místě. Tedy ne přímo na mém místě, to bys nebezpečně narazil, ovšem nějaké jiné místo, velmi podobné tomu, jakým teď a tady vládnu já, to bys rozhodně mohl časem ovládnout,“ rozpovídal se trpaslík, když skončili spěšnou prohlídku, během které proběhli předsálím, knihovnou, odpočívárnou, sportovní halou, nahlédli i na bazén, ale jen přes tlusté sklo, podívali se do síně s pohovkami, kam chodil trpaslík přemýšlet, a odsud honem k vodotrysku, podívat se, jak to zurčí, a hned zas dál, rychle od jednoho k druhému, bez zbytečného zdržování, zastavili se až v salonu s výhledem, kde ošklivý trpaslík k Hubertovi promluvil a takto pokračoval: „Posaď se,“ ukázal na křeslo vprostřed místnosti, stojící na vyvýšeném stupínku, a sotva Hubert usedl, dosud potemnělé okno, zabírající celou jednu stěnu, se náhle počalo projasňovat, aby se vzápětí Hubertovi otevřel výhled jako ze sna, jako by se před ním rozsvítilo kouzelné světlo a on viděl to, co vídal dřív, z okna tam nahoře, odkud sem spadl, ale tímhle oknem viděl mnohem víc, a viděl to úplně jinak, hezčí, pestřejší a jakoby všechno bližší, jakkoli se výhled táhl široko daleko, až k horám na obzoru, k jezerům s kovově se lesknoucí vodou v dáli nalevo, ke skaliskům a planinám na pravé straně, a především se tam pro něj nečekaně objevily jiné domy, menší i větší než tento, vysoké i širší, a viděl jich snad deset, snad i víc, některé lépe, byť byly daleko, ale jiné hůř, u kterých se mu rozplývalo i světlo v oknech a které se mu slévaly do jasného bodu, takže ani nevěděl, zda je to dům a nebo jen přelud, a mezi těmito pestře světélkujícími objekty se vlnila členitá krajina, místy porostlá stromy a křovinami a jinde, místy rozeklaná průrvami a jinde rovná jako deska, místy vyvýšená a jinde se propadající do hlubokých údolí, a v pozadí se nad tím vším klenula černá obloha s blikajícími hvězdičkami, mezi které Hubert zabloudil pohledem a jal se hledat svoje okno…

„Líbí?“ vyrušil jej trpaslík.

„Proč jsem tohle neviděl od nás?“ vyslovil první myšlenku, která jej napadla.

„Nikdo nevidí všechno, každý jen tolik, kolik mu jeho obzor dovolí. Ovšem teď se ti přihodilo štěstí přímo zázračné, teď se díváš mým obzorem a můžeš vidět můj svět, takový, jaký bys ho nikdy nemohl spatřit, kdyby se ti tohle štěstí nepřihodilo,“ vysvětloval trpaslík s neskrývanou pýchou. „Líbí?“ zeptal se znovu, neboť toužil slyšet, jak je Hubert ohromený a vděčný.

„Není to špatný,“ zasmál se Hubert.

„Co?“ zaškaredil se trpaslík.

„Fakt zírám,“ přimhouřil Hubert oči, takže se zdálo, jako by na trpaslíka se smíchem pomrkával. Už si na to nové prostředí zvykl a už se opět smál.

Trpaslík ovšem nečekal smích. Zašklebil se ještě maličko kyseleji, ale nedal na sobě znát zklamání a hned se opět zašklebil vesele, neboť dobře viděl a jistě věděl, že se Hubert chytil a že ho teď má ve své moci.

„To mi stačí,“ bral ho rychle ven, aby se nenakoukal dosyta – a aby moc brzy nezjistil, že nic není tak kouzelné a zajímavé, jak se to zdá být, a že to rozhodně nestojí za obětování sebe samotného, což byl trpaslíkův pravý zájem.

„Mně to nestačí,“ bránil se Hubert. „Já tady klidně vydržím, o nic nejde, v pohodě to všechno pořádně omrknem, ne? Kam ten spěch..?“ brzdil trpaslíka.

„Dosti zábavy, čeká nás seriózní práce. Jdeme!“ byl trpaslík nekompromisní.

„Zrovna mě to tady začalo bavit...“ byl Hubert mrzutý. „To není fér, takhle se mnou zacházet, jako bych byl malej. Já už jsem přece velkej. To není vidět? Velkej strašidl Hubert,“ řekl schválně nahlas. A čekal, co na to trpaslík.

„Přesně tak! Žádné zanedbatelné strašidýlko, ty jsi předurčen pro velké činy a velký svět,“ trpaslíkovi zářily oči jako skleněnky. A čekal, co na to Hubert.

Hubert přikývl a poslušně vstal z křesla.

A trpaslík si spokojeně mnul suché dlaně, když viděl, jak se Hubert bláhově těší na všechno, co jej tam ještě má potkat.

„Ale tvůj kalich šťastných překvapení ještě stále není vrchovatě plný,“ šklebil se jako o život. „Já pro tebe mám přichystáno víc, cosi ještě víc skvělejšího...“ nelibě zamrkal, že se mu to nepodařilo říci zrovna skvěle, ale nedal se a pokračoval. „Mám pro tebe práci! Budeš moje pravá ruka, můj nejbližší pomocník,“ nadšením se mu pusa křivila jako paragraf. „Budeš se jen tak procházet po domě, jako by nic, a budeš jen tak, nenápadně nahlížet do dveří, co se kde děje a co se tam říká, a budeš se jen tak dívat do oken a jen tak všechno sledovat a všechno poslouchat,“ hleděl se na Huberta jako ošklivý přítel, jako pokřivený dobrák. „A budeš si dělat poznámky, co je důležité a co je nepříjemné a co je hrozivé, a o všem mi budeš dávat podrobná hlášení.“

„Ale to já nebudu umět,“ bránil se Hubert.

„Budeš, naučíš se to,“ odbyl jej trpaslík. „Ty jsi mnohem víc lepší než oni, to já poznám během jednoho okamžiku, že máš na víc! A ty, když se budeš pořádně, ale opravdu maximálně snažit, jednou budeš pán a budeš mít na starosti jeden takový podobný dům. Nebo dva,“ ukázal trpaslík dva prsty, aby si Hubert mohl snáze představit, co ho čeká, když se bude snažit. A Hubertovi se rozzářily oči a mimoděk si, dnes už podruhé, pročísl vlasy, neboť kdyby jednou měl mít sám na starosti jeden, nebo třeba i dva takové domy, možná by začal chodit i učesaný, a snad, kdo ví, možná by se někdy také umyl. Ze začátku spíš jen obličej.

„Jak se to naučím?“ zeptal se. A bylo na něm znát, že se to chce naučit.

„Jednoduše,“ zachechtal se trpaslík. A poslal Huberta do školy.