37 Za domem

Co tedy našli za domem? Především ještě nebyli za domem; zatím byli jen venku, tam kam téměř nikdo z domu nechodil.

Kolem domu ležela na zemi dlažba, za ní byl štěrk a nebo trávník, obojí ještě hezké a udržované, dál od domu však trávník pustnul, objevovaly se první drny a plevelné rostliny, bodláčí, kopřivy a další, později i keře a křoviska, půda se stávala nerovnou, s dírami a hromádkami, bujněly stromy, kaluže se rozšiřovaly v jezírka a hromádky v kopce, a do dáli se táhla místa zarostlá, prašná, kamenitá i bahnitá, prostě zpustlá a neschůdná divočina. Alespoň pro ty, co nikdy neopustili chodby velkého domu a navykli mít pod nohama hladkou a pevnou zem, alespoň vydlážděnou, takovou, jaká už kousek od domu nebyla ani náznakem.

„Co to je?“ našlapoval mravenec Panmistr opatrně. „Sem jsme chtěli jít? Proč? To je teda odfláknutý,“ ušklíbal se nad tou nepořádně vystavěnou podlahou. Tráva a hlína? Neznal; podle něj to mělo být už dávno opravené – kdyby se na to kdosi nevykašlal.

A zrovna, jako naschvál, začínalo pršet, takže se hlína stávala blátem a zmoklá tráva se lepila a klouzala.

„Musíme se schovat,“ hnal se Hubert zpátky k domu. Jenže dveře se nedaly zvenčí otevřít; byly prostě bez kliky. A vnitřní klika si Huberta nevšímala, naštvaná, že ji světlo předběhlo s hlášením. Naštvaná na Huberta a jeho společníky, ne na světlo. Hubert chvíli čekal, potom zaklepal, tiskl se nosem na sklo, znovu klepal a pak začal bušit, všechno marné, dveře se neotevřely.

„Pojď, to nevadí, že zmokneme,“ brzdila jej košile Pospa.

Hubert se zastavil.

„Ale jak se dostaneme zpátky?“

„Podívej,“ ukázala k nedaleké vyvýšenině, nad kterou se vznášel fialový balónek.

Z vrcholku toho kopce konečně uviděli místo, kterému se říkalo za domem. Přístřešky z větví a suché trávy, ale ne jen tak obyčejné: byly to celé stavby, někde vybudované na kamenných podezdívkách, někde dokonce vedené do pater, jinde postavené nad vyhloubenou jámou, a mezi tím vším se pohybovaly postavy obyvatel domu, kteří už jimi nechtěli být.

„Tak přece mezi nás?“ přivítal Pospu fialový balónek, a úkosem zahlížel na Huberta s Panmistrem, jako by se jí ptal, koho to sem vede.

„Já jsem mravenec,“ spustil hned Panmistr. „Ale ne jen tak obyčejnej, co nemá vlastní jméno, já se jmenuju Panmistr,“ odmlčel se a čekal, co balónek na to, jestli se bude smát.

„To se hodí,“ řekl balónek. „A ty?“ obrátil se na Huberta.

„On je můj kamarád,“ pokračoval hned zase Panmistr. „Já jsem byl ve vězení a tam jsme se potkali, tak se z nás stali kamarádi a teď takhle jdeme ven a...“ zaváhal. „Proč vlastně..?“ nemohl si vzpomenout.

„Někoho hledáme...“ napověděla Pospa.

„Jo!“ byl Panmistr okamžitě hotov. „A já jsem normálně řekl, že jdu taky, protože já toho spoustu umím a mohl bych dělat spoustu zajímavých a důležitých věcí. Kdybych mohl,“ maličko posmutněl.

„Panenku hledáme,“ ozval se konečně Hubert, když bylo chvíli ticho.

„Jak hodí?“ došlo Panmistrovi, co předtím říkal balónek.

„Tak jo, to půjde, já myslím, tady si najdeš nějakou panenku, nebo něco takovýho,“ souhlasil balónek.

„Né nějakou,“ zavrtěl se Hubert. „Ale Pomněnku,“ upřesnil. „Pomněnka se jmenuje,“ dodal.

„Co se hodí? A na co?“ hloubal Panmistr nahlas.

„Tady se nám někdo zaláskoval,“ rozzářil se balónek. „To mě teda baví, tohle, takový věci,“ smál se nahlas.

„To není pravda!“ bránil se Hubert. „Já s ní chci jenom mluvit. Nebo ani nemusím, mně je to jedno,“ odvracel se, aby to nevypadalo.

„Nemiluje,“ zastala se Huberta košile Pospa.

„Jasně, to je blbost,“ radoval se Hubert.

„On ji má jenom rád,“ dodala Pospa.

„Nemá!“ zapištěl Hubert.

„Fakt, jo?!“ zíral mravenec Panmistr. „A proč? je hezká? Nechtěla by mě? Já jsem šikovnej, co?“ koukal střídavě na Pospu a na Huberta a na balónek, a pak zase zpátky.

„To miluju, tohle, takovou velkou lásku, co hledá a hledá a hledá, aby neumřela steskem,“ rozkládal zasněný balónek. „Až ji pak najde – a buch! To miluju, tyhle strašný zklamání,“ smál se. „Fakt se nezlob, že se ti směju,“ omlouval se Hubertovi. „Já musím, to je strašný. Ale abys neřekl, že jsem polétavá potvora, tak já ti pomůžu. Sice nevím, jak, ale pomůžu ti,“ slíbil přátelsky.

„No díky,“ hlesl Hubert nejistě, jestli nemá spíš vysvětlovat, že panenku nemiluje ani nemá rád. „Já ji teda zas tak moc nehledám, ale jestli mi pomůžeš, tak... Jo. Teda jestli chceš,“rozpačitě přikývl.

38 Hlášení

Jestli měl taková zklamání rád ještě někdo rád, byl to trpaslík. Cizí zklamání. Jenže teď byl zklamaný on sám. Ne vzteklý, ale zklamaný a nespokojený, že Huberta špatně odhadl. Mohl být mou pravou rukou, ale klopýtá jinou cestu, zlobil se v duchu. Už se k němu dostalo, že Hubert, spolu s košilí a jakýmsi mravencem, jeho dům opustil. Věděl všechno, zpravodajové fungovali dokonale, ale trpaslík nebyl spokojený. Stál v salónu s výhledem a skrze skleněnou stěnu koukal ven. Svět odtud vypadal mnohem krásnější, než jaký ve skutečnosti byl, a on měl z té výšky bezvadný rozhled, jenže se nerozhlížel, ani se nekochal tou krásou. Hleděl dolů, jen kousek od domu, za první kopeček vzadu, tam, kde začínaly keře a stromky – a kde byli shromáždění ti, co netoužili přebývat v jeho domě. A mezi nimi teď i proradný Hubert a jeho dva zatracení společníci.

Dlouho jen mlčky zíral dolů, než se odešel usadit do pohodlného křesla.

„Někoho zavolat?“ ozvala se předvídavě rohožka u dveří, tlustá, měkoučká, s třásněmi po stranách.

„Hlášení,“ odvětil trpaslík. „A ty mě trošku ohřej, je mi zima,“ plácl křeslo do opěradla.

„Okamžíček,“ špitlo křeslo úslužně a zapojilo v sobě vyhřívací obvody, jak bylo vyškolené, aby měl trpaslík dokonalé pohodlí, a trpaslík se v něm rozvalil a konečně se mu po tváři rozlil blažený úsměv; křivý, ale spokojený.

Jeden po druhém k němu přicházeli agenti s hlášeními, která předtím sami dostali od svých zdrojů, od těch, co je sbírali přímo na chodbách domu. To byli slídiči, ale častěji se jim říkalo chodci, protože to zní lépe. Vyšší agenti pak zprávy třídili na ty důležité a na ty méně zajímavé, protože jich bylo strašlivé množství. Ale zbytečná nebyla ani jedna, to už věděli.

„Třetí patro ve dvou ojedinělých exemplářích zase probírá, že je to nebaví,“ hlásil hlásný ze třetího patra.

„Čtvrté se v několika exemplářích chová podezřele, ale zatím to mlčí, zatím nic přesnějšího, jakmile se projeví, hned dám vědět,“ hlásil hlásný ze čtvrtého patra.

„Páté patro se uklidnilo, když jsme odstranili provokativní exemplář, ale domnívám se, že bude třeba důkladnější očista, ale podezřelí zatím jen vzpurně mlčí,“ hlásil hlásný z pátého patra, a tak dál, každý měl co říct, a kdo neměl, ten si něco přimyslel, pro trpaslíkovu spokojenost.

Jenže trpaslík nebyl nikdy spokojený, to za prvé, a za druhé měl na každém patře takových agentů víc, nejméně dva, aby mohl srovnat, kdo si vymýšlí moc, a aby mohl zasáhnout, kdyby mu někteří rovnou lhali. Jejich hlášení tedy ani moc neposlouchal, jen jedním uchem, a v duchu si říkal jen: To vím, to znám, to už mi říkali, a víc mu hlavou běžely úvahy o Hubertovi, jak skončí na smetišti, kam patří všichni zrádci, plánoval, zatímco agenti mu hlásili své poznatky.

„Další,“ mávl trpaslík pokaždé spěšně rukou, a tak se střídali jeden po druhém, a on zatím kroutil hlavou ne nad tím, co mu říkali, ale nad tím, jak jsou všichni nevděční. Nebýt mě, žádný velký dům by tu nestál, zlobil se na ně. Na všechny.

„Další,“ mávl zase rukou, aby se agenti rychleji střídali, a opět jen jedním uchem naslouchal hlášení o dalším patře, ve kterém jsou prý všichni spokojení, ale někteří jsou nespokojení, ovšem ti nespokojení že jsou nerudní a kyselí, takže je nikdo neposlouchá...

„Další,“ požádal trpaslík o nového agenta, a zatímco ten do jednoho trpaslíkova ucha vyprávěl svá zjištění, v druhém trpaslíkově uchu zněla trpaslíkův vnitřní hlas: Beze mě by to nedokázali. Ani by je nenapadlo pouštět se do takového díla, říkal trpaslík sám sobě. Musel jsem je ovládnout, a některé i donutit, aby ze sebe dostali to nejlepší, protože jinak by dělali jen, co je potřeba. Ale to přece nestačí, to dá rozum, divil se, proč tedy má poslední dobou, když ta poslední doba trvá už velmi dlouho, proč tedy má tolik starostí.

„Další,“ pohnula se jeho ruka, jedno ucho měla chvíli klid, ale v tom druhém si trpaslík nedal odpočinout: Ale já se nedám a zvítězím, ujišťoval se. Já jsem ten dům vybudoval a já v něm udržím pořádek! Já jsem dobrák, ale jakmile mi někdo plivne do tváře, tak se umím rozzlobit. Nejsem svině, ale umím se zasvinit, přitakával si spokojeně slovníkem, který nahlas nikdy nepoužíval; v duchu, k sobě jím ale někdy promlouval rád, zatímco před ním stál poslední agent, že má z prostoru mimo dům zprávu od chodce, zvaného fialový balónek, takže od letce než od chodce, opravil se agent, a pokračoval, že za dům, mezi ty radikální extremisty přišla košile od nápisu na střeše, spolu s mravencem, který měl nepřiměřené ambice, a nováčkem, zvaným Hubert, který prý měl mít nějaké speciální úkoly a se sledovanými vede řeči, jež by mohly být chápány jako podvratné.

„No a co?“ zbystřil trpaslík.

„To je všechno,“ sklesl agent rozpačitě.

„Proč tam utekli?“

„Nevím,“ agent se úplně krčil.

„Hledají někoho?“

„Nějakou panenku. Ale proč, to taky nevím,“ zaznělo téměř plačtivě.

„Hubertovi se líbí?“

„Říká se to. Ale možná to je kamufláž, nevím, já bych tomu spíš nevěřil,“ dovolil si agent vlastní myšlenku.

„Kliď se mi z očí,“ poslal jej trpaslík ven a vrátil se k oknu. „Já sám přijmu rozhodnutí, co je uvěřitelné a co je jen zástěrkou k podvratné činnosti,“ dodal ještě nahlas, dál však promlouval opět jen k sobě, jen v duchu: Dobrá, říkal, hledě dolů, a dokonce se mu zdálo, že tam vidí Huberta, takže mluvil jakoby přímo k němu: Rozhodl ses sám, ale rozhodl ses idiotsky, tomu věř, a já ti dokážu, že toho budeš litovat, šklebil se zlověstně. Budeš mě prosit, abych tě udělal aspoň smradlavým malíčkem u mé levé nohy, ale ne, mohls být mou pravou rukou, ale budeš hovnem. Tak! odvrátil se od okna, aby se nemusel na toho zrádce dívat.

39 Pomněnka

Hubert nestíhal odpovídat. Ze všech stran se vyptávali, odkud přišel, co ho do velkého domu přivedlo, jak se mu líbí tady, za domem, a co se mu nelíbilo tam, odkud přišel, a jestli se mu něco líbilo i v domě, a co by se tam mělo změnit, aby se mu v něm líbilo, a proč vypadá tak smutný, jaké to je, vypadnout z okna, jestli raději poslouchá nebo spíš sám mluví, jestli neměl strach, když z domu docházeli a tak dál, ačkoli ho mezi ně přivedl fialový balónek jen proto, aby se zeptali, jestli někdo nezná panenku, co se jmenuje Pomněnka. Jenže oni se hned začali vyptávat na všechno možné, všechno je zajímalo, takže o sobě za chvíli Hubert prozradil i to, co ani sám nevěděl, že ví, ale o panence se nic nového nedozvěděl.

Mravenci svoje okolí seznámil s tím, že má vlastní jméno, a protože se mu nikdo nesmál, neslyšeli od něj vlastně nic jiného, než že má vlastní jméno a že je rád a že toho hodně umí, a že hlavně proto má vlastní jméno, ale jakmile uviděl přístřešek, který se mu zdál nějak nakřivo, nedal se zdržovat podíváním a vyrazil tam, aby ho opravil, aby ho přestavěl,jako to dělali v domě, a za chvíli už na tom spolu s ním pracovali další dva zdejší rebelové, kterým Panmistr během práce vysvětloval, že mít jméno je krásné a strašně jednoduché, jen se musí nejdřív vymyslet, a to že jednoduché není, ale on měl štěstí, a že když budou chtít, tak jim někoho sežene, kdo jim nějaké šikovné jméno vymyslí, jako třeba Pospa, ale jiné, protože tak už se jmenuje jedna košile...

...která se opodál právě čemusi smála ve společnosti bílého chlupatého medvěda s růžovou mašličkou a otlučeného, rezavého kbelíku, vedle něhož ležel hadr na podlahu, který všude chodil s kbelíkem, protože ti dva byli nejlepší kamarádi, ale hadr bylo jen málo slyšet nebo vidět, jak ležel rozvalený na zemi, neboť tak to měl nejraději.

Hubert se za Pospou a jejím smíchem ohlédl, a tu spatřil nahoře, nade všemi fialový balónek, který se nějak nepozorovaně vytratil, a v mžiku mu bylo jasné, že víc než povídání a smích jej zajímá, kde je panenka, i když ji rozhodně nemá rád, ale že by ji chtěl vidět a vůbec by mu nevadilo, kdyby mu zase říkala, že je trouba, protože ona to říkala tak nějak .. hezky.

„Počkejte chvíli,“ rozběhl se za balónkem, připomenout mu, na čem se dohodli, a nevšímat si posměšků a přemluvit balónek, aby mu pomohl, protože bez něj panenku nenajde, a už si v duchu skládal, čím ho nejlépe přesvědčí, aby s hledáním začali teď, nebo lépe hned, a samým nadšením se nedíval řádně pod nohy, takže zakopl a spadl na zem, a když se pak zvedal, jak daleko to ještě má, oči se mu náhle zarazily jen pár kroků před ním, kde stála panenka Pomněnka, s fialovým balónkem nad hlavou.

„Ahoj,“ usmála se na Huberta. „Co tady děláš?“

„Já...“ hledal honem, co jí má povědět. „Jen tak, náhodou, se trošku rozkoukávám, jak to tady vypadá a tak, normálka,“ dělal, jakoby nic.

„Kecáš,“ prohlásil fialový balónek neomylně.

„Proč bych měl?“ předstíral Hubert údiv.

„Hledals ji, protože ji miluješ,“ balónek jako by se posmíval, jenže on spíš chtěl provokovat, a ještě se k Hubertovi snesl blíž a zašeptal mu, ať se nebojí, že panence už všechno prozradil.

„To není pravda!“ vykřikl Hubert.

„Já jsem tě taky hledala,“ řekla panenka.

„Jo?“ ztišil se Hubert.

„Kecáš,“ obrátil se balónek zase k ní.

„Bublino!“ okřikla ho panenka.

„Nejsem bublina,“ ohradil se balónek, co teď vážně vypadal jako bublina.

„Tak buď zticha,“ opáčila panenka.

„A kdepak jsi ho asi hledala, když byl v domě a ty venku? Aha!“ ušklíbl se balónek.

Co na to panenka měla říct? Měl pravdu, ale...

„Ale myslela jsem na tebe,“ obrátila se k Hubertovi.

„Já na tebe taky,“ dovolil si Hubert takové přiznání.

„Nedáte si pusu,“ ozval se fialový balónek.

„Ty seš blbej,“ šklebila se panenka.

„Nechceš vodletět?“ mračil se Hubert.

„A nechceš ty mně poděkovat?“ opáčil balónek.

„Nojo,“ uvědomil si Hubert. „Díky, promiň.“

„Nemusíš,“ zasmál se balónek a vznesl se do výšky. „Jednou mi stejně budeš nadávat, že jsem ji přivedl,“ volal. „Ona je strašně protivná,“ odletěl pryč.

„Nebudu,“ špitl Hubert. „Mně to nevadí, že seš protivná,“ usmál se na panenku.

„Tak já jsem podle tebe protivná, jo? A to mi řekne takovej trouba!“ zamračila se ona.

Hubert se už už chtěl bránit, že není trouba, ale jak se smál, bylo mu líto s tím přestat, protože se smál rád, a tak řekl pouze: „Jo.“ A nic víc. Žádné hádky, jen se usmíval. A panenka se za chvíli smála také.

Jen balónku to přišlo divné. Neodletěl daleko, sledoval je – a v mžiku byl zpátky, zkontrolovat, co to podivného vyvádějí.

„Čemu se smějete?“ nechápal.

„Pomněnce,“ řekl Hubert.

„Hubertovi,“ smála se panenka.

„Vám přeskočila?“ ptal se vážně, ale ti dva jen se smíchem vrtěli hlavami. „Nesmějete se mně, že ne?“ hleděl zkoumavě.

„Né,“ smáli se.

„A proč ne?“ byl ještě podezíravější. „Protože se vyptávám?“ napadlo jej. „Nevěříte mi?“ vypálil hned. „Nebo co?“

„Ale věříme,“ přikývl Hubert.

„Oba?“

„Proč bysme ti nevěřili?“ smála se panenka.

„Tak čemu jste se smáli?“ pohupoval se před nimi balónek nejistě, a se dívali jeden na druhého, pak na balónek a pak zase jeden na druhého, a usmívali se , a balónek byl náhle tak popletený, že zapomněl, co vlastně chce.

„Tak to máte štěstí,“ řekl honem. „Já vás nebudu poslouchat, mě to nezajímá,“ odsvištěl vzhůru, ani se neohlédl, jen rychle pryč, aby ho neviděli, aby je neviděl.

„Tak ty ses mi smála, jo?“ obrátil se Hubert na panenku, jako by mu to najednou začalo vadit.

„Jo,“ pochopila, že si dělá legraci. „Já se směju ráda. Tobě to vadí?“

„Jo,“ přikývl Hubert. „Protože já jsem stejnej,“ znovu se rozesmál s pohledem upřeným tam, kde zmizel balónek.

„Měla jsem mu taky poděkovat,“ ozvala se panenka.

40 Za domem je hej...

Někoho by možná napadlo, co tam dělají a proč nejsou v domě. Třeba Huberta hned zajímalo, proč vůbec utíkají. A proč právě sem. Od Pomněnky se dozvěděl. že jsou tam proto, že tam chtějí být, a právě tam proto, že se jim líbí právě tam. Jenže Hubert moc nechápal, co se jim tam líbí víc, než v domě, na což panenka odpověděla, že se jim líbí, že tam po nich nikdo nic nechce, a nikdo se jich nevyptává na hlouposti, smála se, i když je jasné, že v domě je to lepší, to samozřejmě, ale tady je nám zase o moc líp, říkala, jenže tomu Hubert rozuměl pořád stejně, totiž vůbec, a tak se ptal dál a panenka vysvětlovala, že si v domě připadají jako ve vězení, a že nechtějí být tak spořádaní, každý pořád jen tím, co má za úkol, jen větrákem u dveří, jen prolhaným zrcadlem nebo jen špinavým hadrem na leštění svítících písmen – a ničím víc. „Někomu to nevadí, někdo je rád, že se má dobře, ale my se chceme bavit, a dělat klidně i něco nesmyslnýho a zbytečnýho, co ale bude kouzelný, aby nám bylo taky trošku hezky a abychom se nebavili jedině u trpaslíka, v tom jeho salónu s výhledem na svět, do kterýho se stejně nikdy nedostaneme, chápeš?“ hleděla na Huberta přimhouřenýma očima.

„Vypadám snad jako trouba?“ zasmál se, aby nepoznala, že si vzpomněl na svůj úkol a na to, kým v domě byl a kým se chtěl stát.

„Někdy jo,“ špitla ona. „Třeba teď zrovna.“

„Ty taky nevypadáš jako princezna,“ odvětil škádlivě.

„Ale já jsem princezna,“ otevřela široce oči, její pohled však zůstal zkoumavý.

„Fakt?“ vytřeštil oči Hubert. Také zkoumavě, dalo by se říct. Ale dalo by se to říct i jinak.

„No a co?“ mávla rukou. „Teď jsem taky trouba, jako ty, když jsem tady,“ zasmála se.

„Jo,“ přikývl Hubert. „Trouba princezna a trouba strašidl,“ usmál se také, neboť to bral jako legraci, a prošel pak s panenkou celý ten nevelký prostor, v němž bylo často slyšet smích, mnohem častěji než v domě, kde ho vlastně Hubert neslyšel snad ani jednou, a díval se, jak se zdejší obyvatelé baví a co provádějí za hlouposti a zbytečnosti, na jaké v domě neměli čas ani pomyslet.

Později se k nim přidal fialový balónek, poletující sem a tam, aby s každým prohodil pár slov, na něco se zeptal a něco vyzvěděl, přišel se Hubertovi pochlubit, že kdysi býval s desítkou jiných barevných balónků ozdobou u vchodu, parádou, která měla dům představit jako veselé a krásné místo. Jenže po nějaké době vybledl a vyměnili ho, a později balónky zrušili úplně. „Balónky jsou k ničemu, dveře jsou jen dveře, ale my musíme zářit do dálky,“ tlumočil balónek trpaslíkova tehdejší slova. „A mě nechali plandat nad dírou ve sklepě, aby tam nikdo nespadl,“ pokračoval sám za sebe. „Aby všichni viděli, že kde jsem já, tam je díra,“ stěžoval si. „Ale pak mě chtěli dát zase nad jinou díru, tak jsme se začali hádat...“ odmlčel se. „A pak jsem uletěl pryč, ven, sem za dům,“ zkrátil své povídání, aby o sobě neprozradil víc, než chtěl. „A teď tady lítám a je mi hej,“ zatřepal se ve vzduchu a zavířil radostně sem a tam.

„Já tě vidím vždycky ráda,“ zamávala mu Pomněnka.

„A jak se jmenuješ?“ ozval se mravenec Panmistr, pospíchající zrovna kolem. „Máš vůbec jméno? Já mám. Ale lítat bych nechtěl, to by mě nebavilo, já mám plán a postavím, co nikdo neviděl,“ vychrlil ze sebe, a utíkal ke své práci, k úplně nové stavbě vedle přístřešku, který už narovnal.

„Počkej, pomůžu ti,“ hnal se za ním starý klobouk. „Budu ti stínit, když budeš potřebovat, to já umím,“ představil se. „Ale víc po mně nechtěj, se stavěním ti nepomůžu.“

„Já na vás počkám tady,“ volala za nimi rozviklaná židle. „Mně je tady nejlíp.“

„A co nám chybí?“ zeptal se hlasitě fialový balónek.

„Nic!“ odpověděli všichni okolo sborem.

Tak tomu bylo za dne.