13 Velký dům z blízka

Ještě naposledy se Hubert podíval na dveře, ve kterých poznal panenku a za kterými s ní dvakrát mluvil – zatímco teď za nimi našel krysu. A před nimi pak obložený chlebíček, který ho měl špehovat a vyzvídat, co si myslí. Ale proč? vrtalo Hubertovi hlavou. A kam se ztratila panenka? Tyto dvě otázky teď rozrývaly jeho mysl a vedle nich bylo vše nedůležité. Přesto chtěl být veselý. Běž pracovat! přikázal sám sobě. Žádný obložený chlebíček z tebe pána velkého domu neudělá? Možná oschlého domu, ale velkého ne, pokoušel se žertovat. A vyrazil do práce, protože chtěl být šikovný, úspěšný a schopný, aby měl jednou na starosti celý takovýhle dům. Takovýhle, ale trošku jiný; aby se v něm neztrácely panenky a aby se v něm nepotulovaly záhadné obložené chlebíčky, o kterých by netušil, co mají za úkol.

Vrátil se do stejných míst, ve kterých se odpoledne předtím vyptával a vyzvídal, jak měl nakázáno, jenže teď domem spíš jen bezcílně bloumal a potuloval se odnikud nikam. To je zajímavý, že odnikud nikam je to nejdelší cesta, smál se svému bloudění, a vzpomněl přitom na mravence, se kterými předtím, dopoledne, pár slov prohodil a přišel na to, že by rádi řekli víc, ale nemají čas, jak jsou pořád v jednom kole, zaujatí věčnou prací, věčným stavěním a přenášením a skládáním a rozebíráním, a zapamatoval si do pozdějšího hlášení trpaslíkovi, že u mravenců je všechno v pořádku; teď šel znovu kolem jejich příbytků a díval se, jak se jiní přede dveřmi probouzejí, jak zívají a protahují se, neboť na ně teď čeká veškeré noční rovnání a tahání a nošení a budování; viděl je zachmuřené, jen tu a tam se některý zasmál, ale vůbec ne vesele. Nezastavil se u nich a nešel vyzvídat, jen místo toho přemýšlel, jestli je u nich opravdu všechno v pořádku. Říkali přece, že jim nic nechybí, a oni to musí vědět líp, než ty, připomínal si, ale viděl je už jinak, než jak je viděl předtím: jako hloupé, nudné a bezcenné tvory, kteří jsou v domě jen proto, aby odnesli a seskládali, co je třeba. A podobně jinak teď vnímal i papírovou vlaštovku, co mu odpoledne vysvětlovala, jak je spokojená, jen to křídlo kdyby neměla tolik ušmudlané, ale jinak že je úplně spokojená, jen kdyby jí při letu tak často nehrozilo, že se pomačká roztrhá o stěny a ostré hrany, ale že jí to nevadí, jen kdyby to nebylo tak hrozné a kdyby mohla aspoň třeba aspoň kratičkou chvílí létat podle svého, volně a tam, kde je to bezpečné. U ní si také zapamatoval, že slouží dobře a je spokojená, ovšem teď už jí tolik nevěřil, když se na ni díval, jak stojí u okna a hledí ven, tam, kde by mohla létat volně a bez nebezpečí. To je hezký, jak je spokojená, i když je nespokojená, zasmál se a pospíchal dál, jinam, aby cestou potkal starý umaštěný klobouk a vzpomněl na svůj předchozí rozhovor s ním, jak ten klobouk jen dokola vykládal, jaké to bylo, když sedával komusi na hlavě, a že i teď se má dobře, když občas poslouží coby košík na odložení nějakých drobností, ale na té hlavě že se mu líbilo, i když se občas bál, že uletí a vítr ho kamsi odnese, ale teď že je vlastně rád, že už nemusí mít strach, když o něj nikdo nestojí, ani ten vítr ne, vzdychl ještě a otřel si umaštěný lem, ale vzápětí se přestal mračit a řekl Hubertovi, že mu vůbec nic neschází. A teď na něj tedy Hubert znovu hleděl, jak leží na zemi a trčí z něj jakési zprohýbané dráty, které do něj kdosi odložil. I takhle ti to sluší, usmál se Hubert i teď, jen jaksi nevesele, bez radosti, přestože věděl, že klobouk má, co chce, a je rád tím, kým je.

Ale .. je to vůbec možné, zapochyboval Hubert, jestli bylo správné klobouku věřit.

A jakmile zapochyboval jednou, hrnuly se mu do mysli další pochybnosti, zda mu nakonec všichni nelhali a jestli to neříkali jen proto, aby se jej zbavili, protože na něm bylo hned znát, kým je a proč za nimi přišel.

Te chlebíček byl snad jedovatej, jestli on tě neotrávil, zasmál se Hubert nahlas a přistoupil ke klobouku, aby se pochybností zbavil:

„Máte to tady hezký,“ pochválil místo pozdravení, a klobouk na něj udiveně pohlédl o odvětil, že to je přece jasný, jenže Hubert poznal, že neříká pravdu; teď to poznal a věděl, že si má právě tohle zapamatovat do hlášení trpaslíkovi, jenže si pojednou nebyl vůbec jistý, jestli to chce udělat; jestli to je správné a jestli to náhodou není spíš ono, před čím jej panenka varovala a z čeho měla strach.

Strach je převlečená sranda, mávl hodný strašidl Hubert rukou a pospíšil si k výtahu, aby se ze spodních pater přesunul nahoru, kde byly stěny hladké a čisté, na rozdíl od těch spodních, místy úplně otlučených a oprýskaných, až se Hubertovi zdálo, že někde vidí dokonce díry, a když se odtud vytratil, znovu se mu vybavilo, před čím jej velký Tatec varovával, a byl rád, že už není dole a nemusí se dívat na díry, i když mu bylo jasné, že ho velký Tatec jen strašil a že to není pravda, stejně se maličko bál a neviděl ty stěny rád.

Ve výtahu pak přemýšlel, proč vlastně po něm trpaslík chce, aby tohle dělal, aby se vyptával a zpovídal, když může všechno vidět a slyšet sám, když k tomu má všude odposlechy a odpohledy, kterými slyší zvuk a vidí obraz odkudkoliz celého domu, prostě může poslouchat a sledovat, cokoli, co se kde v domě šustne – a on přesto posílá Huberta, aby se vyptával, a možná i ten obložený chlebíček mu sloužil, který měl za úkol sledovat zase Huberta...

Výtah zastavil a Hubert nahlédl do prvních pootevřených dveří, kde na zemi seděla kočka a olizovala si zadek, všimla si Huberta a mrkla na něj svýma zelenýma očima, jako by mu říkala: Pojď dál, nestyď se. Jenže Hubert se styděl a nechtěl jít dál, ani netušil, na co by se jí měl ptát, a raději pospíchal jinam, za barevným plastovým fotbalistou, kopajícím divoce do míče, a míč se k němu on zeď odrážel zpátky a fotbalista se znovu napřáhl a znovu do něj kopnul, až to v míči hrklo, takové tiché heknutí, a další rána o zeď.

„Co to děláte?“ přistoupil k němu Hubert.

„Trénuju,“ odvětil fotbalista, ani se na Huberta nepodíval a kopal dál.

„A nebolí ho to?“ zajímal se Hubert, přestože se vůbec neměl zajímat o takové věci a měl se ptát jen na to, jak je kdo spokojený a co se mu nelíbí, aby to pak všechno trpaslíkovi poctivě nahlásil.

„To musí vydržet,“ uchechtl se fotbalista.

„A proč?“ zajímal se Hubert.

„Abysme byli nejlepší.“ Fotbalista se zastavil, aby se podíval, kdo mu to dává takové hloupé otázky.

„Protože se to tak musí,“ odvětil mu pozdě v noci pan kružítko, který z různě velkých kruhů a různě dlouhých a zakřivených čar skládal na papíře nejrůznější obrazce, a mazal a kreslil znovu, a mazal a opravoval a nedal se Hubertem vyrušit, jen mu odpověděl a hned pokračoval v čárování.

„Protože jsme nejostřejší,“ slyšel od dvou nožů, které stály v bráně, do které nikdo nesměl ani nahlédnout, a byly připravené seknout do všeho a do každého, kdo by se odvážil ten zákaz porušit.

„A jak bys to chtěl dělat jinak, ty pometlo jeden?“ utrhl se na Huberta plochý panáček, jakoby namalovaný který neměl žádnou tvář, ani prsty, ani dlaně, ani chodidla, jen kouli na krku a rovná čáry na koncích rukou a nohou, a který se protahoval škvírami a mezerami, jak bylo třeba, jenže někdy v té škvíře zůstali sevření a už je nikdy nikdo neviděl, a to už dovnitř vlezl i ten, co se jej Hubert ptal, proč to dělá a jestli nemá strach.

„A jak bys to chtěl dělat jinak, ty pometlo?“ utrhl se ten panáček na Huberta a vlezl do škvíry, a za ním stáli další, připravení nastoupit, až jich bude třeba, až se ten před nimi ztratí kdesi uvnitř a bude třeba dalšího, aby nastoupil.

„Za všechno se platí, hochu, a my se máme skvěle, máme hromadu bišonků a já sám už jsem byl dvakrát u trpaslíka, v salónu s výhledem,“ prozradil Hubertovi pyšně ten další, a prohlížel si jej při tom, jako by se mu vysmíval, jak je obyčejný. A nudný. A bezvýznamný.

Mají se vůbec rádi? napadla Huberta nová otázka.

A hned nato se rozesmál, jak hloupé otázky si dává, nesmyslné a zbytečné. Jenže mu dál vrtaly hlavou a přemýšlel o nich. Jen sám, potichu, nenápadně, aby nikdo nevěděl. A stejně potichu, aby nikdo nevěděl, se v myšlenkách vrátil k panence. Ona to tady zná, co by mi asi řekla? přemýšlel, ale nemohl se dozvědět, co by mu řekla, když se ztratila, ale chtěl to vědět, a chtěl toho vědět i mnohem víc, tak se rozběhl nahoru, ještě o kousek výš, za tím jediným, kdo mu snad mohl pomoci.

14 Hubert chce hledat

„Mohl bych se na něco zeptat?“ zeptal se Hubert trpaslíka ještě ve dveřích.

„Máš hlášení?“ zvedl trpaslík přísně obočí.

„No, mám,“ zaváhal Hubert.

„Sem s ním,“ pustil ho trpaslík dovnitř.

Hubert neměl hlášení připravené tak, jak mělo vypadat, ale snažil se a povyprávěl trpaslíkovi o svých prvních návštěvách a o tom, co kde slyšel a co kde viděl. Nelhal, nevymýšlel si ani nezapíral a říkal to tak, jak se mu to vybavilo, zmateně a nerozhodně, až se nakonec, mnohem rozhodněji trpaslíka zeptal, jestli neví, kam zmizela panenka, když se v jejím pokoji teď roztahuje zubatá smradlavá krysa.

„Měl bys možnost se tam usídlit sám,“ řekl trpaslík místo odpovědi. „Oněm krysám brzy ukáži, kde je jejich místo, ovšem nejprve si musí veškeré tamní obyvatelstvo důkladně zapamatovat, po které osobě se tam ty potvory usídlily. Až teprve poté je vysídlíme, až se na tu bláznivou panenku budou všichni důkladně zlobit.“

„A nemohla by se tam spíš vrátit?“

„Nikolivěk,“ ucedil trpaslík.

„Ona vám něco provedla?“

„Mně ani v nejmenším, ale tobě kazí budoucnost,“ řekl trpaslík, a protože na něj Hubert nechápavě vytřeštil oči, doplnil i vysvětlení: „Protože ti špiní uši pokřivenými nesmyslovitostmi, kterým bys neměl vůbec popřávat sluchu. Ale ty nezavíráš uši, ba právě naopak se tomu cele poddáváš, jako by tě snad jakási hloupá posedlost uchvátila. Posedla by mě zloba na tvou nestydatost, kdybych ti nechtěl být dobrým rádcem a netoužil pro tebe jen to nejlepší,“ shlížel na Huberta s vlídně nakrčeným čelem.

„Ale kde je Pomněnka?“ nedal se Hubert.

„Zlobím se na tebe, slyšíš?“ řekl trpaslík mnohem jednodušeji. A mnohem přísněji.

Jenže Hubertovy oči a uši byly plné panenky Pomněnky, takže neviděl ani neslyšel, že se na něj trpaslík čím dál víc zlobí.

„Ztratila se, asi,“ pokrčil nešťastně rameny.

„Co ti zajímavého pověděla?“ promluvil trpaslík opět mírněji.

„Nic,“ zalhal Hubert, aby panence neuškodil.

„To je lež!“ vykřikl trpaslík, až mu nadskočil klobouk a svezl se mu ke straně, takže mu pak zakryl jedno oko. „Lžeš mi,“ vrčel trpaslík a rovnal si při tom klobouk. „Já jsem do tebe vložil důvěru a udělal jsem z tebe svého pomocníka – a ty mi lžeš?!“ sundal klobouk, který se mu pořád na hlavě kymácel a nechtěl správně držet.

Hubert mlčel.

„To nevadí,“ zklidnil se zničeho nic trpaslík a do rozčilené tváře se mu vrátil jeho šklebivě vlídný úsměv. „Jen ti poradím, dávej na sebe dobrý pozor, jelikož nejsem stále s tebou a tvoje chování by se ti mohlo zle vymstít,“ syčel jako had. Had s křivým šklebem ve tváři, co měl být úsměvem.

Ani tohle však Hubert pořádně neslyšel.

„Tak já ji zkusím najít, jestli můžu,“ řekl.

„Zkus to,“ obrátil se k němu trpaslík zády. „Přijmi ode mě nejupřímnější přání, abys uspěl. Ona je povahy zlé a nepoctivé, ale je-li to tvým přáním, pak dobrá, smíš se přesvědčit na vlastní kůži,“ dodal ještě, a odešel.

„Děkuju,“ řekl Hubert a spěchal k výtahu, rozhodnutý neváhat ani chvíli a hledat, aby panenku našel co nejdřív – a aby se ji zeptal, jak myslela to, co mu říkala, a proč ji trpaslík nemá rád, a jestli ona ho také nemá ráda, a jestli má někoho tady v domě ráda, vlastně to ne, to mě nezajímá, to jen abych věděl, jestli se jí něco v domě líbí, nebo jestli ho nemá ráda celý, uvažoval, než se před ním otevřely dveře výtahu – a tam stála obří želva se svlečeným krunýřem, která po Hubertovi sáhla a sevřela jej svou silnou paží tak, že nemohl ani pohnout.

„Co to děláš? Nech toho,“ vzpíral se Hubert, ale želva jej strčila do svého krunýře a omotala silnými pásky, a jakkoli se snažil vzepřít a vylézt z krunýře ven, bylo to marné, želva měla nečekaně velkou sílu, tak velkou, že se nemohl ani pohnout, když ho držela, a bez jediného slova pak strčila krunýř s Hubertem zpátky do výtahu a vzápětí se za nimi zavřely dveře.

Kdyby se nezavřely a kdyby Hubert neležel svázaný na zádech, mohl by vidět, že se trpaslík dívá za nimi a spokojeně přikyvuje, jak to želva bezvadně provedla, přesně podle jeho přání. Jenže Hubert byl uvězněný v želvím krunýři a výtah jej odnášel kamsi do neznáma, a nemohl tedy vidět nic.

15 Ve vězení

„Co se stalo!? Proč mě držíš!? Kam mě táhneš!? Co jsem udělal!?“ křičel Hubert cestou na želvu, táhnoucí jej za sebou svázaného v krunýři od výtahu kamsi dál, potom znovu do jiného výtahu, ještě o kus dolů a opět jej vlekla chodbou, až konečně zastavili u mříže, překrývající otvor ve zdi. Želva mříž odemkla, potom Huberta rozvázala a jako kus hadru jej strčila do otvoru, za mříž, kterou pak s kovovým třesknutím zabouchla, klíč podruhé zarachotil v zámku a bylo to.

Ani jediným slovem Hubertovi nepomohla, nic nevysvětlila, jen mlčky, spolehlivě a přesně jako stroj udělala svou práci. Krunýř si vrátila na záda a konec, úkol byl splněn, nač se zdržovat? Brala se k odchodu a Hubert, obličej přitisknutý k mříži, za ní nechápavě koukal. Železné tyčky se mu vtiskly do tváří a rozdělily je na několik čtvercových oblastní, které vypadaly každá jinak, ale všechny byly stejně překvapené a smutné.

„Co se stalo? Něco jsem udělal? Ale komu? A kdy?“ volal za želvou. „Proč jsem tady? Řekni mi to! Co tady mám dělat?“

Ticho.

Skrz mříž viděl jen kousek a želva se mu už z dohledu ztratila. Neviděl ji, ani neslyšel. Svezl se na kolena a rukama stále svíral mříž.

„Ty nevíš?“ ozval se nad ním tichý a studený hlas. Želva se vrátila. Nekoukala však na něj, ale kamsi na protější zeď, takže si Hubert ani nemohl být jistý, jestli mluví s ním.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. Protože s kým jiným by mluvila?

„A jak to mám vědět já, když to nevíš ani ty?“ pohodila želva hlavou a znovu se obrátila k odchodu. Při tom se ale ještě na Huberta podívala; jen letmo, krátce, ale Hubert stačil postřehnout, že má u jednoho oka velkou slzu.

„Ale...“ snažil se honem namítnout, že ona by měla vědět, proč za ním zamyká mříž, jenže byl tak překvapený, že místo toho řekl: „...ty brečíš? Proč? Co se ti stalo?“ vyptával se, zatímco želva kráčela pryč, slyšel už jen šustění jejích nohou po podlaze, pak cvaknutí dveří a nic, ticho, zůstal tam sám, skleslý, zoufalý a zmatený.

„Patří ti to,“ ušklíbl se najednou. „Kdybych mohl, šlápnul bych ti na ocas, abys měla proč řvát,“ už se téměř usmíval. Aby sám nemusel brečet.

Hubert zůstal zavřený v malé komůrce bez židlí, bez poliček, beze skříně, ani stůl tam nebyl, ani žádné okno, nic, jen vzadu se na zemi válelo několik dřevěných kostiček. A pak už jen ta mříž, skrz kterou tam z chodby pronikalo alespoň světlo, kreslící na podlaze její stínový otisk, černé, pravidelně se křižující příčky. Z chodby viděl jen kus omšelé protější stěny; skrz mříž dokázal vystrčit jen nos, víc se rozhlédnout nemohl.

„Je tu někdo?“ pokoušel se volat; marně, nikdo neodpovídal. „Slyšíš mě? Já tě vidím, kouká ti levá ruka. Nebo to není ruka, to je ucho, máš ho jako plachtu, vylez, nebo nehraju,“ zkoušel to znovu a znovu, tak, aby se při tom alespoň sám bavil, aby mu bylo veseleji.

Jenže to nepomáhalo. Nesmál se a chodil od mříže ke stěnám a od stěnám k mříži, volal a přemýšlel, co tam dělá a proč tam je, až se nakonec posadil na zem a vzal do ruky jednu z kostiček.

„Vadila jim Pomněnka? Ale proč? A komu? Mně nevadí skoro vůbec. Nebo jsem něco udělal špatně?“ mluvil nahlas a převracel při tom kostku v prstech, jako by čekal, že mu odpoví.

Neodpověděla.

Hubert ji vrátil na zem a vzal si jinou. „Že jsem ji chtěl hledat?“ pokračoval v hlasitém přemýšlení. „Taky by mě mohla hledat, ne?“ prohlížel si kostku ze všech stran. „Mohla by. Kdyby mě měla ráda, určitě by mě hledala, ale já jsem ji hledal – a rád ji nemám, akorát .. jsem ji chtěl vidět, jo,“ vzpomněl si. „A to nic neznamená,“ odložil druhou kostku na tu první a zvedl další. „Kdyby mě hledala, mně by to nevadilo,“ odmlčel se, hleděl skrz mříž kamsi do prázdna a kostku si překládal z ruky do ruky. „Ani by mi vlastně asi nevadilo, kdyby mě měla ráda. Proč by mi to mělo vadit? Klidně, ať mě má ráda, když chce,“ pomalu, rozvážně vložil třetí kostku na dvě předešlé.

„Má mě ráda?“ zasmál se, a hned sáhl po další kostce.

„Nemá mě ráda,“ řekl tišeji a dal ji na předchozí.

„Má mě ráda?“ opět zvýšil hlas, když přidal novou kostku.

„Nemá mě ráda,“ pokračoval zase tišeji, když na vrcholek ukládal šestou kostku.

„Má mě ráda?“ znovu se rozjasnil a přidal sedmou.

„Nemá mě ráda,“ položil osmou a honem sáhl po další kostce, a tak to šlo dál, jedna za druhou:

„Má mě ráda?“

„Nemá mě ráda.“

„Má mě ráda?“

„Nemá mě ráda,“ špitl, jen rty se mu drobně pohnuly, téměř ho nebylo slyšet, když na vršek dával poslední, zelenou kostičku; marně se rozhlížel, všechny už byly srovnané hezky do komínku, žádná další už nezbývala.

„No a co? Mně je to jedno,“ zvedl se prudce. Tak ať nemá, stejně je to jedubaba a žádná Pomněnka. Protivná jedubaba!“ odmlčel se. „Ale mohla by mě hledat,“ kouká, že tam, kde předtím klečel, jedna kostička zůstala; zřejmě ji měl pod sebou, proto ji neviděl, ale teď na ni koukal a nevěděl, co má dělat. „Já jsem ji hledal. A taky ji nemám rád,“ zamračil se, ale sehnul se pro kostku a dal ji tam, kam patřila.

„Má..?“ zaváhal, pak do seskládaného komína strčil a k hromádce kostek, co po něm na zemi zbyla, se obrátil zády.

16 Hádaví rádci

„Hele, a jaká jedubaba? Kdo to je?“ ozvalo se náhle za Hubertem.

„Ta panenka,“ odvětil Hubert, zklamaný tím, co mu kostičky prozradily, nebo vlastně tím, co si nešikovně prozradil sám, když kostičky možná chtěly... Vtom strnul a pomalu, o – pa – tr – ně se ohlížel za sebe, tam, odkud zazněl ten hlas.

„Kde ses tady vzal?!“ vykřikl.

„Hele nekřič na mě laskavě, jo,“ napomenul jej on. On – malý panáček, co vypadal skoro jako klaun, seskládaný z kostek, co tam předtím Hubert rozhodil po zemi. Klaun pestře strakatý barvami kostek, se špičatou různobarevnou čepicí na hlavě, která však nebyla z kostiček, stejně jako hlava, které měl z jakéhosi polštářku, vyšitého dětem ke hraní, s velkýma namalovanýma očima a široce se usmívající rudou pusou.

Huberta ale nezajímalo, odkud se ta vyšívaná polštářková hlava s klaunsky pestrou čepicí vzala, když tam nic takového předtím nebylo; Huberta zajímalo, kde se tam vzal on, ten klaun celý.

„Ty se mi jenom zdáš?“ zeptal se podezíravě.

„Já jsem se ptal prv-nííí,“ zanotoval klaun, co se tam Hubertovi nějak sám seskládal z dřevných kostiček. A z polštářkové hlavy a klaunské čepice, které tam předtím nebyly. Divné.

„Tak můžeš taky první odpovědět, ne?“ zasmál se Hubert.

„To bych mohl,“ podíval se na něj kostičkový klaun vážně. „Kdybych chtěl.“

„A ty nechceš?“

„To ještě ne-vííím,“ zazpíval klaun a otočil se dokola, až se kostičky v jeho těle zavlnily a celé se přeskládaly, takže byl teď úplně jinak barevný, než před chvílí.

„A co tady děláš?“ zeptal se Hubert.

„A co tady děláš ty?“ zamrkal kostičkový klaun svýma namalovanýma očima.

„Nevím,“ pokrčil Hubert smutně rameny.

„A mám ti to říct?“ ptal se klaun vesele.

„To nemůžeš vědět,“ zavrtěl Hubert hlavou. „Ani želva to nevěděla. A ta mě sem zavřela. A neví, proč!“ mračil se Hubert. „Asi je blbá,“ zasmál se nečekaně. A pohlédl na klauna, co on na to.

„Nemůžu, ale vím,“ zatočil se kostičkový klaun dokola, nato si vzal kostičku, co měl pod hlavou jako krk, a přehazoval si ji z jedné ruky do druhé. Byl bez krku – a vůbec mu to nevadilo. Divné.

„Nevěřím,“ pochyboval Hubert.

„Všechno souvisí se vším,“ vrátil si klaun důležitě kostku na místo.

„Jasně. Nevěř mu, nic neví,“ ozval se nový, už třetí hlas. Studeně a bezbarvě, jako by promlouval odněkud ze studny. „To by musel nejdřív pořádně promyslet a prozkoumat a spočítat, jenže to on neumí,“ zasmál se. Jako když se otřásá plech.

Hubert se prudce ohlédl, pak ještě doleva, doprava a kolem dokola; sem a tam, za sebe, vedle sebe, nad sebe, dolů a ještě jednou dokola. Nikdo nový tam nebyl. Podíval se na kostičkového klauna, co ten tomu říká, ale kostičkový klaun se nepotřeboval rozhlížet a hned věděl, že to mluví stín kovové mříže, co leží přilepený na zemi. A rovnou se s ním pustil do hádky.

„Spočítat? Tak se ukaž, spočítej to, když to umíš,“ řekl posměšně.

„Vím, že nic nevím,“ řekl ten studený hlas, a ve stínu se při tom jedno okénko maličko zavlnilo, jako by tam byla ústa, a Hubertovi se podlomila kolena, zavlnil se celý a brada mu překvapením spadla tak, že měl pusu dokořán, jako by chtěl spolknout celou tu divnou společnost.

„Ono to mluví,“ vyšlo z něj po chvíli.

„Jaký ono?!“ zaprskal stín.

„Toho si nevšímej,“ mávl klaun rukou, až mu jedna kostka odletěla; ještě v letu ji ale chytil a vrátil zpátky.

„Dávej pozor!“ vyjekl stín, protože kostka mířila k němu.

„Ono to počítá, že stačí všechno změřit a srovnat a poskládat, ono si to myslí, že myslet je pó-čí-tat,“ pištěl klaun a přehodil si kostky z levé nohy do pravé a naopak.

„Já si nic nemyslím, já všechno, co vím, tak vím. Jistě a přesně, na rozdíl od tebe,“ opáčil stín jízlivě. „Protože já i když mlčím, tak to zní pořád chytřeji, než tvoje žvanění,“ zachechtal se plechově.

„Jenže ty mlčet neumíš,“ opáčil klaun. „Ty se musíš pořád vytahovat, jak seš strašně chý-tréj a jak všechno vý-mý-slíš,“ schválně protahoval slova, aby to znělo směšně. „Ty musíš všechno rozebrat na ty svoje čtvé-ré-čky, abys to prozkoumal, abys to pochopil, ale nakonec stejně ničemu nerozumííííš,“ vysmíval se.

„Rozhodně vím víc, než ty,“ ucedil stín.

„Tak proč sem přišel? Víš?“ ukázal klaun na Huberta.

„Nepřišel. Přitáhla ho sem želva.“

„Dobře,“ uznal kostičkový klaun. „Ale proč je tady?“

„Protože ho sem přitáhla želva, ty filosofe,“ zachechtal se stín ledově.

„Dejte už pokoj,“ skočil jim Hubert do řeči. „Mně to vaše hádání nezajímá.“

„Ale to se pleteš,“ obrátil se na něj klaun.

„To jsi na velkým omylu,“ nečekaně souhlasil i stín.

„Ty nás totiž potřebuješ,“ pokračoval klaun.

„My to víme už dávno, ale teď to konečně poznáš i ty,“ doplnil stín. Tak si najednou bezvadně rozuměli.

„Na co vás potřebuju?“ ušklíbl se Hubert.

„Abys nedělal hlouposti,“ mrkl na něj klaun svýma velkýma, namalovanýma očima.

„Nebo abys je dělal chytře,“ zasmál se plechově stín.

„Hlouposti chytře, to je teda nesmysl,“ zasmál se i klaun.

„Ty tomu nerozumíš.“

„Já tomu nemusím rozumět, já to vím.“

„Aha. A odkudpak asi?“

„Normálně to poznám.“

„A já zase poznám, že nepoznáš nic,“ znovu se pustili do hádky.

„Vy dva mi máte radit?“ zakroutil Hubert hlavou.

„No jistě,“ shodli se ti dva okamžitě.

„A co?“

„Všechno,“ řekl stín.

„Uvidíš,“ dodal klaun. „Třeba jak se odsud dostaneš.“

„Ty to víš?“ zaprskal stín.

„Nevím. Ale až mě něco napadne, hned mu poradím,“ zatočil se kostičkový klaun kolem dokola.

„Prej až ho něco napadne...“ smál se stín zvonivě. „To se musí důkladně promyslet. Dávej bacha!“ vykřikl nato, jelikož klaun zamával oběma rukama a z každé se do vzduchu, nad stín, vznesly dvě kostičky. Klaun je ale všechny opět včas chytil.

„Čeho se bojíš?“ smál se.

„Nemám rád nepořádek,“ syčel stín.

„Ticho!“ skočil jim Hubert znovu do řeči. Jenže to nebylo k ničemu, ti dva pokračovali v hádce, jako by Hubert nic neřekl.

„Pořádek je nuda,“ opáčil klaun a všechny kostičky se v něm protočily, takže chvíli měnil barvu jako semafor.

„Nuda je krásná,“ zasnil se stín. „Nuda znamená, že je všechno v pořádku.“

„Nuda je příšerná,“ vrtěl klaun hlavou.

„Víš, co je tady nejpříšernější?“ namítl stín. „Ty!“

„To bys nejdřív musel...“

Konec.

Hubert si zacpal uši a přestal je poslouchat.