Petr Scheuer

dlouhé, trochu strašidelné usínání

Tma je ošklivá, protože není poznat, co se v ní ukrývá. Tatínek sice říká, že ve tmě není nic jiného, než co je tam ve dne, ale tma je stejně strašidelná a protivná. Proto se také v noci spí - abychom se na tmu nemuseli dívat.

A do takové strašidelné noční tmy se holčička probudila.

Ležela pod peřinou a dívala se na strop, protože na stropě nebyla tma úplně černá. Z venku tam svítila lampa a dělala přes záclonu stín. Ovšem podivný stín. Záclona je bílá a hezká, ale stín byl tmavý, rozházený a pomotaný. Nejspíš proto, že záclona visí ve vzduchu, kdežto stín leží zmačkaný na stropě. Ale jak se tam může udržet? - napadlo ji. Proč nespadne? A není to náhodou ten stín, co se kvůli němu sestry hádaly?

Potom se rozhodla počkat na pána, co vypadal jako kapr a chtěl jí něco poradit.

Převalila se na stranu, zakryla si hlavu polštářem, zavřela oči a čekala. Jenže pána ani žádné květiny neviděla. Ani za zavřenýma očima nenašla žádný sen, jenom tmu.

Poslouchala, jestli ho aspoň neuslyší – ale pak dostala strach, že by na ni mohl ze stropu spadnout stín!

Tak vykoukla - ale stín pořád ležel zmačkaný na stropě.

Haló, pane! Jste tady? - ozvala se potichu.

Ale nic. Slyšela jenom bráškovo tiché oddechování.

Sen byl pryč. Pán se neozval a jeho radu se nedozvěděla.

Byla nešťastná. Myslela si, že by s tou radou malého prince našla. A potkala by ho moc ráda. Hned by se ho zeptala, proč stín nespadne ze stropu? A také, jestli už slyšel, jak se hádají květiny? A co je to za pána, co vypadá jako ryba? Na spoustu věcí by se ho chtěla zeptat. Jen se trochu bála, aby mu nechyběl ten plášť. Ale víc se těšila.

Víte, že těšit se je vždycky nejkrásnější? Však dospělí to dobře vědí – a oni toho vědí hodně. Všimli jste si třeba o Vánocích, jak dlouho jim trvá, než rozbalí svoje dárky?

Chtějí se totiž dlouho těšit a představují si, jaké tam na ně čeká kouzelné překvapení. Jenomže krásná překvapení dává Ježíšek dětem. Dospělí už od něj dostávají spíš rukavice a bačkory a holení a mixéry a košile a peníze a tak podobně. Tak aspoň ty dárky dlouho rozbalují a dlouho se krásně těší. I když stejně nakonec mají největší radost, když Ježíšek dobře vybere dárky pro jejich děti.

Ale honem zpátky k holčičce, která se těší na malého prince a poslouchá funění spícího brášky. A slyší také, jak cosi praská a lupe a bouchá v topení. Občas to jsou hrozné rány, jako by se nějací malí trpaslíčci chtěli dostat ven z trubek. Ale tatínek říkal, že to nejsou žádní trpaslíci, ale studená voda. Jenže jak by voda mohla takhle praskat? Voda přece teče a nepraská. To budou spíš ti trpaslíčci. Možná tam mají zimu, tak bouchají, aby někdo zatopil. Asi. Nejspíš… - přemýšlela holčička.

Když tu se jí pojednou zdá, že za stínem záclony, co leží zmačkaný na stropě, se někdo schovává. Vykulila oči a trošku se polekala. Kdyby to byl ten kluk, ten malý princ, to by jí asi nevadilo. Ale na někoho jiného by se zlobila, protože co tam má co dělat? U nich doma na stropě!

Mám se schovat k bráškovi? - napadlo ji. Jenže bráška spí. A minule, když si vlezla k němu pod peřinu, tak se zlobil, že ho vzbudila.

Podívala se na strop, jestli to tam pořád je. Velký zmačkaný stín od záclony ležel na stropě a nehýbal se. Ale ten kdosi, kdo se ním schovával, ten už vidět nebyl.

Holčička si oddechla.

Měla radost, že se ztratil .. když vtom vzadu na skříni objevila cosi jiného. Někdo tam ležel. Ale zase to nebyl ten malý princ. Spíš to vypadalo, jako velký černý chlupatý medvěd. Nebo možná velký hnědý chlupatý medvěd, protože ve tmě to nebylo dobře poznat. Vlastně to nešlo vůbec poznat. Ani nešlo poznat, jestli spí, nebo jestli je vzhůru a kouká. Ani jestli je hodný a plyšový, nebo jestli je zlý a má ostré zuby. Jenom se holčičce zdálo, že tam leží. Ale dobře ho neviděla.

Kdyby dobře viděla, poznala by, že tam nic není. Jen koš na prádlo a černý stín od skříně. Ovšem děti ve tmě vidí i to, co není. A z toho mají největší strach, takže se holčička bála.

Taky by to klidně mohl být pytel plný strašidel. – napadlo ji. A zabořila hlavu co nejvíc pod polštář, aby ji nebylo vidět. Jen oči jí koukaly. A měla je dokořán otevřené a sledovala to cosi, co bylo nahoře na skříni. Nešlo to dobře poznat, protože tam nic nebylo. Ale vypadalo to hrozně strašidelně.

Kdyby měla víc světla, vůbec by to strašidelně nevypadalo. Ale teď byla skoro úplná tma, tak měla strach, že to je pytel plný strašidel. I kdyby tam byl hebounký plyšový medvídek, tak by z něj měla strach. Protože ve tmě by vypadal jako velký, černý, chlupatý a zubatý medvěd.

Napadlo ji, že by bylo mnohem lepší být v pokoji nahoře, s maminkou a tatínkem. Tam se jí spalo krásně, když byla ještě malinká.

Jenže místo ní tam teď spí mimino! A na chodbě, přes kterou by musela jít, jsou pavouci. A ta chodba je v noci ještě strašidelnější než černý stín na skříni, co vypadá trošku jako plyšový medvídek. Protože tam jsou pavouci. Na stěnách. Sestry to říkaly. A pavučiny sama viděla! Ve dne se jich nebojí, protože pavouci nekoušou a nosí štěstí. Ale v noci by se bála i pavouka, co by jí v balíčku nesl malé štěstí. Určitě by se polekala a balíček se štěstím by si nevzala. Možná by mu řekla, že je hodnej, ale ať jí ho radši přinese až ráno. Že si ho rozbalí, až nebude tma.

A vlastně by nahoru stejně nešla. Protože, co kdyby zrovna přišel ten kluk, ten malý princ?! Co kdyby ji tady hledal - a ona byla pryč?! Ne, nemohla odejít.

Znovu se opatrně podívala nahoru na skříň.

A pytel plný strašidel, co nejdřív vypadal jako velký plyšový medvídek, už tam nebyl.

Zaradovala se, že je pryč. Jenže pak ji napadlo, že možná někam slezl a schoval se. Možná pod postel!

A s pytlem plným strašidel pod postelí spát nechtěla! Protože co kdyby přišel malý princ? Co kdyby s ní chtěl kamarádit - a našel u ní pod postelí pytel plný strašidel!

Co by si o ní asi myslel!? Že spí se strašidly. A že je schovává pod postelí!

Ale co když nepřijde? - napadlo ji za chvíli. Tak že bych se schovala k sestrám do pokoje, když jsou doma? Třeba některá ještě nespí..? Sestry totiž bývají vzhůru hrozně dlouho. Déle, než tatínek a maminka.

Jenže k sestrám by musela jít přes kuchyni. A v kuchyni může být plechový Hrncodlak s oprýskanýma ušima, nebo ostrá bába z Rozbitých Talířů. Když je noc. Ve dne, za světla ne. Ale když je tma, tak ano. Říkal to tatínek. Rozbité Talíře je prý vesnice a ostrá bába je taková bába, co pořád křičí a má špičaté zuby. To vyprávěl, když v noci chodila do kuchyně. Co jsou oprýskané uši, to neví, ale vypadá to prý hrozně, říkal tatínek. Tak už v noci radši do kuchyně nechodí. Protože co kdyby tam zrovna byli ti dva?!

I když tam v noci našla jedině maminku, tatínka, sestry nebo brášky. Žádná ostrá bába ani Hrncodlak s ostrýma ušima tam nikdy nebyli. Tak co?!

Ale stejně raději zůstala ve své posteli, vedle funícího brášky.

Když tu najednou venku zablikala jiná lampa a rozsvítila se. A stíny byly naráz pryč. Tahle lampa stojí totiž hned u okna, takže v pokoji bylo najednou skoro úplně světlo. A na skříni, kde viděla pytel plný strašidel, co vypadal trochu jako plyšový medvídek, teď viděla jen vzadu prázdný koš na prádlo. A vedle něj byl zase jiný stín – ale vůbec ne strašidelný. Tenhle vypadal, jako by měl strach, že spadne na zem.

Holčička mu chtěla říct, aby se nebál. Že kdyby sletěl dolů, tak mu pomůže zpátky. Jenže než se stačila pořádně rozkoukat, lampa venku opět zablikala a zhasla. Ustrašený stín zmizel a ostatní byly jako předtím.

Teď už ji to ale nebavilo. Koš na prádlo už poznala, a proč by se měla bát nějakého stínu. Když ho umí zahnat i lampa zvenku, tak co?!

Zavřela oči, aby už neviděla žádnou stínovou potvůrku. Poslouchala jen bráškovo funivé oddechování. A také, jak voda ťuká do topení. Možná chce ven. - napadlo ji. Nebo ti trpaslíčci, že by spravovali topení? – přemýšlela. A poslouchala.

Ne bráškovo funění. Ani praskání v radiátorech – poslouchala, jestli ji někdo nezavolá.

Ale nikdo se neozval. Jen bráška nahlas dýchal a v topení lupalo. Neslyšela ani hodného pána, co vypadal jako kapr. Ani malého prince - a toho by slyšela moc ráda. A vůbec nejradši by ho potkala. Aby mu vysvětlila, jak to bylo s pláštěm.

Začala tedy mluvit sama. Protože co kdyby ji slyšel?!

„Je tady někdo?“ zašeptala. A čekala, jestli odpoví. Ozvalo se jakési zahuhlání - ale to byl jen bráška. Tak nechala oči zavřené a šeptala dál: „Pane. Jestli mě teda slyšíte, tak buďte tak hodnej a řekněte tomu klukovi, tomu malýmu princovi, že ho hledám,“ odmlčela se. Pak v topení zapraskalo a ona pokračovala: „Nebo ne, nehledám ho. Aby si nemyslel. Ale chtěla bych ho vidět. A taky hlavně, že jsem ten plášť nezahodila schválně. On se mi nelíbil. Ale není škaredej. Akorát je divnej. Ale jinak je hezkej,“ znovu nakrátko utichla. A dál pak mluvila ještě tišeji: „Taky se ho zeptejte, jestli by si se mnou chěl hrát. Prosím. Nebo povídat. Co myslíte? Chtěl by? Nebo taky jenom s miminem, jako ostatní..?“ maličko zesmutněla, a opět bylo chvíli ticho. „Ale kdyby se zlobil kvůli tomu plášti, tak .. tak já bych se mu omluvila. A něco bych mu dala! Klidně, kdyby chtěl,“ zašeptala tak tichounce, že byste ji neslyšeli, ani kdybyste měli ucho úplně u její pusy. „Aby se nezlobil, hlavně. A aby se mnou byl kamarád, bych si přála. Vůbec by mně nevadilo, že nosí takovej divnej plášť. On se mně se docela líbil, víte? Ten…“ řekla ještě.

A pak už bylo jen úplné ticho, protože usnula. A spala hlubokým spánkem beze snů. Ani větu nestačila dopovědět.

Tak schválně, co myslíte, že chtěla říct?

Že se jí líbil ten plášť?

Nebo, že by chtěla říct, že se jí líbil ten princ???

Nebo něco jiného?

Kdo ví…

Možná se to ještě dozvíme. Někdy příště. Ale dnes už ne, protože holčička spinká a my už půjdeme také.

Dobrou noc.