Petr Scheuer

klavír

Sotva holčička vyběhla ze svého kouta pod schody, hned spěchala ke klavíru.

Vlastně k nejmladší sestře.

Vlastně k oběma.

Postavila se vedle sestry, vlastně vedle klavíru, a poslouchala, jak krásně hraje.

Sestra.

Vlastně i klavír. Oba dohromady.

Holčičku vždycky bavilo poslouchat, když sestry hrály na klavír.

Dřív, když ještě byla malá, tak myslela, že stačí mačkat knoflíky a ono to krásně hraje. Ale teď už malá není a ví, že to nestačí. Už ví, že třeba stůl hrát neumí, i když jsou na něm knoflíky. Židle také ne. Ani kolíčky na prádlo nehrají, i když vypadají skoro jako knoflíky u klavíru. Ani když se na ně mačká, tak nehrají. Ale klavír to umí.

Jenže ne vždycky.

Zkoušela to i sama - a klavír sice hrál, ale vůbec ne tak hezky, jako když ho mačkají sestry. Ani bráškovi nehraje tak dobře. Maminka říkala, že to je proto, že hrát neumí. Ale to přece nevadí, když hraje klavír! – myslela si holčička, když byla ještě malá.

Teď se dívala sestře na prsty, poslouchala krásnou hudbu a přemýšlela, čím to může být.

„No copak, ty žabko?!“ zeptala se nejmladší sestra, když dohrála. Ona často holčičce říká žabko. Nebo žabucho. Nebo ty malá žábo. Někdy jí tak řekne každý, ale nejmladší sestra skoro pořád. Ale holčičce nevadí, že jí tak říká. Protože se na ni přitom směje.

„Proč mi klavír nehraje jako tobě?“ zeptala se jí.

„Protože to neumíš,“ odpověděla nejmladší sestra.

„Umím! Taky jsem mačkala ty klapky. Ale hrál jinak než tobě,“ zamračila se. A nejmladší sestra začala vysvětlovat, že by se nejdřív musela dlouho učit hrát, aby klávesy mačkala správně, že by nejdřív musela znát noty a tempo a rytmus a tóny, a taky hodně cvičit… Ovšem holčička si vzpomněla na něco jiného.

„Na co jsou knížky?“ zeptala se.

„Přece aby se četly. Asi,“ zamrkala nejmladší sestra překvapeně.

„A když číst neumím?“ vyzvídala.

„Tak buď ráda,“ zasmála se ona. Ale pak viděla, že je to holčičce líto, tak řekla, že se to určitě naučí.

„Já vím, ve škole,“ přikývla holčička.

Do školy se těšila. Všechny děti se do školy těší. Dokud tam nechodí. Školáci už se do školy moc netěší. Kdo ví, čím to je? Možná tím, že škola není jednoduchá. Ale ve škole se naučíte spoustu věcí, které byste jinak neuměli, viďte? Třeba číst. Nebo psát. Nebo hrát na klavír.

Vtom si ale vzpomněla na pána s plesnivým nosem a málem sestře řekla, že u nich chtěl bydlet. Že by chodil spát pod schody a zašpinil a rozházel by jim všechny věci.

Jenže zrovna přiběhl bráška-mimino. Odstrčil ji, postavil se ke klavíru a hned začal mačkat na klapky. Dělal hrozné zvuky a vůbec se to nedalo poslouchat! Sestra se však smála a chválila mimino, že je šikovný.

Potom vstala, posadila ho na svou židli, aby se mu líp hrálo, a někam odešla. Takže jí holčička už nemohla povědět o smutném pánovi, který se pořád chechtal a měl plesnivý nos a kalné oči.

„Ta-y,“ křičelo mimino za sestrou. „Poť. Spo-u! Ta-y,“ volalo, že chce, aby šla zpátky a hráli spolu. Sestra se však nevrátila, tak slezlo a běželo za ní.

Holčička tam zůstala a zkusila také zahrát.

Zmáčkla jednu klávesu - ale klavír zase hrál jinak než sestře. Úplně jinak. Vůbec ne hezky. Přitom holčička si dávala pozor, aby zmáčkla tu samou klávesu, co předtím zmáčkla sestra. Jinou, než mimino, a přesně tu samou, jako sestra - ale klavír vůbec nezahrál tak hezky, jako když ho mačkala ona.

Sestra se po chvíli vrátila s velkou tlustou knížkou. A hned za ní přiběhlo i mimino.

Otevřela knížku – a uvnitř, mezi zažloutlými stránkami ležely jakési zmačkané roztřepené provázky. Holčička jeden vzala do ruky - a byla to kytička. Jenom byla celá úplně suchá!

Mimino po ní ale hráblo a hned ji přetrhlo.

Holčička byla proto rozzlobená, ale nejmladší sestra mávla rukou, že to nevadí.

„To už nepotřebuju. Jenom jsem ti chtěla ukázat, na co jsou knížky,“ řekla a zasmála se.

„Můžu si nějakou vzít?“ zeptala se holčička. To už do tlusté knížky však lezlo i mimino a natrhlo jednu stránku. Sestra tedy knížku zvedla, zalistovala v ní a vytáhla dva šedě zelené roztřepené provázky.

„Tohle je jitrocel,“ ukázala první. „A to druhý nevím, to je asi pryskyřník,“ pokrčila rameny nad dalším. A oba je holčičce dala.

„Děkuju. Já si je dám taky do knížky!“ zaradovala se holčička. Ale hned je musela zvednout nahoru. Tak vysoko, aby na ně mimino nedosáhlo. A mimino vyskakovalo, natahovalo ruce a snažilo dosáhnout a křičelo: „Dej! Do-ů!“

Holčička ale utekla. Zaběhla pod schody pro knížku o malém princi a s knížkou a uschlými květinami běžela do pokoje, kde spí. Zavřít se tam, aby za ní mimino nemohlo. Ať si klidně řve!

V knížce našla stránku, kde byla jiná květina. Velká, s dlouhými červenými lístky. Akorát namalovaná. Ty suché provázkové kvítky pak vložila sem, k té namalované. A chtěla hned nejmladší sestře ukázat, jaké jim vybrala krásné místo.

Za dveřmi ale našla mimino. Už neřvalo. Už sedělo na zemi a před sebou mělo tu velkou knížku se žlutými stránkami. Otevřenou – a kolem se válely suché provázkové květinky. A mimino knížkou listovalo a tahalo další usušené květy a rozhazovalo a trhalo je.

Taková škoda! – litovala holčička. A radši se vrátila do pokoje. A svoji knížku ukryla před miminem pod polštář.

Nejmladší sestru potom objevila v koupelně. Stála u zrcadla a měla na hlavě omotaný ručník. Ne bílý, ale barevný, takže nevypadala jako žampión.

Holčička se chtěla zeptat, proč kytičky nechala miminu zničit. Jenže tam s byla i nestarší sestra, která vždycky spí ze všech nejdéle. A obě se spolu bavily o jakémsi klukovi. Jestli někam přišel, nebo kdy odešel, nebo kam šel, nebo co říkal a komu to říkal a jak to říkal a tak. A když se sestry takhle baví, nemá cenu na ně mluvit, protože stejně neposlouchají. Za chvíli navíc přišla i prostřední sestra a brzy se všechny tři hádaly. Kvůli nějakému stínu. Nebo stínům. Nebo kvůli tomu klukovi, nebo kvůli nějakým ponožkám, co mají barevné prsty. Nebo to spíš vypadalo, že se každá sestra hádá kvůli něčemu jinému.

Holčička se tedy vrátila do pokoje zkontrolovat, jestli jsou její kvítky v pořádku. Pak zastrčila knížku zpátky pod polštář a nechala ji tam. Aby mohly hezky pohodlně ležet.

Večer jí maminka přišla přečíst pohádku, protože mimino ukládal tatínek.

Holčička ale svoji knížku nechala pod polštářem. Bála se totiž, aby suché kytičky nevypadly. Aby se maminka nezlobila, že má v posteli smetí. Přitom to není žádné smetí! Jenže dospělí někdy vůbec ničemu nerozumí. Jako když si tenkrát pod peřinu schovala čokoládovou figurku a zapomněla na ni a ráno bylo všechno od čokolády. A maminka se moc zlobila. Přitom holčička vůbec nechtěla peřiny zašpinit a nemohla za to, že se ta figurka v noci nějak sama rozbalila.

Ale to byla ještě malá. Dnes už ví, že čokoládové figurky se do postele nedávají. Protože v posteli je jim moc teplo. Protože to pak vylezou ze svého obalu, aby jim nebylo tak horko. Holčička přece také někdy odkope peřinu, když je jí horko. A figurka asi nějak odkopala ten obal, rozbalila se a všechno umazala.

Teď tedy maminka četla z jiné pohádky. Jenže holčička skoro neposlouchala. Myslela totiž na klavír. A zeptala se maminky, proč jí nechce hrát jako sestrám. „Proč mi hraje skoro tak blbě, jako miminu?!“ zamračila se.

„Proč říkáš bráškovi mimino?!“ napomenula ji maminka.

„Protože je mimino,“ divila se, co je na tom.

„Ale má jméno!“ řekla maminka.

„Má. Ale je mimino,“ namítla ona. Potom ale dodala, že by chtěla, aby jí klavír hrál taky tak hezky jako holkám. Nebo aspoň líp než bráškovi, protože už je o hodně větší než on.

„Asi máte ještě oba moc malý prstíky,“ řekla po chvíli maminka. „A poslouchej,“ doplnila a pokračovala ve čtení.

Holčička vytáhla zpod peřiny ruku a prohlížela si prsty.

„Aha,“ řekla pak. „„A kdy to bude, až je budu mít větší?“

„To si ještě počkáš. Ruka roste pomaličku,“ vysvětlila maminka.

„To je škoda,“ povzdechla si a ručičku schovala. Ale hned ji něco napadlo: „A když nebudu bráškovi říkat mimino, tak by mi ruka vyrosla rychleji?“ zeptala se.

„Zkus to. Uvidíš,“ zasmála se maminka a četla dál.

Ale holčička pořád moc neposlouchala. Nemyslela už na klavír, ale myslela opět na knížku, co má schovanou pod polštářem. Na toho kluka, toho malého prince, co je v ní namalovaný. A na plášť, který mu ztratila. Přemýšlela, na co se asi pána s kloboukem a bramborovitým nosem ptal on? Jestli se třeba neptal na ni? A také, jestli se na ni nezlobí kvůli tomu plášti. A vzpomněla si i na kytičky, co dala do knížky - jestli je tam najde? A jestli se mu třeba budou líbit? A jestli se nezeptá, kdo je tam dal? A jestli vůbec pozná, že nejsou namalované, ale opravdové, jenom uschlé? A jestli by je chtěl? Protože ona by mu je dala - kdyby se na ni pak nezlobil za ten plášť.

A za chviličku už spala úplně jako malé miminko.

Ovšem to nesmíme říct nahlas, protože by se na nás určitě zlobila. Ona přece už dávno není mimino, ona už je velká holka. Mimino jenom pořád jenom řve a něco chce a neumí si říct, co chce! Jenom pořád křičí a všechno ničí. Jako ty usušené květiny! A taková holčička už rozhodně není.

Takže my řekneme jen potichounku, že tahle velká holka usnula jako malé miminko, a necháme ji spinkat.

Dobrou noc.