Petr Scheuer

chytání za slovo (sobota)

Dneska začneme koncem minulé noci. Všechno jednou skončí, i každá noc. Ale to nevadí, protože konec jedné noci je začátkem nového dne.

Ten dnešní se jmenuje sobota. A v sobotu holčička nechodí do školky. V sobotu jsou doma všichni. Dokonce i velké sestry, které jinak doma nebývají. Ty jsou pořád někde pryč. Nebo jsou zavřené v koupelně. Tak v tomhle novém dni, co se jmenuje sobota, holčička ráno vyskočila z postele a běžela nahoru do pokoje, kde spí bráška-mimino s maminkou a tatínkem. Běžela se podívat, jestli se mimino neztratilo.

Ale neztratilo se. Bylo doma, leželo v postýlce a spalo.

Vrátila se tedy dolů, seděla na posteli vedle brášky, který ještě spal, a listovala knížkou. Napadlo ji totiž, že ten kluk, ten malý princ, možná už nebude mít na obrázku svůj plášť, když ho zahodila.

Ale měl ho.

„Hele, kluku,“ nahnula se k obrázku. „Slyšíš?“ zašeptala tiše.

Asi neslyší. - ušklíbla se pak, když neodpověděl. Nebo se mnou nemluví. - napadlo ji. „Mluvíš se mnou?“ vyzvídala. A nato se ještě zeptala, proč si hrál s miminem a ne s ní, proč jí půjčil ten plášť a proč se jí schoval. A jestli se zlobí, že plášť zahodila. „A kde tě najdu?“ zeptala se ještě nakonec.

Ale na žádnou z těch otázek nedostala odpověď. V knížce našla jen obrázky a písmenka, stejně jako včera. Nic víc, žádnou radu, žádnou odpověď.

K čemu vlastně jsou? Jen tak leží, ani se nehýbou. - dívala se na písmenka i obrázky smutně.

„Na co jsou knížky?“ zeptala se později nejstarší sestry, kterou našla v koupelně. Stála před zrcadlem a dělala si na obličeji takové to barevné maskování. Kolem očí si malovala stíny, na tváře mazala líčidla a krémy, pusu si barvila rtěnkou a .. no, dělá toho vždycky hodně. Asi abychom ji nepoznali. Jenže holčička ji má dávno prokouknutou, na tu barevné maskování neplatí. Ona ji pozná, i kdyby se pomazala hořčicí nebo kečupem a vypadala ještě hůř než takhle.

„Co?“ ozvala se nejstarší sestra za chvíli, když holčička čekala a dívala se, jak po sobě rozmazává krém.

„Na co jsou knížky?“ zopakovala holčička. A sestra se zasmála.

„Co já vím,“ mrkla na ni pobaveně. „Asi na nic,“ pokrčila rameny a olízla si prst, na kterém měla mastičku.

„Ty seš čuně!“ zašklebila se holčička. Ale sestra ji neposlouchala a černila si oči.

Holčička si sedla v kuchyni a dívala se na knížku. Zavřenou.

Je to papír - ale k čemu to je, když se tam nic nehýbe, nikdo tam doopravdy nemluví ani se nezasměje? Vždyť je to pořád stejné. Ani obrázky se nehýbou, ani písmenka nemluví, jen tam leží a když se jich na něco zeptám, tak neodpovědí.

„Copak je?“ zeptala se maminka, která si všimla, že je nějak zasmušilá.

„Mami! A doletěla bych za princem na hvězdě?“ vyhrkla ona. A maminka vykulila oči: „Co?“ podivila se.

„Jestli ta hvězda ví, kde bydlí?“ pokračovala. Ale maminka pořád nic nechápala: „Kdo?“ zeptala se.

„Ten princ tady z té knížky, přece,“ korutila hlavou, že to maminka nechápe. Ale maminka už pochopila: „To asi neví,“ zasmála se. A teď se holčička zase divila, proč ne?

„Hvězda neví nic. Ta umí jenom svítit,“ vysvětlila jí maminka.

„Ne???“ podivila se zklamaně. „Ale jak teda ví, kam má svítit?“ napadlo ji. Jenže maminka neměla čas jí odpovědět, protože musela jít pověsit prádlo. Skoro jen samá trička a kalhoty a ponožky a bundy pro mimino! - všimla si holčička.

„Stejně jsou knížky na nic,“ řekla pak, když se maminka vrátila.

Ovšem to se mamince vůbec nelíbilo. Hned začala vysvětlovat, že knížky jsou krásné a důležité, že je v nich hodně zajímavých a moudrých a potřebných informací, které člověku dají vzdělání a vědomosti a rozhled .. no, prostě mluvila tak divně, jako dospělí mluvívají.

Nejstarší sestra se mezitím už dost pomazala barvami a krémy, tak přišla do kuchyně. Měla kolem hlavy omotaný bílý ručník, takže vypadala skoro jako žampion. To je taková houba, kterou holčička nezná. Ale kdyby ji znala, hned by ji napadlo, že sestra s bílým ručníkem omotaným kolem hlavy vypadá podobně. Skoro úplně jako žampion. Akorát žampion na sebe nemaluje žádné maskování. 

Sestra přišla do kuchyně, postavila se k oknu a koukala ven.

„Že jsou knížky na nic,“ oslovila ji holčička, aby to řekla i mamince.

Ale maminka se na ni zlobně otočila: „Tos jí řekla ty?!“

„Co jsem řekla? Nic jsem neřekla. Koukám z okna!“ zakoulela sestra očima.

„Že jsou knížky na nic,“ zopakovala maminka. A sestra řekla, že to jenom tak plácla. „To nechápeš?!“ znovu zakoulela očima a začala vysvětlovat, že to tak vůbec nemyslela. Ale maminka ji napomenula, že nemá plácat hlouposti. Tak sestra řekla, že neplácá hlouposti. Ovšem maminka se zlobila, že to teda hloupost byla, když říká, že knížky jsou na nic! A sestra řekla, že ji maminka nemá chytat za slovo. Maminka na to odpověděla, že ji za slovo nechytá, ale že takové věci nemá říkat.

„Chytáš mě za slovo!“ zopakovala nejstarší sestra naštvaně.

„Nechytám. A nehádej se se mnou!“ odpověděla maminka.

„Chytáš. A nehádám se s tebou. To byla jenom taková sranda. Že jo!“ obrátila se na holčičku. A holčička už nechtěla, aby se hádaly. Chtěla mamince říct, že ona přece ví, že knížky jsou dobré. Že akorát jenom neví, na co. Když se v nich ani nemůže zeptat, proč se jí ten princ schoval. A kam?

Jenže než stačila odpovědět, přiběhla z pokoje nejmladší sestra s miminem. A smála se a volala, aby se všichni podívali, co dělá. Mimino, samozřejmě. Maminka s nejstarší sestrou hned zapomněly na hádání, chytání za slovo i na knížky, a dívaly se na mimino. Přitom nedělalo nic zajímavého! Jenom si na sebe natáhlo velké šaty a hledalo, kam patří ruka. A na nohách mělo velké boty, co patří nejmladší sestře.

A všichni se tomu hrozně smáli!

Holčičku to ale nebavilo, tak z kuchyně zmizela.

Ne, nebojte, nezmizela doopravdy. Ani se nerozpustila jako ve snu. Jen se odešla schovat k sestrám do pokoje. Na svoje místo, pod schůdky, které vedou nahoru, k postelím pod stropem. Aby si mysleli, že se ztratila.  

Dřív tam pod schody bývala velká bedna s pilinami, ve které žili osmáci. To jsou takové myši, ale hrozně chytré a krásné. Aspoň to říkala nejstarší sestra. Ale bedna ani osmáci tam už dávno nejsou. Teď tam sestry jen občas něco odloží. A právě tam se holčička schovala. Otevřela knížku, dívala se na obrázky a přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby se mohla podívat normálně dovnitř, do ní.

A víte, o čem ještě přemýšlela? Nevíte?

Přemýšlela o tom, jak se chytá za slovo. Protože nevěděla, co to znamená. Ano. Přemýšlela, jestli to bolí, když vás někdo chytí za slovo. Možná ano, když se kvůli tomu prostřední sestra zlobila. – napadlo ji. Nebo jestli se to slovo nějak nepomačká. Jestli se v něm nepopletou písmenka a nevypadá už jinak, když je chycené? A jak takové slovo vypadá? - přemýšlela. Dá se vůbec chytit rukou? Nepiští třeba jako myš, když ho někdo chytí. A za co se takové slovo chytá? A jestli teď sestře to slovo nechybí, když ho maminka chytila?

O tom přemýšlela a dívala se přitom do knížky.

Až ji napadlo, že by to mohla zkusit. Sáhla do stránky, kterou měla právě otevřenou, sevřela ruku a pak se do ní podívala, jestli se jí nepovedlo nějaké slovo chytit.

Ruka však byla prázdná.

Zkusila to ještě několikrát, ale nikdy jí v ruce žádné slovo nezůstalo. A zkoušela chytit i krátké slovíčko, co má jen pár písmenek, i ta dlouhá, co mají písmenek plno – žádné jí v ruce nezůstalo. Ani to, co bylo na začátku kapitoly napsané tlustými písmenky.

Chtěla se někoho zeptat, jak se za slovo chytá. Jenže v kuchyni se všichni pořád smáli s miminem, tak tam nešla. Stejně by se mnou určitě nemluvili. – myslela si.

Tak hledat přestala a jen si prohlížela obrázky.

Jako první znovu ten, kde byl malý princ v dlouhém modrém, dole příííšerně rozšířeném plášti. Už zvedala ruku a skoro by se pokusila ho chytit – ale pak couvla a nezkusila to. Stejně by to nešlo. – říkala si. Ale po pravdě měla i strach, aby mu neublížila. Aby ho nerozmazala a nepomačkala. Aby se na ni nezlobil.

Tak se na něj jenom dívala a přemýšlela, proč se jí schoval.

Docela dlouho – ale tak dlouho my čekat nebudeme. Protože všechno má svůj konec, to už přece víte, a tohle dnešní vyprávění končí právě teď.

Nebo vlastně ne, ještě chvíli počkejte!

Všechno konec nemá! Třeba čára dokolečka ho nemá - podívejte:

Vidíte nějaký konec? Není tam, že ne?

Ale teď se podívejte sem. Protože když se taková čára maluje, tak začátek i konec má:

Až když se nakreslí celá, tak konec ten začátek spolkne. A máme kolečko, hezky kulaté a bez konce:

To nás však neošálí, protože my už víme, že je to maskování. Jen finta, abychom neprokoukli, že kruh je čára jako každá jiná.

Jenom trošku jiná.

To už tak někdy bývá, že to tak je.

Tak dobrou noc.