Petr Scheuer

rozloučení (sobota)

Když se holčička ráno vzbudila, kluci ještě spali. Oba dva. Tak je začala šimrat. Nejdřív jednoho a pak druhého. Na tvářích, a taky pod nosem! Protože tam to hodně lechtá. Oni krčili nos a kroutili pusou, ale spali dál.

Holčičce přišlo moc legrační, jak se při tom tvářili, a chtěla to někomu ukázat. Aby se smáli spolu. Jenže věděla, že sestry nepřijdou, protože ty ještě spí. A že bráškům nemůže ukázat, jak legračně krčí nos a kroutí pusou, to jí bylo taky jasné. I když neuměla vysvětlit, proč to nejde.

Však na to má ještě dost času. Říkat složité věty, co se tváří důležitě, to se naučí, až bude velká. Zatím jí stačí vědět, že to nejde. A to je přece jasné, že to nejde.

Najednou se ale zarazila a začala něco hledat. Sahala si na pyžámko a dívala se i kolem sebe a pod peřinu. Hledala totiž hvězdičky, co jí princ dovolil utrhnout. Ale nenašla je. Na pyžámku ani neměla kapsy, takže si je tam nemohla dát. Tak přemýšlela, kam je mohla dát.

Za chvíli uslyšela na chodbě kroky a nějaký rachot. Napadlo ji, že to asi tatínek přišel zatopit v kamnech, a hned za ním běžela. Jenže to nebyl tatínek, byla to prostřední sestra. Že prý byla venku.

„Tak brzy?“ divila se holčička. Ale sestra odpověděla, že se teprve vrátila domů.

„Tak pozdě???“ zeptala se ještě překvapeněji. „A cos tam dělala?“

„Tak, různě,“ zasmála se ona. „Samý krásný věci.“

„Jaký???“ byla čím dál udivenější. Ale ona jen mávnula rukou.

„Jaký?“ prosila holčička. „Řeknííí…“

„No tak,“ začala sestra vyjmenovávat. A mluvila jinak než většinou. Nějak moc vesele, úplně se přitom smála: „Nejdřív jsme si hráli třeba na schovávanou,“ zvedla ukazováček, že to za prvé. „Taky jsme se různě přetahovali a tak,“ zvedla prostředníček, že to hned potom. „Dělali jsme si naschvály…“ zvedla prsteníček, že tím pokračovali. „Potom jsme spolu váleli sudy,“ zvedla malíček, že to taky. „A nakonec jsme dlouho skákali panáka,“ zasmála se a přidala palec. Takže už měla celou ruku použitou, všechny prsty zvednuté. „A nebuď zvědavá!“ polechtala ji ve vlasech a odešla do kuchyně.

Holčička šla za ní a podívala se z okna. Venku se teprve rozednívalo, ještě tam byla skoro úplně černá tma.

„Ty se tam nebojíš?“ zakroutila hlavou.

„Na sebe dám pozor. Mám snad rozum,“ řekla sestra důležitě. Jenže holčička si hned vzpomněla, jak tatínek říkal, že její sestry nemají rozum. Všechny tři. Právě proto, že ve dne sedí doma a v noci chodí ven.

„A proč chodíte ven v noci a ve dne sedíte doma?“ vyptávala se dál.

„Protože už jsme velký,“ odvětila sestra.

„Tak to já budu radši malá,“ řekla holčička. „Protože já bych se v noci venku bála. Já radši budu v noci spát. A měla jsem dvě hvězdy!“ pochlubila se. „Ale už je nemám,“ dodala smutně.

„Jak to?“ divila se prostřední sestra.

„Možná jsem je ztratila, když jsme s princem po sobě házeli míče,“ řekla, co ji předtím napadlo.

„S jakým princem?“ vyzvídala sestra.

„S malým přece. Z té knížky!“ vysvětlila jí. A sestra mlčela a prohlížela si ji tak nějak divně, skoro smutně, nebo jako by ji dlouho neviděla.

„Já bych někdy strašně ráda byla zase malinká holka,“ povzdechla si potom a podívala se na svoji ruku. A všechny prsty, které předtím holčičce jeden po druhém ukazovala, pak zavřela do pěsti a řekla holčičce, že jí trošku závidí.

„A co???“ podivila se holčička úplně nejvíc, jak se uměla divit. Tak, že měla překvapením úplně vykulené oči.

Prostřední sestra však jen pokrčila rameny a řekla, že neví.

To už tak bývá, že to tak je a čím jste starší, tím je všechno těžší a složitější.

Nevěříte? Ale je to pravda. Klidně se někoho staršího zeptejte.

Sestra pak odešla spát a holčička si pustila pohádky o krtečkovi. Ale dívala se jen chvíli. Pak uslyšela brášky, tak běžela za nimi. Byli zalezlí pod peřinou, ale postavili jí čepice. Z novin, co měli u postele. Každý jednu. Takže měla dvě. A oba dva chtěli, aby nosila tu jeho. Skoro se začali hádat. Jenže pak ani nepoznali, kterou dělal jeden a kterou druhý. Tak se dohodli, že to je jedno.

Ale čepici musela mít na hlavě. Když ji uviděli bez ní, hned jí jednu nasadili. Pořád ji musela mít. Celý den. Vždycky. Aby jim to nebylo líto.

Když se vrátila do kuchyně, nejmladší sestra už se dívala v televizi na film. Tak se dívala s ní. A v tom filmu byl kluk, který jezdil na kole a spadnul. Přijel a smál se a krásně koukal, ale pak narazil a spadnul, takže měl úplně rozbité kolo. Ale pořád krásně koukal, jenom už byl potlučený a smutný. Holčička by mu strašně ráda pomohla, ale nešlo to. Protože byl v televizi, kam za ním nemůže, protože to nejde. Ptala se, ale nejmladší sestra ani nevěděla, jak se ten kluk jmenuje. Přitom holčička by mu klidně dala svoje kolo. Nebo poslala, kdyby to šlo. Jenže to nejde.

Pak přišlo mimino a chtělo její papírovou čepici. Tak mu ji dala a dívala se na film. A mimino volalo: „Koukej!“ A ukazovalo nejmladší sestře, co má na hlavě. Potom se ale vrátilo k holčičce a pořád se natahovalo a lezlo na ni a chtěla jí čepici vrátit na hlavu. A když si ji holčička vzala, zae ji chtělo zpátky. A křičelo a vztekalo se, když mu ji nedala. Přitom ona chtěla koukat na televizi! Jestli tam zase nepřijde ten kluk s rozbitým kolem. Nebo si ho už spravil a mohl přijít se spraveným. Aby na něm jezdil.

Ale ten film stejně za chvíli končil a byli tam pořád jenom samí pánové, ale kluk už ne. Už tam nebyl ani jednou vidět.

Holčička si ho ale zapamatovala.

Nechala miminu čepici a zkoušela toho kluka namalovat. I s tím rozbitým kolem. Kolo se jí povedlo, vypadalo úplně jako rozbité, ale kluk ne. Ten vypadal taky, jako by se rozbil. A nekoukal tak hezky jako ve filmu. Tak papír vyhodila – ale pořád si ho pamatovala.

Bráškové se na ni zlobili, že dala miminu čepici. Musela si ji vzít zpátky a oni mu udělali jinou. Aby neřvalo. Ale mimino stejně řvalo, že chce tu její. Tak šla pryč a schovala se pod schody, kde bývali osmáci. Hrála si tam s panenkou, co má nejradši. Udělala jí v koši domeček a vodila k ní plyšáky na návštěvu.

A kluka z filmu si pořád pamatovala.

Ještě i večer, když šla spát, tak si pamatovala, jak vedl rozbité kolo a krásně koukal svýma smutnýma očima.

Myslela na něj, i když usínala. Ale on za ní do snu nepřišel. Do snu za ní přišel opět malý princ.

„Ahoj,“ zaradovala se, že ho vidí. A hned mu řekla, že v televizi viděla kluka s rozbitým kolem, co krásně koukal a byl smutný. Zeptala se taky, jestli ho nezná. Ale princ řekl, že ne.

„To je škoda,“ zesmutněla holčička. „Ani nevíš, jak se jmenuje?“ zeptala se. A princ znovu řekl, že ne.

„To je škoda,“ povzdechla si.

„Líbil se ti?“ zeptal se princ.

„Ne!“ zavrtěla rozhodně hlavou. „Jenom akorát docela hezky koukal. A byl takovej smutnej,“ dodala smutně, aby tomu princ rozuměl. A princ se na ni koukal a podivně se usmíval.

„Co je?!?“ zeptala se holčička.

„Vůbec nic,“ řekl princ. A pořád se tak zvláštně usmíval.

„Tobě vadí televize, že jo,“ podívala se na něj zkoumavě. „Ale proč???“

„Nevadí,“ odmítl princ. „Nemám rád počítačové hry!“ dodal prudce, i když se na to holčička vůbec neptala. „Protože děti, co pořád sedí u počítačových her, jsou jako myši v pasti,“ vykládal. „Křiví se jim prsty od klávesnice a záda od sezení, a taky obličej, jak se pořád šklebí s očima vytřeštěnýma na obrazovku.“

„Ale proč ti vadí televize?“ zopakovala holčička svou otázku. O hrách na počítači se totiž bavit nechtěla, protože bráškové je hrají rádi. I když ne pořád.

„Televize mi nevadí,“ zopakoval princ. „Vždyť já jsem byl taky v televizi,“ řekl. A holčička na něj vykulila překvapené oči. „Jenomže z televize mě nikdo pořádně nepozná. Tam je na to málo času. A někdy si tam klidně zamiluješ pitomce. Jenom proto, že se ti líbí,“ zamračil se.

„Nezamiluju,“ obrátila se k němu holčička uraženě zády. „A není to pitomec!“ řekla. Protože si myslela, že to bylo o klukovi z filmu. Ale prince se hned zase usmál: „V televizi člověk nepozná ani sám sebe. A když se vidí, tak se jenom diví, co to s ním udělali, že takhle to neřekl a myslel to jinak.“

„Jak to?“ divila se holčička.

„To já nevím, jak to?“ zasmál se princ. „Ale je to tak.“

„To už tak bývá, viď,“ řekla a zasmála se také.

„…že to tak je,“ dopověděl princ. A smáli se oba dva. A holčička už k němu nebyla obrácená zády a nebyla uražená.

„Tak co ti vadí???“ zeptala se potom.

„Nic mi nevadí,“ odpověděl princ.

„Že ho hledám?“ vyzvídala. „A že nehledám tebe?“

„Ne,“ zavrtěl princ svojí namalovanou hlavou. „Já tě mám stejně rád,“ dodal.

„Já tebe taky,“ přikývla holčička. „Akorát bych s ním chtěla mluvit,“ dodala. A princ se zeptal, proč. Ale holčička na to neodpověděla, jen se rozhlížela všude kolem, jestli ho někde neuvidí. A princ se znovu usmál.

„On měl rozbitý kolo,“ řekla potom.

„Já vím,“ přikývnul princ.

„Jak to víš?!“ vyhrkla překvapeně. Ale princ se usmál, že už to přece říkala.

„Aha,“ povzdechla si znovu. A znovu se na něj podívala: „Ty ho nemáš rád???“ zeptala se.

„Já mám rád všechny děti,“ řekl malý princ. A holčička přikývla, že to ví, že to už jednou říkal. A už se na něj potom nedívala. Takže si vůbec nevšimla, že se z jejího snu potichounku vytratil a ona zůstala sama.

A rozhlížela se, jestli někde neuvidí třeba to rozbité kolo.

Příští den byla neděle a velké sestry se šly podívat na hřiště na fotbal. A vzaly mimino i holčičku s sebou! Nejmladší sestra se s ní cestou honila, na hřišti jí koupily bonbóny a ona se honila s miminem. Vlastně mimino honilo ji, aby dostalo taky bonbón. Vždycky, když ji dohonilo, tak mu jeden dala. Nebo když ji nemohlo dohnat, tak počkala a dala mu sama. Aby neřvalo.

Velké sestry si tam povídaly s nějakým pánem, tak se přišla zeptat, kdo to je. On řekl, že se jmenuje Marek, a podal jí ruku. Tak mu také podala ruku a řekla, že se jmenuje Danielka. „Těší mě,“ řekl on. „Mě taky,“ odpověděla holčička. A on se zeptal, jestli mu dá bonbón, tak mu jeden dala. Na to řekl, že je hodná a že se mu líbí, jak se hezky stará o malého brášku. A řekl to i sestrám. Že by si ji prý klidně vzal za nevěstu. Kdyby byla starší a měla pro něj vždycky bonbón. A smál se přitom. Hezky. Skoro jako ten kluk z filmu.

Holčička ale zavrtěla hlavou, že nechce být jeho nevěsta. On se divil, proč ne, tak mu řekla, že mu to neřekne. Vzala brášku-mimino a šli spolu pryč. Podívat se, jestli tam někde není to kolo. Spravené.

Ukazovala miminu kola, aby hledalo také, jenže mimino zajímala víc auta. Tak s ním prohlížela auta a říkala mu, jakou má které barvu. Jenže mimino opakovalo jen: „Mo-dý,“ a „Žu-tý.“ Ať mělo barvu jakoukoli. A smálo se, když ho opravovala. Tak se smála taky a říkala: „Není mo-dý, je červený. Čer-ve-ný!“ A mimino zase: „Mo-dý.“ A smálo se. Tak se rozhlížela po kole, ale mimino za chvíli volalo odjinud: „Žu-tý! Jo?“ A ukazovalo na zelené auto. „Ne. Zelený,“ odpověděla mu holčička. „Mo-dý, jo?“ smálo se mimino. „To se naučíš,“ pohladila ho. „Támhle je modrý, podívej,“ ukázala na jiné auto, a šli k němu.

Jenže kolo ani kluka nikde nenašli. A když se vrátili k sestrám, tamten Marek už byl pryč.

Večer o něm vyprávěla mamince. Že by ji chtěl, kdyby mu vždycky dala bonbón.

Ale maminka řekla, že by moc mlsal.

V noci se jí pak zdálo o domě plném sáčků s bonbóny. Nic jiného tam nebylo, jen pytlíky plné bonbónů. Všude. Na zemi, ve skříních, na stolech i na židlích, v postelích i v oknech. Vlastně tam byl ještě ten pán, ten Marek. Pořád se jimi cpal a polykal jeden za druhým, až měl úplně černé zuby. Celé prohnilé a vypadané, a pusu měl ulepenou a umatlanou. A ještě k tomu mlaskal.

Tak raději utekla.

O další den později bylo pondělí. Hned od rána, sotva se probudila, bylo už pondělí. Po neděli je vždycky pondělí, viďte. To už tak bývá, že to tak je.

A v pondělí přišel ve školce za holčičkou Péťa. Ten, co jí tenkrát řekl: „Uhni!“ Když se chtěla zeptat, jestli není malý princ.

Tak tenhle Péťa se jí v pondělí zeptal, jestli nechce půjčit jeho autíčko, co si přinesl z domu. Že je jeho nejlepší a že jí ho klidně na chvíli dá. Holčička byla překvapená. Ale půjčila si ho.

Jenže on za ní celý den nepřišel a nechal jí ho. Až potom, když šel s maminkou domů, zastavil se u dveří a zamával jí.

Tak běžela k oknu a také mu zamávala. A on jí mával i z venku, až dokud nezmizeli za rohem.

A víte, na co si vzpomněla večer?

Na Péťu taky, ano. I na kluka s rozbitým kolem – ale vzpomněla si opět na malého prince! Když usínala, tak si přála jej znovu potkat. Aby se mu pochlubila, že na ni Péťa mával z okna.

Jenže ho nepotkala.

Zdálo se jí, že už chodí do školy. Měla a zádech tu novou tašku, co má připravenou ve skříni, a byl tam i Péťa a spousta jiných dětí. Nejdřív stála u okna a mávala tatínkovi a mamince, a trošku byla smutná, že ji tam nechali samotnou. Ale pak si s Péťou sedli vedle sebe do lavice a už smutná nebyla.

To už tak bývá, že to tak je a zdají se vám úplně jiné sny, než jste si přáli.

Ale někdy za vámi přijde takový sen, jaký jste si přáli.

Ovšem to se stává moc málo. Holčičce se to stalo jen párkrát. Jen jeden týden - a je o tom celá tahle knížka.

Někdy se však stane, že za vámi přijde jiný sen – a je mnohem krásnější než ten váš, co jste si přáli.

Co?

Chodí za vámi takové sny, jaké si přejete? Takové, do kterých byste se chtěli vrátit? Nebo jiné, ještě krásnější?

Tak víte co? Myslete na něco hezkého, a jestli se vám o tom bude zdát? Ano?

A ještě něco vám poradím. Kdyby se vám náhodou nic krásného nezdálo - tak si to ráno sami vymyslete. A je to!

Dobrou noc.