Petr Scheuer

osmý noční sen (třetí setkání s princem)

Holčička usnula a kluci se pořád bavili.

Ve snu se znovu ocitla na té ulici. Místo prince ovšem slyšela hlasy brášků, protože si je do snu odnesla s sebou. Nerozuměla jim, ale slyšela je. To už tak bývá, že to tak je a do snu se občas dostane něco, co tam nepatří.

Procházela se kolem domů, rozhlížela se a nakukovala i do oken a do dveří. Ale princ nikde nebyl. Došla až k velkému zelenému trávníku - a pořád slyšela ty hlasy. Chtěla je napomenout, protože měla strach, že prince neuslyší. Jenže to nejde, vrátit se ze spánku mezi ty, co jsou ještě vzhůru, okřiknout je, aby byli zticha, a znovu usnout do toho samého snu.

„Buďte už zticha!“ houkla na ně stejně. I když to nešlo.

A kluci v pokoji zaslechli, jak spící holčička-sestřička cosi zahuhňala. Také nepoznali, co říká, protože ze spaní se mluví divně a není tomu rozumět. Ovšem mluvili pak ještě něco tišeji, aby ji nebudili.

„Na koho to křičíš?“ zaslechla ve snu hned vedle sebe. Podívala se - a byl tam malý princ. Zase v dlouhém modrém plášti. Ale teď se neusmíval, teď byl udivený.

„Ahoj,“ zaradovala se, že ho vidí. A hned dodala, že nekřičí na nikoho. Hlasy už stejně neslyšela, už slyšela jen malého prince. A nechtěla mluvit o hlasech, ale o něm.

„Ty křičíš na nikoho?“ podivil se princ.

„Ale né!“ bránila se holčička. „To byly jenom nějaký hlasy.“

„Říkala jsi, že to nebylo na nikoho,“ namítnul.

„Jenomže to jsem tak nemyslela,“ zavrtěla hlavou. „Ty mě chytáš za slovo. To nesmíš,“ vzpomněla si, a zasmála se tomu.

„Musím, protože ti chci rozumět,“ vysvětlil jí princ. “Radši říkej jen to, co si doopravdy myslíš, ano?“ poprosil ji vážně. „Protože jinak by to vypadalo, že jen tak plácáš nesmysly nebo lžeš. A mluvit s někým, kdo plácá nesmysly nebo lže, to nemá žádnou cenu. Je to k ničemu, víš?“ objasnil jí. Ale hned potom se na ni usmál a zeptal se, jestli by chtěla něco vidět. A zdálo se, že by jí to moc rád ukázal.

Holčička přikývla, že ano. Tak ji odvedl k silnici, po které jezdilo plno aut. Ale on nechodil. On se tak nějak se vznášel, klouzal nad zemí. Přece jen je to pohádkový princ, tak umí věci, které my neumíme. To už tak bývá, že to tak je.

U silnice se ale nezastavil. Najednou se vznesl do výšky a vyletěl nad silnici a nad všechna auta.

Holčička se zarazila, co to dělá – ale najednou kouká, že letí také. I ona se vznesla do výšky a dole pod ní jezdila auta a chodili lidé a stály domy a rostly stromy. Nejdřív se polekala. Ale pak se smála, že nemusí čekat, až ji auta pustí. A koukala těm autům na střechy a lidem na hlavy a těm nejvyšším domům přímo do oken.

Potom si ale všimla, že princ nezastavil, ale mává na ni, ať letí za ním.

Tak letěla za ním. Pořád nahoru a pořád výš a výš, až byli strašně moc vysoko. Tak vysoko, že silnice dole vypadala jako šňůrka a auta jako korálky, co se na ni samy navlékaly. Ale princ se nezastavil a letěl pořád dál a výš. Kolem už byla tma a holčičce už byla trochu zima, ale stejně letěli a nezastavovali se.

Holčičce ovšem tma ani chlad nevadily, protože už poznala, že letí ke hvězdám.

Už je totiž měli přímo před sebou. A ty hvězdy svítily jako vánoční ozdoby na stromečku. Ovšem stromeček tam nebyl žádný, jen samé hvězdy od nevidím do nevidím, a ještě mnohem dál. Všechny se leskly a třpytily a blikaly, a vypadaly jako malé, leskem ježaté a třpytem chlupaté blikající balónky.

Měli to k nim už jen kousek, už byli docela blizoučko, už se zastavili a už se jich mohla dotknout. Raději se však nejdřív podívala na prince, jestli může. Princ se usmál, že ano, tak na jednu sáhla a pohladila ji – a hvězda zůstala v její ruce!

Polekala se, že ji utrhla a teď tam bude chybět. Zkoušela ji dát zpátky, ale nešlo to. Tak se podívala na prince – a princ se pořád usmíval.

„Můžu si ji nechat?“ zeptala se, když se usmíval. A princ přikývnul. Tak se zeptala, jestli může ještě jednu. A princ přikývnul ještě jednou. Sáhla tedy na jinou hvězdu, která jí také zůstala v ruce.

„A to už stačí,“ řekla. A princ znovu přikývnul a usmál se na ni.

Schovala si obě utržené hvězdy do kapsy a letěli zpátky dolů. To trvalo jen chvíli, protože letěli ohromnou rychlostí, až jí kolem uší hvízdal vítr a vlasy se jí úplně rozcuchaly.

A dole spadli přímo do jámy plné pestrobarevných balónků. Stejných, jaké předtím sama udělala – ale tedy jich bylo plno. Ani se nedaly spočítat. A všechny byly krásně měkké a krásně barevné. Převalovala se v nich a zahrabávala se a zase vylézala, a princ na ni koukal a usmíval se. Tak jeden balónek chytila a hodila ho po něm. Princ ho sice nechytil, ale uhnul. Tak hodila další, a házela potom jeden za druhým a princ poskakoval a uhýbal tak šikovně, že ho nikdy netrefila. A oba se tomu smáli.

„A budeme teda kamarádi?“ zeptala se ho znovu, když skončili. „Já bych chtěla. Moc.“

„Nebudeme,“ řekl on. A holčička zesmutněla úplně nejvíc, jak to jde. Jenže princ se opět zasmál a dopověděl: „Nebudeme, protože už jsme kamarádi.“

Na to už byla veselejší. Úplně veselá ale ne.

Pak se posadili na trávu. Vlastně to nebyla tráva! Zdálo se, že to je tráva, ale nebyla. Z blízka šlo poznat, že to je jen obyčejný zelený papír. Tak se posadili na zelený papír, co původně vypadal jako tráva.

„Škoda, že tady není mimino,“ vzpomněla si holčička.

„Každý má svoje sny,“ řekl princ.

„Ale škoda, že tady není,“ zopakovala. Protože jí to opravdu bylo líto.

„Ano,“ přikývnul princ. A usmál se. Tak se ho zeptala, jaké to je, žít v pohádkové knížce. A princ řekl, že normální.

„To není normální!“ odporovala. „Normální je bydlet doma. Chodit ven a tak. A sedět na trávě, ne na zeleným papíře.“

„Nenene,“ zasmál se princ. „Normální je sedět v knížce na zeleném papíru.“

„Pro tebe je to normální,“ pochopila holčička. A princ měl radost, že to pochopila.

„Pojď se mnou,“ zvednul se a odvedl ji k domu, který stál nejblíž. „Dívej se,“ otočil se zády ke stěně, krůček couvnul - a najednou tam visel jako plakát. Jako papír přilepený na zdi. Byl úplně placatý a ani se nehnul. Nemrkal, nechodil, nemluvil, jen tam visel jako přilepený.

„Slez dolů. Já nechci, abys tak vypadal,“ prosila holčička. A malý princ se sloupnul ze zdi a byl opět na zemi.

„Ale pořád jsem jen obrázek, dívej se,“ řekl a obrátil se, aby viděla z boku, že je opravdu tenký jako papír. I když chodí po zemi.

„To nevadí,“ odvětila holčička. „Já bych stejně chtěla, abychom byli kamarádi,“ řekla zase. „Ale já myslím takoví, abysme si spolu hráli,“ vysvětlovala. „Abych tě nemusela hledat. Abys na mě čekal a byl pořád se mnou. Nebo abysme spolu chodili ven a tak.“

„Víš, takové kamarády si musíš najít tam, kde je to pro tebe normální. Kde je tráva a ne jen zelený papír,“ řekl princ. „Aby je neodnesl vítr a nerozmáčela voda,“ dodal. A zasmál se tomu, co řekl.

„Já tě mám stejně ráda,“ zavrtěla hlavou, jako že to nevadí.

„Já tebe taky. Já mám rád všechny děti,“ znovu se usmál princ. A holčička se na něj dívala a líbilo se jí, jak se pořád usmívá. A už nebyla tolik smutná.

„Já bych chtěla být jako ty,“ řekla potom.

„Jenomže to nejde,“ rozložil princ rukama. Ale hned vymyslel něco jiného: „Mohl bych tě naučit létat,“ vyhrknul vesele. „Chtěla bys?“

Ovšem holčička pokrčila rameny, že ani neví, jestli by si přála umět létat.

Tomu se podivil zase princ. On myslel, že umět létat by chtěl každý.

„Tak co bys chtěla?“ zajímalo jej.

Holčička nejdřív zopakovala, že by chtěla být jako on. Princ však znovu zakroutil hlavou, že to nejde.

„Tak jako tyhle kytičky,“ ukázala tedy na červené růže stojící nedaleko. Princ se na ni opět usmál – a rázem byla jako kytička! Místo rukou měla zelené lístky, místo hlavičky měla rudý květ a hýbala se do stran, jak s ní pohupoval větřík. Celou hlavu měla rudou jako květy růží, i oči, takže všechno viděla maličko načervenalé. Ale vůbec jí to nevadilo, protože to bylo krásné…

Potom chtěla být jako motýl. A hned měla sametově hebká, překrásně barevná křídla, a mohla s nimi mávat a vznášet se z jednoho květu na druhý, nebo jen tak poletovat a mazlit se těmi křídly s vánkem a hladit ho, aby ji za to držel nahoře ve vzduchu…

Nato zase chtěla být jako voda, co teče v potůčku – a vzápětí už se vlnila a šplouchala po kamenech, proudila mezi břehy a třpytila se na slunci a byla studená a šimralo ji, jak se v ní proháněly ryby, a smála se tomu, jako když zurčí voda v potůčku, a potom se celá zatočila a zamotala, když protekla dolů splavem .. a za chvíli už chtěla být jako beruška, ten brouček, co má na zádech sedm teček…

Ovšem princ najednou řekl, že to stačí. Že když bude chtít, příště už to zvládne sama.

„Ale jak se to dělá?“ nechápala holčička.

„Když budeš chtít, půjde to samo,“ odpověděl princ. „Je to přece jenom jako, jenom ve snu. Ale sen se vždycky rozplyne a pohádku zavřeš,“ řekl. A na chviličku zvážněl. „Něco ti povím,“ zadíval se na holčičku. „Ty sem do toho snu stejně brzy netrefíš a začneš hledat jiný sen a jiné kamarády.“

„Nezačnu. Já tě mám ráda,“ namítla holčička. Ale dívala se přitom na zem. Maličko se totiž styděla, že mu to říká.

„Začneš,“ usmál se princ. „Všechny děti jsou takové. Jednou je zajímá to a za chvilku už zase něco jiného.“

„Já taková nejsem,“ vrtěla holčička rozhodně hlavou.

„To ale vůbec nevadí,“ usmíval se na ni malý princ. „To je dobře! Musíš toho moc poznat a hodně vyzkoušet, dokud jsi malá. Klidně měj chvilku ráda prince a potom zase krtečka. A pak zase jiného kluka. Děti jsou takové – ale to vůbec nevadí. Já vás mám stejně všechny rád,“ usmál se na holčičku. Nato se však opět zatvářil vážně: „Ale opravdových lidí, které máš ráda a oni mají rádi tebe, těch se drž a nikdy je neměň. Drž se maminky a tatínka, sester a brášků, a potom, až budeš větší…“

„Mimina taky?“ skočila mu holčička do řeči.

„Mimina taky,“ přikývnul princ.

„Já ho mám ráda,“ přiznala holčička tiše. „I když mě někdy štve! Krtečka mám taky ráda. Pořád jsem se na něj dívala, když jsem byla malá. Ale teď už moc ne,“ řekla. „Ale stejně bych nejvíc chtěla být jako ty,“ dopověděla hned nato. Princ však opět rozložil rukama, že to nejde.

„Zkus si na mě sáhnout,“ vyzval holčičku. A ona to zkusila. Natáhla ruku a už už to vypadalo, že se ho dotkne - ale nic necítila. Prsty mohly jít dál, jako by tam princ vůbec nebyl.

„Jak to?“ ucukla překvapeně.

„To já nevím, jak to?“ usmál se princ. „Ale je to tak.“

„To už tak bývá, že to tak je. Viď,“ přikývla holčička. A zasmála se. Aby byla jako on.

„Jenže oni se mnou doma moc nemluví,“ postěžovala si pak. „Pořád říkají, že jsem ještě moc malá.“

„Já vím, to velcí někdy říkají,“ souhlasil princ. „A taky říkají, že mají moc práce, že nemají čas a že mají něco důležitějšího. Jenže dospělé nepředěláš. Třeba si myslí, že by jim něco uteklo. Nebo jsou líní mluvit.“

„Taky říkají, že mám dost času,“ vzpomněla si holčička. „Nevíš, na co?“

„Asi na život,“ řekl princ.

„Proč na život??? Vždyť jsem živá!“ divila se holčička.

„Ty ano,“ pokrčil princ rameny.

„Ale ty ne, viď,“ špitla holčička. Ale princ neodpověděl, jen se na ni usmál.

„Pojď se na něco podívat!“ vykřiknul najednou a otočil se. Holčička chtěla utíkat za ním. Ale kouká – princ stojí a před ním, tam, kde byla silnice plná aut a za ní mlha a za ní kopce ze stránek plných písmen, tak tam teď byla dlouhá dřevěná lavice. A na ní seděli všichni její bráškové a všechny její sestry, a byla tam i maminka s tatínkem, taky mimino tam sedělo a koukalo dolů, jako by chtělo slézt, ale tatínek ho držel, aby nespadlo.

„Co tady dělají???“ vykulila oči.

„Je to tvůj sen,“ řekl princ.

„Ale co tady dělají?“ zeptala se holčička znovu, protože jeho odpovědi nerozuměla.

„Přišli se za tebou podívat,“ dodal princ.

A holčička se dívala, jak tam všichni sedí. Mimino řvalo, že chce dolů a tatínek ho držel a mluvil přitom s maminkou, nejstarší sestra telefonovala a prostřední také držela telefon, ale radila se s nejmladší sestrou s něčím o vlasech, nestarší bráška seděl stranou a díval se chvíli na mimino a chvíli na sestry, nejmladší bráška s bráškou, co bydlí s holčičkou doma, s tím prostředním, před sebe natahovali nohy a závodili, kdo strčí nohu dál…

„Proč sem přišli???“ zajímalo holčičku znovu to samé.

Ale princ místo odpovědi řekl, že už musí jít. „Ale mám tě rád,“ dodal.

„Kam jdeš?“ polekala se holčička. Jenže princ neodpověděl, protože už tam nebyl. Najednou se ztratil, ani kousek papíru tam po něm nezbyl. Ani kousek barvy, nic.

Možná jí to mohl říct. Jenže on věděl, že by mu stejně nerozuměla. Tak ji nechal, ať o tom přemýšlí. Přemýšlení je totiž pro děti ohromně zdravé. Skoro jako ovoce a zelenina dohromady. A když jim to jde, tak je i dobré. Asi jako pohár se zmrzlinou.

Holčička tedy přemýšlet sama.

Nebo vlastně - nechtěli byste hledat odpověď s ní? Aby na to nebylo sama?

Zkuste to. Než usnete, chvíli přemýšlejte, k čemu tam všichni byli. Na co je princ holčičce ukázal? Proč chtěl, aby si je všechny připomněla?

A nebo, když budete chtít, tak přemýšlejte o tom, co budete dělat zítra. Nebo o tom, co jste dělali dnes.

A nebo klidně nemyslete vůbec na nic, jestli se vám tak usíná nejlíp.

Dobrou noc.