Petr Scheuer

Příští den byl pátek. Na tom by nezáleželo, ale záleží, protože v pátek se starší sestry vrací domů ze škol.

Bylo odpoledne a holčička seděla na cestě před domem. Malovala barevnými křídami a její obrázek nejvíc připomínal velké lízátko zapíchnuté do modrého kopce. Vedle ní sedělo mimino a také malovalo. Jeho obrázek však nepřipomínal nic. Jeho obrázek byly jen křivé zmuchlané čáry.

„Co to malujete?“ zeptala se prostřední sestra, která se zrovna vrátila domů. Přišla s pánem, o kterém říká, že je její kluk, a se kterým prý chodí. Ale kam s ním chodí, to holčičce neřekla.

„Mu-juju,“ ozvalo se mimino, že taky maluje. „Ta-y,“ ukazovalo na svoje čáry.

„Já malýho prince,“ řekla holčička. Takže lízátko asi byla jeho hlava a modrý kopec měl být jeho plášť. To už tak bývá, že to tak je a malé děti nedovedou malovat jako velcí - ale jejich obrázky jsou někdy mnohem krásnější než ty od velkých malířů.

„On je asi můj kamarád, víš,“ pochlubila se.

„Jo??? Tak to ti závidíme. Co?“ obrátila se prostřední sestra na pána, co mu říká můj kluk a co přišel s ní. Ten ale zavrtěl hlavou, že on jí nezávidí, protože není malej.

„Já ti závidím,“ řekla sestra. „Hned bych si to s tebou vyměnila. Klidně bych byla zase malá. Fakt!“ vykládala docela vážně. Ale ten pán její kluk namítnul, že by ji určitě nebavilo hrát si zase s panenkama.

„Ale bavilo!“ vyhrkla sestra.

„Nebavilo,“ zasmál se pán kluk a dloubnul do ní prstem. „Protože by sis pak nemohla hrát se mnou.“

„No a co?!“ pokrčila sestra rameny a odešla ke dveřím. „Já bych si radši hrála s panenkama. Úúúplně klidně,“ dodala se smíchem. A ten pán, co mu říká můj kluk, pospíchal za ní.

Holčička se obrátila, že bude malovat dál. Jenže si všimla, že mimino zatím přes její obrázek načmáralo  spoustu křivých čar.

„Co to je!?“ vykřikla rozčileně. A skoro by ho praštila, jak byla naštvaná. Jenže mimino koukalo hrozně nešťastně a začalo natahovat k pláči.

„Pročs mně to počmáral?!“ zamračila se vyčítavě.

„-očá-mam,“ zopakovalo mimino svou miminkovskou řečí. A zadívalo se na holčičku zkoumavě, jestli je to dobře. Když ona viděla, jak kouká, hned ji zlost přešla.

„-očá-mam,“ zaradovalo se mimino. A holčička se musela začít smát.

„-íbí,“ rozesmálo se mimino také. „E-tě?“ natáhlo ruku s křídou, že bude malovat dál. Ale raději se opět na holčičku zadívalo, jestli souhlasí. „Jo?“ zeptalo se. „Ano?“ zopakovalo. Pro jistotu.

„Tak jo,“ přikývla ona, sedla si k němu a dívala se, jak přes její obrázek radostně maluje svoje čáry. A smála se tomu a samotná se divila, že jí to vůbec nevadí.

Večer bylo doma plno. Přijely obě sestry – i ta nejstarší, která jezdí jen málokdy, přijela znovu. A přijel také nejmladší bráška. Ten, co bydlí jinde a hraje fotbal. Už chyběl jenom ten nejstarší. Ten, co je ale pořád mladší, než nejmladší sestra.

Je to složité?

Není. To tak jen vypadá - ale je to úplně jednoduché. Znamená to, že všechny holky jsou starší než kluci. No - a už tomu rozumíte, že ano?

Tenhle nejstarší bráška nejezdí skoro vůbec. Holčička už by ho ani nepoznala. Přitom když byla malinká, ale úplně malinká, že ještě ani neuměla chodit a spala v postýlce a byla velká asi jako panenka, tak tenkrát ji měl moc rád. Pomáhal ji přebalovat a pořád si s ní hrál a staral se o ni a nosil ji a tak. Ona si to nepamatuje, protože byla ještě malinká jako panenka, ale tatínek to říkal. A tatínek si to pamatuje, protože on byl tatínek už tenkrát. Jenže tenhle nejstarší bráška potom nějak přestal jezdit. Ani neřekl, proč. Možná to neví.

To nejmladší bráška jezdí málo, ale někdy ano. A chytá v brance. Má doma spoustu pohárů a diplomů za to, že dobře chytal. Říká, že až bude velký, bude brankář. Ale proč to říká, když je brankář už teď, tomu holčička moc nerozumí.

Hned jak přijel, tak mu řekla, že má za kamaráda malého prince. Jenže on ji neposlouchal, protože šel někam ven s bráškou, co ho má holčička doma pořád.

Když se vrátili, ukázala mu obrázek malého prince v knížce. Aby se spolu seznámili. Jenže on se na něj díval jen chviličku. Potom řekl, že má doma velkou knížku o fotbalistech. I s plakátem! A chytil holčičku a vzal si ji na klín.

„Tak se mi ukaž, ty malá holko Danielko,“ řekl, jako to někdy říká tatínek.

Jenže ona mu chtěla ukázat malého prince a ne sebe.

To už tak někdy bývá, že každý chce něco jiného. I když se spolu baví, každý někdy myslí na něco jiného.

Nevěříte?

Nebo věříte?

Ale to je vlastně jedno, jestli věříte nebo nevěříte. Vážně. Protože je to stejně úplná a opravdová pravda.

A víte, co řekla nejstarší sestra, když se jí holčička pochlubila, že má nového kamaráda?

Řekla, že má taky nového kamaráda. Pak začala holčičce motat ve vlasech malé cůpky a vyprávěla, že ji ten nový kamarád pozval k sobě domů a ukazoval jí svoje obrazy, co namaloval. Prý moc hezké. A taky jí ukázal návrhy šatů, co dělal. „Ty se mi taky líbily,“ řekla sestra. „Ale stejně se mi tam nejvíc líbil on!“ rozesmála se nakonec.

„Mně se taky líbil,“ přiznala holčička. „Ale nikomu to neříkej,“ ztišila. „Aby to nevěděl. On se na mě zlobí. A já se na něj taky zlobím, víš,“ dodala šeptem. Jenže nejstarší sestra už ji neposlouchala. Koukala na zeď a byla zamyšlená. Přitom na zdi nic nebylo. Jen bílá stěna.

„Co tam vidíš?“ zeptala se jí. A ona se rozesmála.

„Na to máš ještě dost času,“ řekla pak.

Holčička sice nevěděla, na co má dost času, ale už se neptala. Proč by se ptala, když sestra neodpovídá. A navíc má dost času, tak se může zeptat později.

Pak se ale zeptala nejmladší sestry, jestli neví, na co má dost času.

„Asi na všechno,“ odpověděla sestra.

„No jo, ale na co na všechno?“

„Asi na všechno na všechno,“ zasmála se nejmladší sestra.

„To teda nemám!“ bránila se holčička.

„Tak nemáš,“ řekla sestra. „Já zase nemám co na sebe,“ nakoukla do skříně a začala se v ní přehrabovat. Ale pořád nebyla spokojená. Pořád se jí nic nelíbilo, pořád si nemohla vybrat.

Holčička vykuleně sledovala, že si z tolika věcí neumí vybrat. A sestra si toho všimla.

„Ach jo,“ rozhodila rukama. „Ty se máš, ty to máš jednoduchý.“

„Co mám jednoduchý?“ divila se holčička. A sestra dopověděla, že to má jednoduchý, protože je ještě malá. To holčičku překvapilo ještě víc, protože myslela, že velcí mají všechno lepší. Tak se zeptala, jestli by sestra orpavdu chtěla být malá.

„Já bych chtěla pořádný oblečení,“ prohodila ona zamračeně a vrátila se ke skříni.

„Já bych ráda už byla velká. Jako ty,“ řekla holčička. Jenže vtom ji něco napadlo. „Co myslíš?“ hned se na to sestry zeptala. „Vadilo by tomu malýmu princovi, kdybych byla větší než on?“

Sestra však byla zalezlá ve skříni mezi oblečením a neposlouchala ji.

Nikdo mě pořádně neposlouchá! - zlobila se holčička.

Ovšem večer, večer měla docela jinou starost. Všichni totiž chtěli, aby spala s nimi.

„Zůstaň tady,“ přemlouvali ji bráškové. „Budeš spát mezi náma. My ti přečteme klidně nějakou pohádku!“

Sestry zase říkaly, že má spát u nich, protože s klukama se holka vůbec nevyspí. A všechny hihňaly, když to říkaly.

„Já nevím,“ krčila holčička nejistě rameny, protože opravdu nevěděla.

A potom ji maminka už úplně zmátla, když navrhla, že má spát s nimi v pokoji nahoře. A tam se holčičce spalo krásně, když byla ještě malinká. To si pamatuje. I mimino říkalo: „Dája,“ a „Hají,“ a „Spo-u.“

„Když já nevím,“ řekla holčička nešťastně, protože si nemohla vybrat. To se vybírá těžko, když byste chtěli všechno, viďte. Ale nakonec se rozhodla, že bude spát nahoře s maminkou, tatínkem a bráškou-miminem.

Jenže mimino pořád lezlo ven z postele a chtělo si s ní hrát.

„Ko-kám,“ povídalo, že se musí na něco podívat, a „Póó-,“ říkalo, aby šla holčička s ním, a „Hop,“ když skočilo dolů z postele, a „Kot-půt-ku,“ aby dostala dobrůtku, a „Kuk,“ když se schovalo, a „Bi-bí-be hají,“ když položilo medvídka do postele. Ono totiž ještě neumí říct dobrůtku a říká: Kot-půt-ku, a místo medvídek říká: Bu-bí-be. A taky křičelo: „Nééé!“ když ho tatínek strkal pod peřinu. Protože ještě nechtělo spát.

Takže nakonec tatínek řekl, ať jde holčička dolů, než mimino usne.

Holčička dolů šla, ale pak už se jí zpátky nahoru nechtělo a rozhodla se, že bude spát s holkama.  

Jenže holky šly někam ven a domů se prý vrátí až pozdě v noci. Ještě později, než chodí spát maminka s tatínkem. Sice říkaly, aby na ně počkala v posteli, jenže ona tam nechtěla ležet sama.

Tak nakonec šla spát do pokoje s klukama. Do své postele, jenom uprostřed.

Když si lehla, bráškové hráli nějakou hru na počítači. Říkali, ať jde hrát s nimi, že ji to naučí, ale ona nechtěla. Chtěla si s nimi povídat, ale to zase nechtěli oni. Tak si vlezla do postele a zavřela oči.

Jenže kluci se za chvíli začali hádat. To kluci dělají často. No, vlastně to často dělají i holky. Možná ještě víc.

Pokřikovali na sebe: „Tys to zkazil!“ a „Nestrkej mi do toho!“ a „Ty seš hroznej matlák!“ a „Vypadni!“ a „Ty vypadni!“ a „Vlez mi na hrb!“ a „Zahoď ruce a kup si nový!“ a „Ty si kup!“ a „Ty je zahoď!“ a „Pusť mě k tomu!“ a „Zapomeň!“ a tak podobně. Když vtom si oba všimli, že se na ně holčička dívá. A hned zmlkli.

„Vidíš, vzbudils ji,“ zašeptal nejmladší bráška.

„Ty za to můžeš!“ odvětil potichounku ten prostřední, co bydlí s holčičkou doma. A už se zase dohadovali. Jen teď docela tiše, aby svou sestřičku nerušili: „Já ne. Ty! Protože mě otravuješ!“ - „Ty mě otravuješ! A seš pako!“ - „A ty seš dvě paka!“ - „A ty máš z mozku trosku!“ - „Co mám?“ - „Dvě trosky. Já vím co ti je. Máš to tady rozbitý,“ poklepal si nejmladší se smíchem na hlavu, jako že se prostřednímu něco v hlavě porouchalo. A on se smál taky.

„To je dobrý, z mozku trosku,“ zopakoval, protože se mu líbilo, jak to nejmladší bráška-brankář vymyslel. A už se na sebe oba smáli.

To už tak kluci někdy dělají, že se pohádají nebo i poperou, ale za chvíli jsou zase kamarádi.

A dál už mluvili klidně – a potichu, aby holčičku nerušili. Aby se jí dobře spinkalo.

A co vy? Máte v pokoji ticho?

Zatím ne, viďte? Protože když se čte z knížky, tak nemůže být ticho.

Tak už skončíme a budeme mlčet, ať se vám dobře spinká.

Dobrou noc.