Petr Scheuer

hádky (čtvrtek)

Ráno tedy holčička musela vstát. Nejdřív utíkala nahoru. Podívat se, jestli je tam mimino. A bylo tam. Ani nemusela otevřít dveře a slyšela, že si tam povídá s maminkou.

Tak se vrátila dolů a v koupelně našla brášku. Natíral si tam vlasy gelem. To on někdy dělá. A jindy se ani neučeše a jde ven rozcuchaný.

„Co myslíš, proč se mnou přestal mluvit?“ zeptala se ho.

„Kdo?“ koukal bráška do zrcadla, jestli má vlasy dobře slepené.

„Přece ten princ. Ten malej, z knížky!“ divila se, že bráška neví, kdo. Měla malého prince plnou hlavu, tak myslela, že ho má plnou hlavu každý. To už tak bývá, že to tak je.

Ovšem bráška myslel na svoje vlasy. Jenže si je geloval jenom vpředu, takže vzadu vypadaly pořád jako zválená tráva.

„On se na mě asi zlobí kvůli tomu plášti,“ postěžovala si holčička, když bráška pořád mlčel.

„Nezlobí,“ řekl on a dál se díval do zrcadla.

„Asi jo,“ zesmutněla.

„A kdo?“ podíval se na ni zvídavě. Vůbec ji totiž neposlouchal a pořád nevěděl, o kom holčička mluví. Tak mu řekla znovu, že přece ten malý princ z knížky. A on řekl, že jestli se na ni zlobí jenom princ z knížky, tak to má dobrý.

„Nemám to dobrý,“ zamračila se.

„Ale máš, tomu nerozumíš“ zasmál se bráška. „A hele, já to mám dobrý?“ obrátil se tak, aby viděla, jak má upravené vlasy.

„Nemáš!“ odsekla holčička naštvaně. „Taťka to má lepší,“ dodala. Její tatínek totiž nemá skoro žádné vlasy. A odešla z koupelny, protože s bráškou nebyla žádná rozumná řeč.

Pořád o tom ale musela přemýšlet. Cestou do školky se zeptala tatínka, jestli má s princem mluvit, když on s ní nemluví.

Jenže tatínek vysvětloval, že každá knížka se musí nejdřív pořádně přečíst, aby tomu člověk dobře rozuměl a pochopil to. „Jestli chceš, já ti o něm vždycky večer něco přečtu,“ řekl. A ještě řekl, že s ním nejde mluvit, protože je z knížky. A k tomu z pohádkové knížky, takže je vymyšlený a nikdy nebyl ani nemluvil.

„A tak co myslíš, mám s ním mluvit?“ zeptala se holčička znovu. Protože ji zajímalo tohle. A ne, co tatínek vykládal.

„Jestli chceš,“ pokrčil tatínek rameny. „Ale nejde to,“ dodal.

„Jde to!“ nesouhlasila.

„Nejde,“ zasmál se tatínek. Tak radši jen pokrčila rameny a neříkala nic. Tatínek ještě cosi vysvětloval, ale už ho neposlouchala. Přemýšlela. Jestli to princ udělal schválně – protože to by se na něj musela zlobit. Ale možná za to vůbec nemohl – a to by se na něj pak zlobit neměla! A také ji napadlo, že se jí možná ani neschovával…

Ve školce své kamarádce hned prozradila, že už s ní princ mluvil.

„Tys ho fakt viděla?“ vykulila oči kamarádka. „A jak vypadal? Co říkal? Kdes ho viděla? Kudy se tam jde?“ vyzvídala. Ale holčička místo odpovědi vzdychla, že neví, jestli se na něj má zlobit.

„Já bych se na něj určitě nezlobila,“ řekla kamarádka. A holčička se zeptala, proč ne. Na to kamarádka pokrčila rameny a řekla, že by se na něj radši nezlobila, protože by to bylo lepší. Holčičce se ale vůbec nelíbilo, aby to kamarádka měla s princem lepší, když ona se na něj zlobí.

„Ale zlobila by ses!“ vyhrkla na kamarádku.

„Nezlobila,“ zavrtěla ona hlavou.

„Zlobila!“

„Nezlobila! Já to musím vědět!“ odsekla kamarádka.

„Ale zlobila! Já to musím vědět víc, protože ho znám,“ utrhla se na ni.

„Nene! Neznáš. Ani s tebou nechce mluvit!“ vykřikla ona.

„Ale chce!“ obrátila se ke kamarádce zády. A kamarádka odešla jinam.

To už tak bývá, že to tak je a když něčemu nejmíň rozumíte, nejvíc se o tom hádáte. 

Ve školce už pak holčička o malém princi s nikým nemluvila. Až doma se opět zkusila vyptávat.

Nejprve se zeptala nejmladší sestry, co ona by princi řekla, kdyby ho někde potkala. Třeba venku. Náhodou.

„Já bych se ho asi zeptala, jestli by mě nepozval k sobě na návštěvu,“ odpověděla sestra.

„Ty bys šla k němu domů?“ polekala se holčička.

„No jasně,“ řekla sestra. „Proč by ne? Já jsem zvědavá,“ usmívala se na holčičku vesele. Jí se to ale nelíbilo.

„Já nechci, abys k němu chodila,“ řekla.

„Ke komu?“ ozval se tatínek.

„K nikomu!“ vyhrkla holčička, protože se o malém princi už zase nechtěla bavit.

„K malýmu princovi,“ vysvětlila sestra. „Nelíbí se jí, abych k němu šla na návštěvu,“ dodala. A smála se přitom.

„Asi bys jí tam překážela,“ zasmál se tatínek.

„To není pravda!“ bránila se holčička. Protože se jí nelíbilo, že se tomu smějí.

„Ale za princem z pohádky můžeš, to ti dovolím,“ řekl tatínek sestře.

„Proč?“ divila se ona.

„Protože ti jenom prospěje, když budeš zavřená v knížce,“ zasmál se tatínek.

„Proč?“ podivila se i holčička. A prohlížela si nejmladší sestru překvapeně.

„Taťka tomu nerozumí,“ zasmála se ona.

„Ale rozumí,“ namítnul tatínek.

„Ne-ro-zu-mí,“ řekla sestra vesele. „Ženským nikdo nemůže rozumět.“

„Ale tobě rozumím, viď,“ obrátil se tatínek na holčičku a pohladil ji. A holčička přikývla, že ano. Protože už se nechtěla hádat.

Jenže potom přišla maminka s miminem. Tatínek začal vykládat, že holčička bude princezna, až bude velká, a že si vezme malého prince z pohádkové knížky, a…

„Nevezmu!“ bránila se holčička. A maminka ho napomenula, aby ji nepletl.

„Pletu tě?“ zeptal se tatínek.

„Ne. Já žádnýho prince nechci,“ odpověděla holčička. Protože byla tak popletená, že vůbec nevěděla, co má říct. A tatínek se na maminku důležitě podíval a řekl: „Tak vidíš!“

„-idím,“ řeklo mimino a škrábalo se na něj.

„Pleteš ji,“ zopakovala maminka. „Nejdřív by se museli seznámit. Aby věděla, že ho má opravdu ráda!“ dodala, a koukala přitom důležitě na sestru.

„Ty ji pleteš!“ opáčil tatínek a vzal si mimino do náruče. „Proč jí říkáš, že se má seznámit s nějakým princem, když nechce? A když to nejde!“

„Ty to říkáš,“ podivila se maminka.

„Neříkám. Já vím, že to nejde,“ rozhodil tatínek rukama. Vlastně jen jednou rukou, protože ve druhé držel mimino. „Že jo?“ zeptal se ho. A mimino řeklo: „Jo!“

„Říkals, že si ho vezme,“ namítla maminka.

„Ty tomu nerozumíš!“ mávnul tatínek volnou rukou. „Ano?“ zeptal se mimina. A mimino se zasmálo a řeklo: „Á-no.“

„Hlavně že ty tomu rozumíš!" zlobila se maminka. Ale tatínek řekl, že ano, že on tomu rozumí. „Co?“ podíval se znovu na mimino. A mimino řeklo: „Á-no,“ a potom: „Jo!“ A zasmálo se.

„To určitě,“ zavrtěla maminka hlavou. Tatínek chvíli přemýšlel a pak se taky zasmál.

„To se nám na mamince nejvíc líbí, viď? Že ničemu nerozumí,“ řekl miminu.

Holčička nechápala, proč to říká. Ale věděla, že tatínek se někdy rád dohaduje a směje se přitom. Tak to říkal asi proto. Ale ona se chtěla ptát a ne dohadovat. Tak šla k bráškovi do pokoje.

Bráška hrál na počítači.

„Nebudeme se hádat?“ zeptala se nejdřív opatrně. Bráška zavrtěl hlavou, že ne, ale pořád sledoval monitor, kde něco střílelo a bouchalo.

„Na co by ses ty zeptal malýho prince? Kdybys ho potkal?“ zeptala se. A napjatě čekala, co odpoví. Jestli by se na to prince neměla zeptat sama, až ho zase uvidí. 

Bráška se dlouho díval na monitor, než na chviličku přestal.

„Koho?“ obrátil se na holčičku.

„Malýho prince. Třeba,“ zopakovala mu. A bráška řekl, že by se ho zeptal, co dnes budou mít k večeři. „Ty to nevíš?“ zeptal se holčičky. A když zavrtěla hlavou, že to neví, vrátil se k počítači.

Holčička pak odešla pod schody k holkám do pokoje. Protože se rozhodně malého prince nechtěla ptát, co budou mít k večeři. A už se o něm raději s nikým nebavila.

Ani s panenkou ne.

Večer ještě ani nebyla tma, ale ona už se těšila do postele. Sama si vlezla do vany, aby se umyla. Tatínek ji tam našel a divil se, co se stalo.

„Nic,“ řekla. „Jenom už chci spát.“

„Jo tak,“ přikývnul tatínek. Ale neodešel a ještě jí ukazoval, že sedí shrbená a má držet záda rovně a ramínka tlačit dozadu, aby nebyla křivá. Proč jde spát tak brzy, o to už se nezajímal.

Holčička si potom vlezla do postele a přikryla se. A čekala, až za ní přijde sen.

Jenže dřív než sen přišla maminka. Zeptat se, co se stalo, že jde tak brzy spát.

„Pojď blíž, já ti to řeknu,“ ukázala holčička prstem, aby se k ní sehnula. Chtěla jí pošeptala do ucha, že už ví, na co se malého prince zeptá. Jenže sotva se maminka naklonila, vběhlo tam mimino a lezlo k holčičce do postele.

„Hají,“ řeklo. A přikrylo se. Ale maminka ho tahala ven, že tam nemůže spát. Tak naříkalo a křičelo: „Hají,“ a „Taky,“ a „Ta-y,“ a „Spo-u!“ Ale tady spolu s holčičkou taky hajat nemohlo. „Mami!“ a „Hají!“ a „Ta-y!“ a „Spo-u,“ a „O-sím!“ prosilo. I holčička chtěla, aby chvíli zůstalo, protože ho litovala, jak naříká. Ale nebylo to nic platné, maminka ho odnesla.

„Dobrou noc,“ zamávala mu. A přála si, aby se mu v noci zdál stejný sen jako jí. Aby tam mohli být spolu.

A stejně zamávala i vám: Dobrou noc.