Petr Scheuer

šestý noční sen (setkání s princem)

Toho večera holčičku dávala spát maminka. A měla čas jen chvíli, tak si povídaly. Holčička jí prozradila, že má knížku o malém princi schovanou pod postelí. A také, že kdyby se malý princ proměnil a byl třeba jako darebáci Vostřáci, tak by s ním chtěla mluvit. Ale jinak už ne!

„Proč ne?“ podívala se na ni maminka překvapeně.

„Protože jsem ho hledala, ale on se schoval!“ postěžovala si.

„Každá holka by chtěla najít svého prince,“ přikývla maminka. A teď byla překvapená zase holčička. Věděla totiž, že maminka je taky holka, jenom už je velká.

„Ty bys ho taky chtěla potkat?“ zeptala se opatrně.

„No určitě!“ řekla maminka. „Ale když jsem byla malá,“ dodala a zamyslela se. A pak vyprávěla, jaké to bylo, když byla malá. To bylo totiž strašně dávno. Prý musela krmit králíky a okopávat brambory. A dál povídala o tom, jak v noci četla pod peřinou knížky a svítila si baterkou. To přišlo holčičce moc legrační. A když maminka řekla, že si také hrála s panenkami, tak se začala smát skoro nahlas. Velká maminka si hraje s malou panenkou! A čte si pod peřinou! To přece nejde. Vždyť by se pod peřinu ani nevešla! – kroutila hlavou.

„Tak až ho potkáš, tak mi to řekneš, ano?“ zeptala se maminka, když odcházela. Ale holčička zavrtěla hlavou, že už prince vidět nechce. „To nevadí,“ usmála se maminka. „Ale pak mi o tom budeš vyprávět. Slibuješ?“ zeptala se mezi dveřmi. A holčička přikývla, že ano. I když nevěděla, o čem bude vyprávět.

A sotva byla maminka pryč, holčička usnula a přišel za ní sen.

Když přijde sen, tak ho máme a už se nám zdá. Jen nám! Nikdo druhý se do něj nedostane. Kdyby to šlo, maminka by se vrátila a podívala by se, co se její holčičce zdá. Každá maminka by ráda věděla, co se jejím dětem zdá, na co myslí a co si přejí. Všechno by o nich chtěla vědět - a nejraději by jim koukala i do snů. Jenže to nejde.

Ale víte, co by maminkám udělalo největší radost?

Když jim to sami řeknete. Všechno. Na co myslíte a co se vám líbí a co se vám nelíbí, koho máte rádi a koho rádi nemáte, co jste vymysleli, co jste provedli a na co se těšíte - prostě všechno. Nejenom teď, když jste ještě malí, ale i později, až budete skoro úplně velcí. Třeba jako sestry, co má holčička. Ty už mamince říkají jen málo, skoro nic. Myslí si, že by tomu nerozuměla. A maminka je někdy smutná, že toho o nich ví jen málo, skoro nic.

Tak si to dobře pamatujte: Až budete větší, skoro úplně velcí, tak maminkám o sobě říkejte všechno. Aby nebyly smutné.

Holčička ve snu, co se jí zdál, chodila po cestě mezi loukami plnými barevných písmenek. A rozhlížela se kolem, jestli neuvidí maminku, jak okopává brambory. Myslela si totiž, že sen, který za ní přišel, je o tom, jak maminka jako malá okopává brambory. Jenže vůbec nevěděla, jak se brambory okopávají. Ví, jak se okopává kámen. Botou. A když se do něj kopne, tak odletí. Ale jestli se brambory okopávají také botou, jako kámen, to nevěděla. Nevěděla ani, kde se okopávají, ani proč se okopávají.

Nic takového se však nedozvěděla, protože o tom její sen nebyl. Neviděla ani maminku, ani brambory. Ani žádnou peřinu, pod kterou by mohla číst, ani žádné králíky, které by mohla krmit. Viděla jen bílou cestu a kolem ní velké bílé louky plné červených a zelených a modrých písmenek.

Posadila se tedy na zem, že na maminku bude čekat. Maminka přece vždycky přijde, tak stačí, když na ni počká.

A jak seděla, najednou vidí mimino, jak tam chodí s kbelíčkem v ruce a sbírá do něj písmenka. A když byl plný, převrátilo ho jako na bábovičku a poklepalo na něj. Bábovička se však neudělala. Sotva kbelíček zvedlo, písmenka se rozsypala do stran a byla z nich jen barevná kupka. A mimino smutně koukalo.

Holčička vyskočila a šla za ním.

„Já ti pomůžu, jo?“ řekla a začala hromádku písmenek shrnovat a mačkat do sebe. Asi jako by dělala sněhovou kouli.

„Jo!“ vyhrklo mimino. “Sta-ím. Spo-u, poť,“ řeklo ještě. Jako, že budou stavět spolu. A mělo radost, že budou stavět spolu.

Holčička písmenkovou kouli pečlivě umačkávala a válela po zemi, aby držela pohromadě. Najednou ale vidí, že koule už není jenom červená, zelená a modrá, ale hraje všemi barvami. Je jako duhová kulička. Jako skleněnka, ve které se promíchaly všechny barvy duhy a ještě spousta jiných barev navíc.

Koukala na to úplně vyjeveně.

„Jééé,“ vyjeklo mimino a zíralo chvíli na holčičku a chvíli zase na kouli. „Umí, taky, ne,“ zvedalo smutně ruce, jako že by také rádo umělo udělat takovou krásnou kouli, ale neumí to.

„Líbí?“ zeptala se holčička celá pyšná, jak se jí to povedlo.

„-íbí,“ kývalo hlavou. A holčička mu ji podala a mimino ji zvedlo do výšky. A tam, na světle, byla ta koule ještě hezčí a barevnější.

„Ahoj. Co tady děláš?“ ozvalo se náhle za holčičkou, až sebou leknutím trhla.

Nejdřív myslela, že to je zase někdo, s kým si bude povídat, ale nakonec se nic nedozví.  Ale když se obrátila, stál za ní malý princ!

Vypadal přesně jako v knížce. Měl dlouhé světlé vlasy, vysoké boty, na ramenou zlaté hvězdy a na sobě přesně ten modrý plášť, co zahodila. Uvnitř červený a dole šíííleně rozšířený. Koukal na ni velkýma zvědavýma očima a dokonce se jí zdálo, jako by se na ni usmál.

Chtěla mu hned říct, že se na něj zlobí a že už ho nechce ani vidět. Ale neřekla to.

Chtěla mu říct, že ho předtím hledala. Ale ani to mu neřekla.

Chtěla mu říct, že si ráda prohlížela jeho knížku. Ale neřekla to.

Chtěla mu říct, koho všechno už v ní potkala. Ale neřekla ani tohle.

Chtěla mu toho říct moc - ale neřekla nic. Řekla jen dlouze: „Jááá…“ Ale nic víc. Jen si ho prohlížela. A líbil se jí. Ještě víc, než v té knížce.

„-hoj,“ přiběhlo mimino. „-ou-ej, mám,“ ukázalo princi barevnou kouli.

„Ahoj,“ přidřepnul si princ k němu: „Copak to je?“

„U-di-a-a,“ řeklo mimino. „Dája, umí, ho-ná,“ ukázalo na holčičku, jako že ona to udělala a že je hodná.

Princ se podíval na holčičku a ona ho teď měla jen malý kousek před sebou. Kdyby zvedla ruku, mohla by se ho dotknout. Ale neudělala to. Jen si ho prohlížela a dumala, proč se jí schovával a proč ji nemá rád.

Mimino dalo kouli na zem a zkoušelo ji kutálet. Holčička se dívala na prince a nic neříkala. Princ také mlčel, koukal na holčičku a usmíval se. A mimino běhalo za koulí a výskalo a smálo se a křičelo.

„Měla jsem se tě zeptat, proč nemám ráda mimino,“ vzpomněla si holčička, co jí říkal pán s fialovým bramborovitým nosem. „Ale já ho mám ráda! Tak se tě na nic nebudu ptát,“ podívala se na prince rozhodně.

„Já vím,“ řekl princ a koukal jí z blízka do očí.

„Jak to víš???“ podivila se.

„Vím to,“ řekl on a pořád se tak hezky usmíval.

Holčička obrátila hlavu, aby se na ni tak nekoukal. Ale pak se na něj znovu sama podívala.

„Chceš, abych ti něco řekla?“ zeptala se. Aby mu prozradila, že už s ním vůbec nechtěla mluvit. Nikdy.

„Chceš, abych se tě na něco zeptal?“ zeptal se princ místo odpovědi. A holčička přikývla, že ano. Tak se jí zeptal, jestli se jí líbí jeho plášť.

„Tys ho našel?“ vzpomněla si holčička a princ přikývnul. „Já jsem ho ale nezahodila schválně,“ dodala.

„Já vím, proč jsi ho zahodila,“ řekl princ.

„Ty víš asi všechno, ne?“ ušklíbla se. Protože o tom nechtěla mluvit.

„Něco vím a něco nevím,“ usmál se princ.

„Já taky něco vím. A neřeknu ti to,“ opáčila kousavě. A schválně se k němu obrátila zády. Posadila se na zem a sledovala mimino, jak se honí s koulí.

Princ však neodpovídal.

Tak se podívala, co dělá. Koukal také na mimino. Usmíval se, ale holčičky si nevšímal.

„Vstávej,“ slyšela náhle jeho volání. Když přitom se díval jinam!

Proč bych měla vstávat? - podivila se. A schválně zůstala sedět, protože žádný kluk jí nebude poroučet, že má vstát. Ani, když je malý princ. To už vůbec ne!

„Tak už koukej vstávat!“ ozvalo se hlasitěji. A holčičce se zdálo, že ten hlas odněkud zná.

Proč mi rozkazuje?! A proč se přitom nekouká na mě??? – divila se. Byla z toho celá popletená. Proč mluví změněným hlasem? - hleděla udiveně. Proč si ze mě dělá srandu? Proč chce, abych byla popletená???

Viděla ho však už jenom chviličku.

„No tak ty neslyšíš!?“ ozvalo se přímo nad ní hlasitě.

Otevřela oči - a uviděla tatínka, jak se nad ní sklání.

„No konečně ses probudila,“ řekl. „Musíš vstávat! Tak si pospěš, ať nezaspíme.“

Tak to nevolal on. - uvědomila si holčička, protože zjistila, že leží v posteli.

Kde zůstalo mimino?!? – polekala se. Hned si přikryla hlavu peřinou, aby se mohla vrátit do snu a najít ho. A vysvětlit princi, že se jí docela líbí. Ten plášť. A že by ho už rozhodně nezahodila.

Jenže vrátit se do snu, to není jen tak. Možná by to šlo - ale ne ráno. Za chvíli totiž přišel tatínek a holčičku z postele vyhnal. Protože bylo ráno a ráno už se prostě musí vstávat.

A večer je zase čas na spaní. To už tak bývá, že to tak je na světě zařízeno. A nic se s tím nedá dělat.

Tak honem, zavřít oči - a spát. Dobrou noc.

Třeba ve snu také někoho potkáte.