17. kapitola
darebáci (středa)
Jen co se ráno probudila, byla holčička jako na trní. Pořád se rozhlížela. Celý den. Ve školce, kdykoli se otevřely dveře, hned se tam podívala. I z okna ven na ulici koukala, a venku se také za každým ohlížela.
Čekala totiž, jestli za ní nepřijde malý princ - tak aby ho nepřehlédla. Byla rozhodnutá mu říct, že už ho nechce ani vidět! A pořád se rozhlížela, jestli ho neuvidí.
Ale kdo ví, jestli bude vypadat jako na obrázku v té knížce? – zamyslela se později. Co když bude vypadat jako normální kluk? Protože proč by se nemohl změnit??? Když může létat po hvězdách a mluvit s králem, tak proč by se nemohl proměnit na obyčejného kluka?
Jenže na kterého? Jak by vypadal?
To nevěděla.
Tak se dívala na každého, jestli to není on.
Dokonce i kluky ve školce si zkoumavě prohlížela. Protože co kdyby se malým princem stal některý z nich? Ale to asi těžko. - říkala si. Kluci z jejich školky jsou spíš rošťáci a zlobí. I paní učitelku. Rozhodně to nejsou princové, tím si byla jistá. Jedině snad Petřík, možná. - napadlo ji. Ale když se ho chtěla zeptat, jestli se neproměnil, tak on řekl jenom: „Uhni,“ a šel se honit.
Prohlížela si všechny. Tedy ve školce a venku. Doma ne, doma si neprohlížela nikoho. Bráška určitě není malý princ, to by poznala. A tatínek taky ne. Malý princ přece nemůže být velký tatínek, to je jasné.
Tak šla ven před dům. Podívat se, jestli ji tam někdo nehledá. Aby mu řekla, že ji nemá hledat. Že ona ho nechce vidět.
Jenže s sebou musela vzít mimino. Protože mimino chtělo jít taky ven, tak ho musela vzít. A hlídat! I když nechtěla. Nesměli ani na cestu, museli být za plotem. Tak se zlobila a byla naštvaná.
Navíc venku nenašla žádného prince, ale jenom darebáky Vostřáky.
Darebáci Vostřáci jsou kluci od sousedů. Některý se tak ani nejmenuje, ale všichni kouří před vchodem cigarety a házejí na zem vajgly. Fuj. A taky plivou na chodbě. Fuj fuj. Holčička si hned říkala, že kdyby se malým princem stal některý z nich, tak by mu ani neřekla, že ho nechce vidět. To by rovnou utekla! A knížku by někam zahrabala a už by se do ní nepodívala. Aby tam náhodou nenašla darebáka Vostřáka na obrázku, jak kouří a plive na hvězdy.
Když šla kolem nich, tak se nedívala. Co kdyby náhodou měli ten plášť, co zahodila?! Který by ho držel, ten by byl malý princ - tak se raději koukala jinam. Aby za ní nepřišel a neřekl třeba:
„Hele pocem! To čumíš, co? Já sem ten malej princ, jo, vole, cos ho scháněla!“
Takhle oni totiž mluví. A to by hned utekla, kdyby tohle řekli.
Mimino si vlezlo ke kůlnám a sbíralo kamínky. Sedla si tedy na špalek, co na něm tatínek s bráškou sekají dřevo. A koukala, jestli nejde kolem nějaký obyčejný kluk. Takový, co jen vypadá normálně, ale je to malý princ.
Jenže cesta byla prázdná, nikdo po ní nešel. Takže mu nemohla říct, že už ho nechce vidět.
Až po chvíli znovu uslyšela darebáky Vostřáky, jak jdou zpátky a něco na sebe pokřikují.
Holčička nikdy neposlouchá, co říkají. Oni když mluví, tak to je skoro, jako když plivou. Úplně stejně se u toho šklebí. Ošklivě. Ale teď poslouchala. A prohlížela si je, když šli kolem. Protože byla móc zvědavá. Nechtěla vidět, že mají plášť nebo že se proměnili v prince, ale dívala se. Nenápadně, aby to nepoznali. Aby věděla, jestli se některý z nich neproměnil. To by bylo strašné! - myslela si. Ale stejně se dívala. Tak moc byla zvědavá.
Ale nic princovského na nich nenašla. Ani plášť. Ani žádná hvězda jim nekoukala z kapsy, ani nic jiného. A byla ráda. Protože kdyby ano, tak by to byli malý princové – a to by byla hrůza. Hrozná hrůza.
Tatínek někdy říká, že je hroznej hroznejš. – vzpomněla si. Třeba když něco udělá špatně. Hroznejš je had. - říkal. A taky, že správně se říká hroznýš. Úplně správně by mělo být hrozný hroznýš. To se holčička dlouho smála, když to říkal. Ale pak si to opakovala - a zalíbilo se jí to. Hrozný hroznýš. Hezky jí to znělo, zajímavě.
Ale hroznej hroznejš bylo zase legračnější.
Dívala se za nimi, jak odcházejí, a byla ráda, že už jsou pryč.
Ale pak ji napadlo, že kdyby se změnili na prince, vypadali by pořád stejně. Jinak by to už nebyli oni! Vypadali by stejně, ale byli by jako on, jako malý princ. S malým princem mluvit nechce, protože ten se jenom schovává a je protivec. S darebáky také ne, protože plivou na schody a kouří, i když kouření smrdí a kazí zuby! A mluví škaredě a sprostě. Tak, že jim občas ani nejde rozumět, co říkají. Ovšem kdyby se změnili, už by to nebyli darebáci a nemluvili by sprostě a nekouřili a neplivali na zem. Ale vypadali by pořád stejně, takže by to nebyl ani protivný malý princ. Takže bych s nimi potom asi mluvila docela ráda. – rozjasnily se jí tváře.
A najednou jí bylo líto, že už jsou daleko.
Obrátila se na malého brášku-mimino, který stavěl ohrádku z nasekaných dřev a strkal do ní kamínky.
„Co to stavíš?“ přistoupila k němu.
„Sta-ím,“ odpověděl dětským hláskem, kterému ještě není moc dobře rozumět. A koukal, jako by chtěl, aby stavěla s ním.
„Budeme stavět spolu?“ zeptala se opatrně a přidřepla si k němu.
„Spo-u,“ zaradovalo se mimino. „Ta-y,“ ukázalo na dřeva. Jako, že staví tady. Pak odběhlo pro nové dřevo a podalo jí ho.
„Na,“ řeklo. Tomu šlo rozumět dobře, i když to řeklo dětským hláskem.
„Děkuju. Ale nebudeš ječet!“ ujistila se holčička. A mimino zavrtělo hlavou, že nebude, a mělo radost a bralo ji za ruku, ať staví. „Ta-y, sta-ím,“ řeklo. A hezky se na ni smálo.
Holčička tedy vložila do ohrádky velké listy ze stromu. Jako, že to jsou koně. Aby se tam pásli. Ovšem pak listy vyhodila a dala tam klacík, jako že to je ona. A ještě jeden menší, jako že to je mimino. Že tam budou spolu. Nato se chviličku zarazila, jestli tam opravdu chce být s miminem. Pak se na ně ale znovu podívala, jak se snaží a jakou má radost, že staví spolu, a už věděla, že tam s ním chce být.
„Postavíme dům?“ zeptala se.
„-úm. Ta-y,“ přikývlo mimino.
„A budeme tam spolu? Oba dva?“ zeptala se holčička vesele.
„Spo-u, obada,“ zaradovalo se mimino. „Ta-y,“ ještě jednou tam ukázalo. A holčička se musela smát také, jak hezky to říká.
„Já tě mám ráda,“ řekla tiše, aby ji nikdo neslyšel. „I když seš někdy hrozně protivný, ty mimino,“ pohladila malého brášku, co je ještě mimino. Protože se jí líbilo, jak kouká, jak pomáhá a jak jí radí.
„Mimi-o ti! Po-tiv-ý, ho-zě,“ přikyvovalo mimino. Ale pak důležitě dodalo: „Sta-ím, -úm,“ a šlo pro další dřevo.
Zanedlouho uslyšela holčička ty samé hlasy. Darebáci Vostřáci šli zpátky.
Hned se schovala za pařez a sledovala je. Mimino se neschovalo. Mimino skládalo kamínky na sebe, jako, že staví zeď. Vlastně komín. „Ko-ím,“ říkalo. „Sta-ím.“ A darebáků si vůbec nevšímalo. Ale holčička byla skrčená za pařezem a sledovala je.
„Co čumíš?!“ zahlédnul ji jeden darebák a ukázal na ni. A všichni se zasmáli.
Holčička vstala, vzala mimino za ruku a řekla, že už musí jít domů. Jenže mimino domů ještě rozhodně jít nechtělo.
„Sta-ím, ko–ím,“ ukazovalo, co dělá. „Bác,“ dodalo smutně. Asi, že jí pořád kamínky padají.
„Musíme jít,“ táhla je za ruku. Mimino řvalo, že nechce, darebáci se smáli a holčička byla nešťastná, že kvůli ní bráška řve a že se jí darebáci posmívají.
„Tak padej, když myslíš, že na tebe doma čekaj!“ šklebil se druhý darebák.
„Jo, dostaneš k večeři nářez!“ přidal první.
„Držkovou,“ řekl druhý. A to už se všichni znovu rozřehtali. A holčička vůbec nechápala, proč se smějí, když to není k smíchu.
„Nééé! Sta-ím!“ vztekalo se mimino a chtělo zpátky.
„Pojď!“ zlobila se holčička a táhla je, ale mimino křičelo víc a víc. Skoro už začínalo brečet. Darebáci se chechtali, jak se s ním přetahuje, a holčička nevěděla, co má dělat, aby už byli pryč.
„Počkej,“ ozval se najednou ten třetí a přistoupil k nim blíž.
Holčička se polekala a stoupla si před mimino, aby ho chránila. A mimino hned přestalo křičet, jen vykukovalo, co se děje.
Darebák ale vytáhnul z kapsy lízátko a dal jí ho. Nic neřekl, jen jí ho dal.
„Děkuju,“ špitla holčička a zvědavě se na něj zadívala: „Nejseš malej princ?“ zeptala se.
„Cože???“ vykulil oči. „To teda nejsem. Já jsem zlej jako prase!“ zasmál se.
„Já taky,“ ozval se druhý.
„Já nejvíc,“ přidal ten, co jí dal lízátko „Mrkej,“ sevřel si mezi prsty nos a začal s ním kroutit. A mačkal ho, až ho měl celý zrudlý. Druzí dva se opět hlasitě rozchechtali - ale teď se smála i holčička. Protože to bylo legrační, jak byl zlý na svůj nos. Jen mimino se nesmálo. Koukalo, co to dělá, a divilo se tomu.
„Bo-í,“ říkalo. A hladilo holčičku, jako by chtělo pohladit darebáka, aby to nebolelo.
Když odešli, holčička dala lízátko miminu. Aby mu nebylo líto, že ho odtáhla od stavění. A mimino mělo radost a říkalo: „Dí-ky!“ a „Dob-ý.“ Jako, že to je dobrý. A také: „Hod-á,“ jako, že je holčička hodná. A vůbec už se nevzpíralo, když ho vedla domů.
Možná nejsou úplně hrozní. - napadlo holčičku cestou. Kdybych s nimi kamarádila, mohla bych je naučit, aby se chovali slušně a mluvili normálně hezky. Možná by chtěli být hodní, ale neumějí to. Možná je to nikdo nenaučil. Možná si jenom myslí, že nejlepší je chovat se hrozně. A vůbec nevědí, že to není nejlepší, ale že to je hrozná hrůza. – říkala si. A dávala pozor na brášku-mimino, aby náhodou neplivnul na zem a nechoval se jako darebák.
O tom ale nemusíte přemýšlet.
Teď klidně zavřete oči a počkejte, jestli se vám bude zdát nějaký sen. Nějaký krásný. Krásný – a stejně sladký, jako bylo lízátko, které holčička dostala od darebáka a dala malému bráškovi.
Dobrou noc.