Petr Scheuer

pátý noční sen (pán s papírem)

Cestou ze školky domů holčička tatínkovi vyprávěla, jak byly s kamarádkou obě nafouknuté jako balónky. Ale že se potom vyfoukly a udobřily. A že z toho má dobrou náladu. Na knížku si ani nevzpomněla.

Až doma.

Podívala se, jestli je pořád na skříni, a jestli je tam princ. Byl tam. Strčila ji tedy zpátky, povídala si s panenkou a pak se na sebe zlobila a trošku se styděla. Ale to už jsme jednou slyšeli.

Večer potom zase dlouho čekala, než za ní přijde tatínek, aby jí přečetl pohádku. Protože on musel koupat mimino! Vždycky tam sedí na vaně a mluví na něj a kouká na něj a směje se na něj. Na mimino protivný uřvaný. A já musím čekat! – zlobila se. Na tatínka, ale hlavně na mimino.

Tak vylezla z postele a sundala knížku ze skříně. Ovšem stránky s malým princem hned přeskakovala. Na toho se nedívala. Ať si klidně kamarádí s paní učitelkou! – říkala si. Našla si jiný obrázek. S králem. Poznala ho, protože měl na hlavě korunu. A když má na hlavě korunu, je to pan král. A když je to pan král, určitě něco ví! - napadlo ji. Proto chtěla číst tam, když konečně přišel tatínek.

„Proč až tady?“ podivil se on.

Tatínek se často zbytečně diví. A pořád se na něco ptá. Skoro stejně často, jako se diví. Taky zbytečně. Teď, když se zeptal, tak holčička řekla, že jenom tak. On se pořád divil, ale už se neptal a četl tam.

Jenže v knížce bylo napsáno, že malý princ přišel za králem úplně sám. Jak to? – divila se holčička. Proč za králem normálně přijde a mluví s ním, ale mně se pořád vyhýbá? - škaredila se. Protože to se jí vůbec nelíbilo. Bylo jí to líto. A dál už skoro neposlouchala, co tatínek čte.

„Tobě vadí, že jsem zahodila ten plášť?“ ozvalo se po chvíli její tiché zašeptání. Jako by s princem mluvila. Ale tak tichounce, že jí vůbec nebylo rozumět. Ovšem tatínek něco zaslechl. Tak přestal číst a poslouchal. I když jí vůbec nerozuměl.

„Nebo co? Že jsem protivná? Nebo že jsem tě chtěla jenom pro sebe?“ špitala holčička. „Já ale nejsem tak protivná, jak si myslíš. Mimino je protivný, ale já ne. Jenomže jak ti to mám říct? Když ty seš na mě protivnej a schováváš se…“ šeptala tichounce. Ani si nevšimla, že tatínek nečte. Už jen seděl, díval se na ni a byl zticha, aby ji nerušil. Protože viděl, že usíná. A ona za chviličku vážně spala.

Usnula přímo do knížky, co ji měl tatínek zavřenou na klíně. Byla rozhodnutá malého prince najít. Rychle. Hned! Aby mu řekla, že už ho nehledá, když on ji taky nehledá! Aby to věděl.

Běhala mezi písmenky a obrázky sem a tam. Ani se nezastavovala a koukala na všechny strany, kdy jej konečně uvidí. Aby mu řekla, že ona není protivná. On je protivný! A k ničemu!

Jenže ho nikde nenašla.

A to se dívala i mezi řádky, jestli tam nezapadnul. I na kraj stránek se dívala, jestli třeba nezakopnul a neleží někde dole se zlomenou nohou. Jak ráda by mu pomohla! Aby viděl, že není protivná. A aby litoval, že se na něj zlobí.

Jenže tam neležel.

To už tak bývá, že to tak je. Čím víc něco chceme najít, tím je to těžší. Když třeba hledáte nějakou hračku. Hledáte všude. I pod postelí a v každém šuplíku. I v krabici, kam házíte věci, co se vám nechce uklízet - ale ta hračka nikde není. Tak nakonec hledat přestanete - a ona se náhle objeví! Najdete ji třeba na stole nebo na okně. Dívali jste se úplně do všech koutů a nenašli ji – a přitom byla tak dobře vidět.

Že to znáte.

Ne?

Určitě ano, jen si vzpomeňte. Nebo ne, teď nevzpomínejte, teď se nebudeme zdržovat - připomeneme si to až jindy.

Takže malého prince opět nenašla.

Na konci jednoho řádku se zastavila a smutně koukala dál, kam už písmenka nevedla.

Mám tam chodit? - přemýšlela. Písmenka tam nejsou, ani žádný obrázek, jenom bílý papír, tak co bych tam hledala?

„Ahoj,“ ozval se pojednou jakýsi hlas. „Copak mi povíš?“

Rozhlédla se, ale nikoho neviděla. Hlas byl jiný než ten, co slyšela v chaloupce - a ona nevěděla, komu patří. Tak mlčela.

Až po chvíli zaslechla opět tutéž otázku.

„Tak co mi povíš?“

„Nic,“ odpověděla.

„Ale nepovídej! Jenom mi to řekni,“ ozvalo se.

„Neřeknu,“ odmítla holčička.

„Ale řekneš. Já to vím.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Protože to vím,“ řekl hlas. „Nebo chceš mlčet? Aha?!“

„Nechci,“ přiznala holčička. „Ale nebudu s tebou mluvit, protože tě nevidím,“ dodala. Protože nechtěla mluvit s někým, kdo pořád chce, aby mu něco pověděla. Když ona vůbec neví, co. A ještě k tomu ho nevidí.

On se však ukázal!

Najednou před ní stál pán, který držel v jedné ruce papír, v druhé tužku a každou chvíli něco psal. Jen kousek, pár slov. Vlasy měl strašlivě rozcuchané. Ty nahoře na hlavě, ale i ty dole na tvářích, kde se jim říká fousy. Zvláštně rozcuchané a zakrouceně propletené. Vypadalo to, jako by místo vlasů a vousů měl na hlavě smotaná písmenka. Samé chumáče a chuchvalce písmenek všude kolem obličeje.

„Spokojená?“ zeptal se usměvavě. A jeho úsměv byl také legrační; křivil při něm pusu, hýbal nosem a koulel očima.

„Vy píšete knížky, viďte?“ vyhrkla radostně místo odpovědi. Ona totiž ví, že každou knížku musel někdo napsat. Říkal to tatínek. A taky říkal, že ten, kdo knížku napsal, ví ze všech nejlíp, co v ní je. A ten pán si něco zapisoval. Tak myslela, že píše knížky.

„Jak tě to napadlo?“ vykulil pán oči skrz rozcuchanou houštinu písmenek.

„Já neumím v knížce hledat, víte,“ prozradila mu. Ale hned doplnila, že to nevadí, protože už ho nehledá.

„Koho?“ netušil pán.

„No přece toho malýho prince,“ řekla.

Pán si dal si tužku mezi zuby. Tedy jenom špičku tužky, a zadíval se na ni: „Takže ty ho tady hledáš…“

Holčička zavrtěla hlavou, že ho nehledá, a řekla také, že už ho nemá ráda. Ale pán ji moc neposlouchal.

„Malý princ stejně pořád někde létá,“ prohodil. „Toho nemůžeš dohonit.“

„No a co?“ ucedila ona. „Mně je to jedno,“ dodala ještě. Ale byla najednou celá smutná. Ani nevěděla, proč je smutná. Ale byla. Moc.

Ovšem na to se pán nedokázal jen tak dívat. Sice nevymyslel malého prince, ale také psal knížky pro děti. A pánové, kteří píšou knížky pro děti, nesnesou, aby děti byly smutné. Takže byl za chvíli skoro smutnější než holčička.

„Nebuď smutná,“ zašeptal.

„Nejsem,“ odpověděla holčička. Ale věděla, že to není pravda. Tak raději honem začala mluvit o něčem jiném.

„Mně tatínek říkal, že jsem malá opička, když jsem byla malá,“ trošku se na pána usmála. „A mával se mnou a lítal a říkal, že jsem mucha Dája. Ale já jsem ještě neuměla říct mucha, tak jsem prej říkala pupa,“ zasmála se. „To jsem byla ještě malá.“ A pán na ni vážně koukal a poslouchal. Vůbec ji nepřerušoval, ale vážně poslouchal, co říká. „Taky mi říkali, že jsem beruška. Nebo že jsem maminčino sluníčko,“ mluvila dál. A byla už zase trošku smutná. „Ale to jsem byla ještě malá,“ povzdechla si. „Ale teď už si hrajou jenom s miminem. Pořád! Jenom mi někdy řeknou, že jsem žabka. Někdy. Málo…“ řekla už úplně smutně. A pán se na ni pořád díval, poslouchal ji a přemýšlel.

„To se ti jen zdá,“ pohladil ji pak. Ale ona řekla, že se jí to možná jenom zdá, ale je to pravda. A pán nevěděl, co na to má říct. A znovu si dal tužku do pusy.

„Tak víš co?“ řekl po chvíli.

Ale holčička jen pokrčila rameny. Protože ona nevěděla, co. Ona byla smutná.

„On si tě najde. Sám!“ zvednul pán významně prst.

„Ano?“ vyhrkla radostně. Ale hned nato se zamračila: „Ale proč? Když už ho nechci vidět?“ koukala na něj zvědavě, co odpoví.

„Neptej se,“ řekl on. „Kdo se moc ptá, moc se dozví!“ dodal jakousi moudrost.

„Ale já to chci vědět!“

„Ale já ti to nemůžu prozradit,“ rozložil pán rukama. „Kdo si počká, ten se dočká,“ přidal další moudrost. Pánové, kteří píší knížky, totiž rádi říkají moudrosti. Nejraději takové, kterým nikdo nerozumí.

„Proč ne?“ divila se.

„Protože když něco vymyslím, tak to nikomu neříkám, ale rovnou to napíšu,“ vysvětlil pán. „Tady v téhle knížce bys ho nepotkala, protože sem to nikdo nenapsal, víš. Ale já to pro tebe napíšu,“ řekl důležitě, něco si poznamenal na papír a znovu strčil tužku do pusy.

„A kdy to napíšete?“ vyzvídala holčička. A pán odpověděl, že začne psát teď hned. Asi měsíc mu potrvá, než to napíše. Nebo půl roku. Nebo rok, když mu to půjde špatně a pomalu. Potom hned zaběhne do tiskárny, kde všechno zkontrolují a za další měsíc nebo za půl roku tu knížku vytisknou. Potom se rozveze velkými auty do velkých skladů, odkud se menšími auty rozveze do menších skladů a odtud se rozveze malými auty do obchodů. A každý, kdo ji v obchodě najde, už si ji může koupit. - dopověděl pán a zmizel. Ani se nerozloučil. Ani tužka, co strkal do pusy, tam nezůstala.

Tak, a co teď? - polekala se holčička, že bude muset tak dlouho čekat.

Jste z toho taky popletení?

Tak nebuďte. Protože holčička nemusí čekat na novou knížku. V každé knížce je totiž víc než jen to, co vymyslel autor - to je pán, který knížku napsal. Čtenář - to jako ten, kdo knížku čte nebo poslouchá, v ní může najít spoustu jiných věcí.

Nevěříte?

Tak schválně: Myslíte, že v knížce o malém princi byla holčička? Nebo tenhle pán, co se přišel něco naučit? Nebo že se namalovaná květina hádala s uschlými?

Ne, určitě ne.

Ale holčička to tam všechno našla. Takže uvidíme, jestli tam najde i malého prince, kterého už nehledá a nechce vidět.

Uvidíme, ale ne teď. Teď už je nejvyšší čas na spaní. Kdo si počká, ten se dočká, říkal ten pán. Tak si počkáme. Protože kdo si nepočká, ten by se zřejmě nedočkal. A to by byla škoda, nedočkat se, když už jsme tak daleko, ne?

Dobrou noc.