Petr Scheuer

Komu se nechce číst, může na mě TADY ZAZVONIT, a já mu to přečtu sám. Sice mám rýmu a špatnej přednes, ale uznávám, že je to jednodušší.

vyprávění ze školky

Děvče, které holčičku vytrhlo ze zamyšlení, byla kamarádka ze školky. Jenže na ni teď holčička měla zlost. Za to, že ji vyrušila. A že se jí ten někdo, co ho neviděla, nemohl ukázat!

Ovšem dívenka hned spustila, že to vypadalo moc divně. Prý, jako by holčička usnula, akorát s otevřenýma očima. Skoro, jako by byla zmrzlá a nemohla se pohnout. Tak že prý o ni měla strach.

A to už se holčička nemohla zlobit, když o ni kamarádka měla strach. Tak jí prozradila, že byla na zahrádce a s někým tam mluvila. Že ho slyšela, ale neviděla. Ale bílý beránek že to nebyl. Tak že to byl možná ten malý princ. A že se s ním houpala na houpačce.

„Vždyť sedíš tady,“ řekla kamarádka ze školky.

„Ale byla jsem v tom domečku,“ ukázala holčička z okna ven, k pískovišti.

„Nebyla,“ zavrtěla kamarádka hlavou. „Byla,“ zopakovala holčička. „Nebyla,“ protestovala kamarádka. „Byla!“ řekla holčička ještě jednou. Jenže kamarádka ze školky jí nevěřila. I když to byla kamarádka, stejně tomu nevěřila. Protože myslela, že když holčička sedí u okna, nemůže být venku. A už vůbec ne s nějakým beránkem nebo princem! Tomu by přece nikdo nevěřil.

Ovšem byla to pravda!

I když možná ne ta úplně opravdová, když holčička seděla uvnitř. Ono bývá někdy těžké poznat, co je pravda doopravdy. Občas je to těžší, než sníst něco, co vám vůbec nechutná - a to je někdy pořádně těžké, že?

„A ty fakt věříš pohádkám?“ zeptala se kamarádka ze školky.

„No a co?!“ ušklíbla se holčička. Protože myslela, že se kamarádka bude smát. Ale kamarádka se k ní místo smíchu naklonila: „Já jo,“ špitla potichu. „A ukážeš mi ho taky?“ zeptala se.

Holčička zůstala překvapeně koukat. „Koho?“ zeptala se. A kamarádka řekla, že přece toho prince.

„Ty bys ho chtěla za kamaráda???“ vykulila na ni oči.

A dívenka přikývla, že ano.

Holčička byla strašně překvapená. Myslela si, že kamarádku dobře zná, a najednou vidí, že jim oběma chybí kamarád.

I taková překvapení se stávají. To už tak bývá – a docela často.

Znovu jí tedy o všem vyprávěla. O květinách, co se hádaly, o bílém beránkovi, o písmenkových vratech a o pánovi s nosem jako brambora. Prozradila jí také, že v knížce potkala sestry i maminku, i když tam žádné holky nejsou. I jejich uřvané mimino že tam bylo a otravovalo prince. A pověděla i to, že by malého prince za kamaráda už nechtěla. Ani vidět! Protože je protivný a schovává se jí. Že knížku raději strčila až nahoru na skříň. Prostě všechno jí řekla. Dokonce i o plášti. Nejdřív se nechtěla přiznat, ale potom řekla, že ho zahodila. A že se na ni princ kvůli tomu možná zlobí.

„Copak tam děláte, vy dvě treperendy?“ vyrušila je náhle paní učitelka.

Holčička hned zavrtěla hlavou, že nic. Ale kamarádka prozradila, že má doma v knížce malého prince. Na skříni.

„Malého prince? Na skříni???“ zopakovala paní učitelka. Skoro jako opakoval ten pán s fialovým bramborovitým nosem, vzpomněla si holčička. A zasmála se tomu.

„No nesměj se. To je krásná knížka. Velice poučná. A ty tomu rozumíš?“ začala se hned vyptávat. „Ale proč na skříni? Pamatuješ si z toho něco? Budeš nám vyprávět? A to ti čte maminka?“ Tolik otázek najednou! Přitom holčička s ní o tom nechtěla mluvit. Protože ji už malý princ nezajímá. A není pro velké paní! Navíc učitelky.

„Ona s nima mluví,“ vyhrkla kamarádka.

„S kým?“ zajímalo paní učitelku.

„No s těma .. v knížce, s těma obrázkama,“ prozradila paní učitelce. Ale holčička ji okřikla, ať to neříká! A utekla ke kostkám.

Skládala je pak na sebe a každé kostce řekla, že je kamarádka protivná. A že princ je také protivný. A paní učitelka že ničemu nerozumí. Protože už jí předtím vyprávěla o kytičkách, jak se hádaly. A ona se tomu smála! Říkala, že to je hezké, ale smála se! To už tak dospělí dělávají, že se posmívají, když děti něco řeknou. Ale sami se hrozně zlobí, když se děti začnou smát tomu, co řekli oni.

Po chvíli paní učitelka přišla. Sedla si a zeptala se, co se jí stalo a proč utekla?

„Nic,“ odpověděla holčička. Myslela si totiž, že to je přece jasné, proč utekla.

Ale paní učitelka tomu asi nerozuměla.

„Co to stavíš?“ zajímala se.

„Stavím vztek,“ zamračila se holčička. A celý vysoký komín zbourala, protože se paní učitelka znovu začala smát.

„Já jsem malého prince taky četla, když jsem byla malá,“ pochlubila se pak. „Ale vůbec jsem tomu nerozuměla, víš,“ pokrčila rameny. A čekala, jak holčička odpoví.

Jenže ta vůbec nevěděla, co má říct. Přemýšlela, jestli by se neměla zeptat, proč to paní učitelka četla, když tomu nerozuměla. Nebo jestli prince taky hledala? A jestli se jí taky schoval? A čemu nerozuměla? Ale neřekla nic. Dospělí někdy mají tak divné otázky, že na ně vůbec nejde odpovědět.

„Tak jo,“ zvedla se paní učitelka. „Já si jenom myslím, že tomu ještě nemůžeš rozumět. Co?“ zeptala se. „Protože podle mě je to knížka pro dospělé a ne pro děti,“ řekla. A znovu čekala, co holčička odpoví. Ale holčička neodpověděla nic. Protože stále nevěděla, co má říct.

„Já jsem to taky pořádně pochopila až teď, když jsem velká,“ pokračovala paní učitelka. „Teď teprve tomu rozumím. A mám ho vážně moc ráda.“

„Koho???“ vykulila na ni holčička udivené oči.

„No přece malého prince,“ zasmála se paní učitelka. A odešla.

Hned potom za holčičkou přiběhla kamarádka. Byla zvědavá, co paní učitelka chtěla. Tak jí holčička řekla, že prý také četla malého prince, když byla malá. Ale že tomu nerozuměla.

„Aha,“ řekla kamarádka. „Asi četla moc potichu. Protože když se čte potichu, tak tomu není dobře rozumět,“ dodala důležitě.

„Asi,“ přikývla holčička. Tohle ji předtím vůbec nenapadlo. A potom kamarádce prozradila, že paní učitelka ho má také ráda.

„Koho?“ vykulila na ni kamarádka překvapené oči. Tak jí musela říct, že přece toho malého prince, toho z knížky.

„Paní učitelka???“ podívala se kamarádka zmateně na paní učitelku. „To není možný!“

„Je to možný!“ odsekla holčička a zamračila se. Vzpomněla si totiž, co předtím kamarádka paní učitelce prozradila o ní a o knížce a o princi. A že se na ni proto zlobí. „A dej mi pokoj!“ obrátila se k ní zády.

„Ty seš na mě naštvaná?“ zeptala se kamarádka.

A holčička odsekla, že ne. Přitom byla naštvaná. Ale stejně řekla: „Ne,“ jako by jí to nevadilo. Kdo ví, proč neřekla normálně pravdu? Možná proto, že byla uražená a zlobila se na ni.

A zlobila se také na prince, tak možná i proto.

A k tomu se zlobila i na paní učitelku. Tak třeba proto taky.

A možná ještě proto, že se zlobila sama na sebe. Kvůli tomu, že se zlobí na tolik lidí. A také se jí nelíbilo, že malého prince má ráda velká paní učitelka!

„Tak co ti vadí?“ ozvala se kamarádka ze školky. A zamračila se také.

„Nic!“ odsekla uraženě. A znovu začala stavět kostky.

Na to kamarádka odešla pryč. A byla už taky uražená. Takže se pak holčička na sebe zlobila ke všemu i proto, že chtěla mít prince jen pro sebe – a teď nemá ani kamarádku.

Zůstala u kostek sama a smutně se za ní ohlížela.

Kamarádka také nenápadně pokukovala. Ale říkala si, že když s ní holčička nechce mluvit, tak ona taky nebude. Ať si tam sedí sama! Klidně.

Holčička u kostek si při tom myslela, že malý princ je sice protivec, ale kdyby mu něco řekla, tak on by to rozhodně nikomu nevyslepičil, jako to udělala kamarádka ze školky!

Kamarádku zase napadlo, že když je holčička taková, žádný princ by s ní nechtěl kamarádit. Určitě ne!

A holčička se škaredila, že když jsou všichni tak protivní, nebude s nimi kamarádit.

Ale obě se každou chvíli dívaly, co ta druhá dělá. A když si všimly, že se ta druhá dívá, tak dělaly, jako že se nedívají. Schválně. Aby to vypadalo, že nemají zájem.

Byly obě nafouknuté, jen prasknout. Naštvané a uražené jako bubliny. Sotva jim tvářičky maličko splaskly, hned si je zase pořádně dofoukly. Aby bylo dobře vidět, jak jsou strašlivě rozčílené. Aby to nevypadalo, že už se nezlobí. A pořád kontrolovaly, jestli ta druhá není nafouknutá víc. Protože to by si hned naplnily tváře, aby je měly ještě větší!

Jenomže pak najednou kamarádka pustila všechen vzduch z tváří ven.

Už nebyla vůbec nafouknutá. Uvědomila si totiž, že kdyby holčička prince našla, asi by jí ho neukázala, kdyby už spolu nekamarádí! A polekala se tak, že jí všechen vzduch z tváří utekl.

A sotva to holčičkq uviděla, hned se začala také strachovat. Aby na ni kamarádka ze školky nezapomněla. Protože když už není nafouknutá, tak na ni zřejmě nemyslí – a myslí na někoho jiného! Raději hned tváře také maličko vyfoukla a podívala se, co kamarádka dělá.

Kamarádka ze školky se dívala na zem. A přemýšlela, jak to má udělat, aby se s holčičkou už na sebe nezlobily.

Nedívá se na mě! – polekala se holčička. Splaskla tváře úplně a znovu zkontrolovala, co kamarádka dělá.

A kamarádka se na ni podívala.

To ji potěšilo – a kamarádka se zaradovala také. A potom už se na sebe dívaly skoro pořád.

Dívaly se, ale ještě spolu nemluvily.

Kdybychom měli dost času, dozvěděli byste se i to, jak spolu opět začaly mluvit.

Jenže dost času nemáme, protože teď je právě nejvyšší čas zavřít oči a spinkat.

Ale než usnete, ještě vám prozradím, že první šla domů kamarádka. A když odcházela, už se na sebe obě smály a obě si zamávaly. A měly radost, že už se na sebe nezlobí.

Tak dobrou noc.