Petr Scheuer

Komu se nechce číst, může na mě TADY ZAZVONIT, a já mu to přečtu sám. Sice mám rýmu a špatnej přednes, ale uznávám, že je to jednodušší.

čtvrtý noční sen (písmenková vrata) 

Do cizích snů se nejde podívat, to už víme. Ovšem do toho, co se zdá holčičce, vidíme.

Vám to není divné? Je, viďte.

A chtěli byste vědět, proč tam vidíme?

To je jednoduché. Holčička je sice opravdová jako vy, ale tohle vyprávění úplně opravdové není. Tohle vyprávění je trošku pohádkové. Právě tak, abychom mohli vidět tam, kam vidět není. Třeba do snů naší holčičky, kde je nebeská louka od nevidím do nevidím, mluvící obrázky a květiny, co se hádají. A také holčička v knížce, kde žádné holčičky nejsou. Jako teď.

Sotva usnula, hned vběhla do knížky a všech pánů se vyptávala, kde mají maminky. A sestry a dcerky, manželky a babičky a tety a ostatní holky. Proč tam s nimi nejsou také?

Jenže ti pánové ji vůbec neposlouchali.

Jeden měl před sebou hromadu papírů a cosi počítal. Pořád čmáral další a jiná čísla, a když na něj holčička promluvila, jen mávnul rukou, jako by odháněl mouchu. To už také určitě víte, že dospělí si myslí, že otázky jsou jako mouchy. Že je mohou jednoduše zahnat. Jenže otázky nejsou mouchy. Otázky jsou jako kostičky. Skládají se dohromady, až je z nich krásná velká stavba. Třeba dům. Ovšem jedině, když se na ně odpovídá. To zapadnou na své místo a vy najednou vidíte a víte něco, co jste předtím neviděli a nevěděli. A když je takových kostičkových otázek a odpovědí hodně, dají dohromady třeba nádherný zámek i s parkem a zahradou. Nebo pořádný barák, když je jich trošku míň. Nebo menší domek, když je jich málo. Nebo malinkou rozviklanou chaloupku, když byste se neptali skoro vůbec. A nebo celé obrovské město, když byste se ptali skoro pořád.

Ovšem nejdřív se na ty otázky musí odpovědět. Protože otázky bez odpovědi neodletí jako moucha, ale válí se po zemi jako kostka, která nikam nepatří. Jako zbytečný kámen. Překáží tam a zakopává se o ni. A nikdo neví, k čemu byla.

Takových chlapíků, co odhánějí otázky jako mouchy, potkala holčička v knížce víc. Jeden počítal, jiný přemýšlel, další rozebíral jakýsi stroj a ještě jiný se jen mračil. Ale žádný se nedal vyrušit, všichni se zajímali jen o sebe a svou práci. Nikdo jí neodpověděl.

A protože neodpovídali, holčičce se šlo stále hůř a hůř. Jako by měla v cestě zbytečné kameny, které se jí pletly a ona je musela překračovat. Za chvíli s vyptáváním úplně skončila, protože už ji to nebavilo. Stejně se tam její otázky bez odpovědí jen tak válely a nebyly k ničemu.

Když vtom uslyšela smích. Hlasitý. A smálo se víc lidí - a ty hlasy odněkud znala!

Až je uviděla.

Byly to její sestry. Ale hrály si tam jako malé holky. Prostřední skákala panáka a druhé dvě malovaly barevnou křídou na zem.

„Co tady hledáš?“ divila se ta prostřední, když holčičku zahlédla.

„Běž radši domů,“ zvedla nejstarší hlavu od malování.

„Ať nezabloudíš, žábo,“ mrkla na ni nejmladší.

„Sem nemůžeš. Na to jsi ještě moc malá!“ zasmála se prostřední. A pak se rozesmály všechny.

„Nejsem malá!“ odpověděla holčička. „A nikoho nehledám! Mě žádnej malej princ nezajímá,“ řekla, aby to věděly. Jenže nejstarší a prostřední sestra se hned přestaly smát a vykulily oči.

„Kdo?!“ schovala nejstarší křídu za záda.

„Princ???“ zeptala se prostřední a schovala za záda špinavou ruku. A upravila si vlasy a rozhlédla se kolem, jako by něco hledala.

„Stejně tady není,“ pokrčila holčička rameny.

„To je jasný! Co by tady dělal?“ zasmála se nejmladší. Ale nejstarší ji napomenula, ať mlčí. A vyzvídala, co je to za prince, kolik je mu roků a jak vypadá. Pak se zeptala prostřední sestra, odkud ho zná a jestli má svoje auto. A pak znovu nejstarší, jestli s ním holčička už mluvila. A prostřední, jaké má vlasy a jestli chodí na diskotéky. A nakonec se zeptala i ta nejmladší, jestli princ umí zpívat.

A byly čím dál zvědavější a vážnější. Ani nejmladší se už nesmála a nebyla s ní vůbec sranda.

„Jenomže on je protivnej a schovává se, víte,“ postěžovala si holčička.

„Jasně,“ zasmála se nejmladší sestra a pročísla si rukou svoje dlouhé vlasy.

„Nám je úplně fuk,“ řekla prostřední a narovnala si halenku.

„Nějakej trapnej princ. Ať se klidně schová, kam chce,“ přidala nejstarší a zavrtěla hlavou, aby se jí vlasy hezky rozprostřely po zádech.

A všechny tři se při tom rozhlížely, jako by někoho hledaly.

„Tak ahoj. Já už půjdu,“ řekla jim holčička a obrátila se, že půjde pryč. Přitom nechtěla odejít. Ale nechtěla tam s nimi čekat na prince. Protože ať si ho klidně nechají. – myslela si, když odcházela.

Jenže sestry se ani nezeptaly, kam jde. Nechaly ji odejít a jen se dokola rozhlížely a upravovaly se a čistily si ruce umazané od křídy.

Holčička se ohlédla, co dělají. Jestli třeba nejdou za ní – ale co to?! Sestry už tam nebyly! Viděla za sebou jen bílou papírovou rovinu, na které nebylo nic než písmenka. Malinká i větší, a pár úplně obrovských.

Přistoupila tedy k nejbližšímu obrovskému písmenu. Bylo ze dvou vysokých čar, mezi kterými ležela jedna rovná. Vypadalo jako vrata. Takhle: H 

Jako vrata, která mají místo kliky jiné písmenko. Zakroucené, s břichem. Takovéhle:

Ale dál, za to veliké písmeno, co vypadá jako vrata, už vidět nebylo.

Holčička byla moc zvědavá, co je za ním. Ale trošku měla i strach. Jestli se tam před ní sestry neschovaly. I s malým princem.

Ovšem zvědavá byla o hodně víc. Tak vzala za kliku-písmenko, co se jmenuje á, a vrata-písmenko, co se jmenuje há, se otevřely. Nebo otevřelo. Vrata se otevřely, ale písmenko se otevřelo. Vlastně vrata se otevřela. Tak by to bylo úplně správně. To je zmatek, viďte. Ale na tom nezáleží. Důležité je, že pak viděla dál, za písmenková vrata.

Sestry tam ale nebyly. Stála tam její maminka. A holčička se k ní rozběhla.

„Ahoj mami,“ vyhrkla radostně. „Ty taky hledáš prince???“ podivila se.

„Nehledám,“ odpověděla maminka. „Ale copak ty tady děláš?“ zeptala se. A vzala si ji do náruče.

„Já ho taky nehledám,“ řekla holčička. „Ale našla jsem holky! Tady v knížce, kde vůbec žádné nejsou,“ dodala důležitě.

„A nemáš hlad?“ zeptala se maminka. To už tak maminky zajímá. I když jim vyprávíte něco moc důležitého, tak je nejvíc zajímá, jestli nemáte hlad. Nebo jestli jste správně oblečení.

„Nemám!“ zamračila se holčička, protože si nechtěla povídat o jídle.

„Tak se moc neumaž,“ řekla maminka, postavila ji na zem a obrátila se k odchodu.

„Kam jdeš?“ vyhrkla holčička udiveně.

„Ještě mám nějakou práci,“ odpověděla maminka. To už tak maminky říkávají. A ještě se zeptala, jestli s ní nechce jít domů. Ale holčička nechtěla.

„Pojď ty se mnou!“ napadlo ji.

„Myslíš?“ zarazila se maminka. „Ale to nejde,“ zavrtěla po chvíli hlavou. A zvedla ze země tašku, které si holčička předtím vůbec nevšimla. Ale maminka ano, maminka ji tam viděla.

„Proč to nejde?“ zeptala se jí. A koukala na zem, kde maminka sebrala tašku. Byl tam krásný zelený kámen. Úplně hladký, skoro jakoby skleněný, a v tom skle byly bublinky a kolem nich se kroutily jakési šmouhy.

„Protože pohádky už nejsou pro maminky,“ odpověděla maminka.

„Proč ne?“ podivila se holčička. A sebrala ten hladký zelený kámen ze země a podala ho mamince. Jako dárek.

„Protože maminky už mají úplně jiné starosti,“ usmála se ona a vzala si ho. „Děkuju,“ pohladila holčičku. „Ani jsem si nevšimla, že mi to mýdlo z tašky vypadlo,“ řekla, strčila zelené mýdlo do tašky, znovu se otočila - a zmizela.

Jaké mýdlo? – divila se holčička. To byl přece hladký zelený kámen, trochu jakoby skleněný, s bublinkami a zakroucenými šmouhami.

Ale maminka byla pryč, takže jí to už nemohla říct. Možná pohádky opravdu nejsou pro maminky. – napadlo ji. Když maminky vidí místo krásného zeleného kamene s bublinkami obyčejné mýdlo.

Potom se vrátila k vratům, kterými sem přišla. Klika teď vypadala jinak. Pořád jako malé tiskací písmenko, ale jiné, a leželo na břiše. Takhle:  

Holčička popadla kliku-písmenko, co se mu říká bé, otevřela a nakoukla zpátky.

Nikdo tam však nebyl. Ani sestry, ani maminka, ani nikdo jiný. Ani princ, na kterého se stejně zlobila. A písmenka byla nějak rozházená. Jako by tam řádilo mimino! – napadlo ji hned.

Ale nehledala, jestli ho někde neuvidí. Náhle jí začalo být smutno. Po mamince. Že měla jít s ní a pomoct jí s taškou. Protože maminka je vždycky ráda, když jsou spolu. A teď je jí možná také smutno. - myslela si. A hned se rozhodla, že půjde za ní.

Jenže nevěděla, jak?

A kudy?

A kam?

Tak udělala to nejlepší, co mohla.

A víte, co to bylo?

Počkala, až se probudí.

Když se ráno probudíte, také se vám zdá, že jste šli spát před chviličkou, ne? Ráno to vypadá, jako by dlouhá noc vůbec nebyla tak dlouhá, viďte.

Holčička se tedy zatím těšila, až bude s maminkou. Jak jí poví, s kým už v knížce mluvila a co všechno tam viděla. A také, že hledala prince, ale už ho nehledá. A proč ho už nechce vidět.

Co myslíte, uměli byste to všechno převyprávět jako ona?

Tak než se probudí – a než sami usnete, tak zkuste vymyslet, jak to všechno bylo. A vůbec nevadí, když to řeknete nešikovně, nebo když na něco zapomenete. Holčička by to vyprávěla také tak. Skoro stejně, jako vy.

Tak dobrou noc.