Petr Scheuer

Sen se většinou zapomíná a ráno už nevíme, co se nám zdálo.

Ovšem tenhle poslední sen o bílém beránkovi, co věděl všechno a přitom nic nového, ten holčička nezapomněla. I ráno si pamatovala, že se před ní princ schovává, a zlobila se na něj proto.

Sotva se ráno probudila, hned knížku strčila pod postel. Aby ho neviděla. Protože byla naštvaná.

Pak se vzbudil bráška a ona si vlezla k němu. A zeptala se, koho on by chtěl za kamaráda.

Ale bráška řekl, že má kamarádů dost. Že by ještě rád kamarádil snad jedině s Barošem a Rosickým nebo Petrem Čechem. To jsou slavní fotbalisté, co hrají fotbal v televizi.

Fotbalisty, co hrají fotbal v televizi, by ale holčička za kamarády nechtěla. Protože oni by určitě jenom kopali do míče a běhali po obrazovce a vůbec by si s ní nehráli. Ani nikam ven by s ní nešli. A možná by se jí také schovávali, jako malý princ, co je zavřený v knížce.

„A ty seš taky můj kamarád?“ zeptala se ho.

„No jasně,“ zasmál se bráška. A obrátil se k ní zády, aby mohl ještě chviličku spát.

„Nespi!“ strčila do něj, protože už stejně měl vstávat.

Bráška se obrátil a začal se s ní z legrace prát. To on dělá často. Holčičku to však baví jen, když ji nechá vyhrát. To se na něj posadí - a vyhrála!

Jenže bráška rád holčičku různě zlobí a škádlí a provokuje. Jako teď, když ji sevřel rukama, že se nemohla ani pohnout. „Tak bojuj, dostaň se!“ popoháněl ji, když ona se přitom vůbec nemohla hýbat.

Ovšem tohle zas nebaví holčičku. Předtím, dřív se vždycky bránila a snažila se dostat a vysmeknout se mu. Teď už ale ví, že když nedělá nic, bráška ji pustí sám. Protože ho to nebaví, když se holčička nepere.

Tak se nehýbala a on ji pustil. Potom se na něj posadila a řekla, že prohrál. A on, že ne. Ona zase, že prohrál, a on už neodpověděl. Jenom zavrtěl hlavou. Jako, že ne. Ale mlčel a neřekl to.

Kluky totiž moc nebaví mluvit, to už holčička ví. Jenom mimino baví pořád ječet, i když je to kluk.

Holčička však mluví ráda, tak bráškovi nahlas zopakovala, že prohrál. A bráška řekl jenom: „Ne!“ A dál oba říkali jenom: „Jo!“ a „Ne!“ Pořád dokola. A holčička se smála, protože to bylo legrační.

Bráška ji potom zvednul do výšky. Nad hlavu, skoro až ke stropu.

„Tak kdo vyhrál?“ smál se a třásl s ní.

„Týýýý!“ pištěla ona, protože měla z takové výšky strach.

Bráška s ní ještě zatočil dokola. Protože on má hroznou sílu a je to pro něj úplná legrace, takhle s ní mávat nad hlavou. Potom ji hodil zpátky do peřin a šel do koupelny. A už si jí nevšímal.

„A kdy přijedou kluci!“ zeptala se ho v koupelně.

„Co já vím?“ řekl jenom. A víc se s ní nebavil.

Kluci, to jsou další dva bráškové. Ti ale bydlí jinde, s cizím pánem a paní, která je prý jejich maminka. Holčička tam jednou byla. S tatínkem, když se ptal, jestli by kluci mohli přijet na jeho narozeniny. Ale ta paní mu řekla: „Co zas votravuješ!? Vypadni a dej nám už konečně pokoj!“ A zabouchla okno. A říkala to strašně nahlas. Skoro úplně křičela. Asi jako by křičela ta ostrá bába z Rozbitých Talířů. Ta možná mluví takhle, ale maminky snad ne… – divila se tenkrát holčička.

Tihle dva bráškové jezdí jen někdy. Nejstarší skoro vůbec. Přitom si ale s holčičkou hrál nejvíc ze všech. Jenže už dávno. Když ještě byla tak malá, že neuměla ani sedět. Možná ani ležet, tak byla malinká. A tenhle bráška se o ni staral. Ale pak přestal jezdit. Třeba na mě zapomněl. – říkala si. Nebo na něj za to možná křičela ta ostrá bába.

To nejmladší bráška-brankář někdy přijede. Ale taky jen občas. Přitom ona by se jim tak ráda pochlubila, že už umí kotrmelec a taky se sama podepsat. Celé jméno. Všechna písmenka. Ani é už nezapomíná! A taky by jim ukázala knížku s malým princem. Vlastně tu ne, protože se na prince zlobí, když se jí schoval. Ale zeptala by se jich, jestli jsou její kamarádi.

Když jí maminka pomáhala s oblékáním, taky se jí zeptala, jestli neví, kdy kluci přijedou. Ale maminka to také nevěděla. „Zeptej se taťky,“ řekla.

Jenže tatínek tam nebyl.

Holčička se ho tedy zeptala odpoledne, když ji vedl domů ze školky.

Ani tatínek však nevěděl, kdy kluci přijedou. A řekl to moc smutně. Holčička viděla, že je smutný. A chtěla, aby smutný nebyl. Tak mu potom doma přinesla telefon, aby klukům zavolal. Jenže tatínek zavrtěl hlavou a řekl, že to nemá cenu. A byl ještě smutnější.

Tak mu přinesla bonbón. Takový, co jí nejvíc chutná. A řekla mu, aby nebyl smutný.

„Já nejsem,“ vzdychnul tatínek smutně. Ale pak se usmál. Asi kvůli tomu bonbónu. – zaradovala se holčička. A přinesla mu jich víc. Aby byl ještě veselejší.

„Ty seš moje hodná beruška, viď,“ pohladil ji tatínek.

„Ano,“ řekla. Protože ví, že se tatínkovi líbí, když místo jo říká ano.

„A ty seš taky můj kamarád, že jo?“ vzpomněla si.

„To víš, že jsem,“ odpověděl tatínek. Jenže pak šel nahoru, dělat něco na počítači. Takže s ní přestal mluvit.

„Jak se pozná kamarád?“ zeptala se holčička později maminky.

„Asi že tě má rád,“ usmála se ona.

„A ty mě máš ráda?“ zajímalo holčičku.

„Všichni tě máme rádi,“ řekla maminka.

„Já vás mám taky ráda,“ odpověděla holčička. To už ale maminka neslyšela. Běžela totiž za miminem, protože se jí zdálo, že ho slyší na záchodě. Ono tam totiž někdy strká ruce do mísy.

Holčička zůstala v kuchyni. A zdálo se jí, že je doma úplně sama. I když tam sama nebyla.

„Ale chtěla bych mít nějakýho kamaráda,“ zašeptala po chvíli. Jen tak, pro sebe.

Potom šla nahoru za tatínkem. Ten seděl u stolu, koukal na obrazovku počítače a nic nedělal. Zřejmě na něco myslel. Tak mu namalovala obrázek. Berušku, jak skáče přes švihadlo a nese tatínkovi dárek.

„Co to je?“ zeptal se, když mu ho ukázala.

„To je pro tebe,“ řekla.

„To je míč?“ zeptal se tatínek. „A proč má kolem sebe tu šňůru?“ divil se. On vůbec nepoznal, že to je beruška, co skáče přes švihadlo. Ani toho dárku, co mu nesla, si nevšimnul. Holčička se však nezlobila. Ona měla radost, že tatínek už nekouká smutně.

„Já ti budu číst. Z knížky, chceš?“ nabídla se.

„Ty umíš číst?“ podivil se tatínek. Dospělí si přece myslí, že číst se může jen tak, jak to umí oni. A vůbec nechápou, že holčička může číst také. Jenom jinak, než dospělí.

Honem běžela dolů, pod postel pro knížku. A v kuchyni našla nejmladší sestru, která už přišla domů.

„Seš taky moje kamarádka?“ zeptala se jí.

„Počkej, žabucho. Až za chvilku,“ zavrtěla sestra hlavou, protože neměla čas. Spěchala totiž ven a musela si ještě udělat vlasy a něco do školy.

„Tak seš nebo ne?“ divila se holčička, proč jí sestra neodpoví. A sestra se zasmála.

„To víš, že jo,“ pošimrala ji ve vlasech. Jenže vtom přiběhlo mimino a začalo na sestru skákat a volat: „A-ój!“ a „Pó!“ a „Ba-óm.“ a „-op!“ a „Po-sím!“ To jako: Ahoj a pojď a balón a hop a prosím. A to znamenalo, že si s ním má jít házet s míčem.

„Tak pocem, ty mimino,“ vzala ho sestra do náruče a odešla s ním do pokojíčku. Házet s balónem, napsat ještě něco do školy, udělat si vlasy a rychle jít ven. Na holčičku zapomněla.

Ta se vrátila nahoru za tatínkem. Ukázat mu knížku. Malého prince přeskočila, protože na něj byla pořád naštvaná. Ukázala mu obrázky, se kterými už mluvila. A přečetla z nich, co si pamatovala, a ještě něco navíc. To všechno mu vyprávěla.

„A nevymýšlíš si náhodou tak trošku?“ usmíval se tatínek.

„Ne!“ řekla. „To se mi zdálo. Fakt! Doopravdy.“

„Jo ahá,“ zasmál se tatínek. „Tak mi je ukaž,“ vzal si knížku a celou ji rychle prolistoval. „Ale koukám, že tam jsou samí chlapi,“ řekl potom. „To by mě teda zajímalo, proč se ti zdá zrovna o knížce, kde jsou samí chlapi?“ smál se. „Jestli ty tam těm klukům nechodíš motat hlavy..?“

„Nechodím,“ bránila se holčička. „Já jsem hledala prince. Ale už ho nehledám!“

„Já myslím, že chodíš,“ smál se tatínek. „Pomalu tě budeme muset začít hlídat.“

„Nechodím. A nehledám. A nemusíte!“ vrtěla zlostně hlavou. Nevadilo jí, že tomu tatínek nerozumí. Dospělí někdy nerozumí vůbec ničemu, to věděla. Ale nelíbilo se jí, že se tomu směje. To jí vadilo.

Jenže tatínek už si jí zase nevšímal a koukal na obrazovku počítače. Ale usmíval se. Tak byla ráda, že aspoň už není smutný.

Večer ani nechtěla číst pohádku. Zalezla si do postýlky a znovu knížkou listovala. Hledala totiž, jestli tam opravdu není žádná dívenka. Nebo holčička. Nebo aspoň paní.

Ovšem žádnou nenašla.

Tak schovala knížku pod polštář a lehla si na něj. A přemýšlela, proč malý princ nemá v knížce žádné holky. Že by čekal, až mě potká? - napadlo ji. Třeba se mi neschoval schválně. Třeba mě hledá. A nemůže najít cestu. Třeba čeká, až usnu a bude se mi něco zdát. Aby mě v tom snu našel. – pomyslela si. A za chviličku už spala, jako když ji do vody hodí.

Vlastně ne. Když se něco hodí do vody, tak to žbluňkne a je tam mokro. Ovšem holčička usnula docela tichounce, v suchu a v teploučku. Ani slovo už nepromluvila, ani jedno oko už neotevřela, ani se pořád neodkopávala a neházela sebou.

Tak to udělejte přesně jako ona.

Dobrou noc.